Zaujal mne článek poslance ČSSD Jana Chvojky "Jde o princip, ne protilobbing" (LN 20. 1.). S řadou jeho argumentů k návrhu zákona o registru smluv souhlasím a jsem rád, že v rámci diskuse zaznívají i argumenty oponující či vyvažující jásání nad "nejkrásnějším zákonem".
Lex Farský
Jedním ze zajímavých důsledků souvisejících s požadavkem transparentnosti fungování veřejné správy je návrh poslance Farského na zpřístupnění většiny či dokonce všech smluv (až na několik právem definovaných taxativních výjimek) uzavřených subjekty veřejné správy a dokonce také soukromoprávními osobami – obchodními společnostmi. Zastánci tohoto návrhu chtějí dosáhnout kýženého stavu hlavně přijetím zákona o tzv. registru smluv a změnou zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách.
Jedním ze sporných fragmentů současných legislativních projektů je problematika zveřejňování smluv mimo jiné právnickými osobami ovládanými státem nebo územními samosprávnými celky, tedy osobami soukromého práva.
Je skutečně dobrým nápadem, aby i tyto subjekty spadaly pod takzvané povinné subjekty, tak jak to navrhuje zmíněný poslanec Farský?
V této souvislosti je důležité se zabývat otázkou, zda povinností zveřejňovat smlouvy (byť i s výjimkami například v případě ohrožení obchodního tajemství) by mohlo dojít ke ztížení pozice těchto subjektů v jejich podnikatelských činnostech (tedy zejména snaha vytvářet zisk), respektive plnit fundamentální úkoly dobrého hospodáře. Byť (spolu)majitelem je veřejnoprávní entita, tedy stát (popřípadě obec, kraj), a zda by mohlo dojít ke kolizi ústavně zaručených práv veřejnosti na informace a práv na ochranu majetku a informací jak těchto soukromoprávních subjektů, tak jejich minoritních spoluvlastníků. Je dostatečně odůvodněna potřeba přijímat z hlediska českého právního řádu zcela nekoncepční úpravu registru smluv a zatížit tak povinné subjekty dalšími povinnostmi?
Diskriminace českých subjektů
V našem případě je důležité odlišit dva typy subjektů, které jsou žel ve výše zmíněném návrhu směšovány, ačkoliv jejich charakter i funkce jsou zcela rozdílné. Jedná se o odlišení:
1) veřejnoprávních subjektů (státu nebo územně samosprávného celku) zajištujících veřejnoprávní funkce;
2) soukromoprávních subjektů s majetkovým podílem státu či územně samosprávného celku směřujících k dosažení zisku.
Toto podnikání se nikterak neliší od podnikání subjektů bez majetkového podílu státu či územně samosprávného celku, přičemž velkou roli zde hraje obchodní tajemství a neveřejné znalosti a informace využitelné pro další podnikání.
Rozdíl mezi těmito subjekty je přitom z hlediska poskytování informací zásadní. V prvním případě, tedy státu nebo územně samosprávného celku, je právo veřejnosti na přístup k informacím o jejich činnosti dáno přímo listinou. V případě druhém, tedy soukromoprávních právnických osob, zpravidla obchodních společností, však právo veřejnosti na informace o jejich činnosti z listiny nevyplývá, ale naopak jsou chráněna práva těchto subjektů a v nich případně angažovaných minoritních podílníků.
Položme si kruciální otázku: převažuje zde opravdu veřejný zájem na tom, aby výše zmíněné české subjekty (tedy především státní a polostátní podnikatelské entity) měly být touto generální publikační povinností de facto diskriminovány oproti konkurenci, která by nebyla povinna smlouvy zveřejňovat se všemi z toho vyplývajícími důsledky (například investiční žaloby)? Opravdu je třeba nyní vytvořit povinnost, která není v rámci EU v takové míře obvyklá?
Rozvážnost nade vše
Proč zde má být preferována de facto laická kontrola veřejnosti – "všechny smlouvy všem" – oproti kontrole formalizovanější a zejména prováděné odbornými subjekty? Otázka nabývá na významu zejména v kontextu, kdy všude jinde ve veřejné správě převažuje snaha po maximální odbornosti. Proč kvůli této "laické kontrole", o jejíž skutečné efektivnosti je možno důvodně pochybovat, má český stát riskovat řadu problémů se značnými ekonomickými dopady? Kde se bere víra, že laická kontrola nalezne a pomůže relevantně vyřešit problémy?
Na otázku, zda je v nejbližší době nutné a správné problematiku zveřejňování smluv řešit zákonodárcem nastíněným způsobem, docházím k závěru, že nikoliv. Transparentnost veřejné správy je nepochybně zásadní hodnota, nicméně nelze ji dosahovat v rozporu se zásadou efektivnosti a hospodárnosti. Ubi societas, ibi ius, nicméně právo se musí pohybovat v společenském (v to počítaje i ekonomický) kontextu. Zákonodárce by měl postupovat ve smyslu Ciceronova: "Rozvážnost znamená vědět, co je třeba žádat a čemu se vyhýbat."
Autor je pedagog na PF MU v Brně
LN, 22.1.2014