Jaká změna polistopadového režimu? Voliči jen jinak rozdali karty a jede se dál
Českou společnost poslední doby charakterizují dva zdánlivě protikladné jevy: hysterie a apatie. Apatie je samozřejmě daleko rozšířenější, nicméně občas ji doprovází velmi vyhrocené vidění a hodnocení situace.
Dle některých komentátorů znamená zvolení Miloše Zemana prezidentem a (předpokládaný) nástup vlády sociální demokracie a hnutí ANO dokonce až změnu režimu, a to změnu k horšímu. Přidal se k nim i Václav Klaus, jenž v novoročním rozhovoru na TV Prima vyjádřil souhlas s tvrzením, že "končí polistopadový režim". Václav Klaus však současné poměry označil za mnohem lepší než ty předlistopadové. Ale ani v tom už u nás dlouho nepanuje shoda. Jakub Patočka ocenil v Deníku Referendum státního zástupce Iva Ištvana jako jednu z hlavních osobností uplynulého roku, neboť "právě on přivodil konec hrůzostrašné, zřejmě nejhorší české vlády od poslední Štrougalovy: což je míněno opravdu tak, že Nečasova vláda byla horší i než vláda Adamcova, proti níž se konala revoluce v roce 1989. Míra nekompetence, korupce, zvůle, drzosti, hrubnutí poměrů a nahodilého ubližování lidem, jež byla možná za Nečase, už během pozdní fáze takzvané perestrojky nebyla představitelná. Navíc nejpozději od roku 1988 bylo každému politicky uvažujícímu člověku jasné, že poměry se budou už jen zlepšovat – zato během celé Nečasovy éry bylo jedinou otázkou, jak hluboko ještě klesneme."
Vláda je sice něco jiného než režim (a sametová revoluce tudíž nesměřovala přímo proti vládě premiéra Adamce), nicméně Jakub Patočka evidentně hledí do budoucna s optimismem. U něj však jde o pouhý automatismus, neboť z Patočkovy komparace Adamce a Nečase plyne především smutná diagnóza jeho duševního stavu: totální ztráta paměti.
Dobrý marketing a jednoduchý slogan
Ale vzhledem k náladám značné části společnosti může Jakub Patočka sloužit i jako figurant, na němž lze demonstrovat hromadné sociální jevy. Právě přesvědčení o "hrůzostrašnosti" vlády Petra Nečase (a ministra financí Miroslava Kalouska) a o totální zkorumpovanosti celé země přivedlo k moci nastávající koalici, zejména hnutí ANO, a podepsalo se i na úspěchu Tomia Okamury. V takové situaci stačil Andreji Babišovi dobrý marketing a jednoduchý slogan "bude líp".
Míra korupce je u nás sice dost velká, leč setrvalá, a týká se spíše velkých zakázek, nikoliv životů obyčejných lidí, respektive se jich týká nepřímo: za své daně pak nedostanou od státu adekvátní služby. Nemusí však pomocí korupčního jednání obstarávat spotřební zboží, neboť se dá normálně koupit, dostávat děti na školu nebo třeba získávat razítko povolující to či ono. Samozřejmě, takové věci se dějí i v polistopadovém režimu, ale nejde o pravidlo jako v dobách premiérů Štrougala nebo Adamce.
V době polistopadových hrůzovlád od Čalfy a Pitharta po Nečase tedy normální člověk neměl moc šancí na korupci narazit, zato o ní mnoho četl v novinách, kdežto v dobách předlistopadových platil opak. Tím pochopitelně nechci říci, že se o korupci nemá psát, je však přece jen trochu zvláštní, jsou-li symboly dosavadního letitého honu na korupčníky David Rath, jenž se společně se svými přáteli Kottem a Pancovou pohyboval v řádu pouhých desítek milionů, pak Vít Bárta, který chtěl podpořit loajalitu poslankyně vlastní strany obálkou s pár set tisíci, a Ištvanem uštvaný Petr Nečas, jenž si osobně nevzal asi vůbec nic, pouze poněkud nezvládl vlastní sekretářku a snažil se udržet si vládu pomocí do té doby běžné nabídky "trafik" trojlístku vzpurných spolustraníků.
Převládající politické nálady jsou tudíž daleko spíše výrazem jistého nedobrého psychického rozpoložení obyvatelstva, nikoliv objektivních (nějakých snadno měřitelných a prokazatelných) skutečností. Co ono špatné rozpoložení způsobuje? Patrně latentní strach z neúspěchu ve společnosti postavené na individuální výkonnosti (a též na ostrých loktech) jedince, či, a to asi daleko spíše, frustrace vyvolaná vědomím životní ne snad porážky, ale, s Václavem Klausem řečeno, nevýhry. A zatímco v devadesátých letech si ještě mnozí outsideři mohli činit naděje, že nakonec budou patřit k vítězům transformace, dnes jim často nezbývá nic jiného než nadávání na poměry. Přičemž silná slova zpravidla paradoxně svědčí o slabosti, a právě proto jdou tak pěkně k sobě hysterie s apatií.
Před patnácti lety ještě iniciativa Děkujeme, odejděte! (zaměřená proti "matrixu" opoziční smlouvy) dokázala zaplnit Václavské náměstí, dnes by se o něco podobného nikdo ani nepokoušel. Spontánní (alespoň tisícihlavá) demonstrace představuje vyhynulý druh. Přitom jde o nejsnazší formu politického protestu: dostavit se někam na náměstí a hodinku tam skandovat hesla. Navíc když v "hrůzostrašném" polistopadovém režimu za to nic nehrozí, ani ta sprška z vodního děla ne.
"Nejsme a nechceme být společností ztotožňovanou s garniturou současných sobeckých a omezených politiků, kteří svou zpupností a hluchotou už zemi pouze škodí," píše se mimo jiné v prohlášení někdejších studentských vůdců (sametové revoluce) ze 17. 11. 1999. Tehdy v něm též žádali "prosté straníky i stranické sekretariáty hlavních politických stran, aby obnovili svou původní demokratickou identitu a nalezli představitele, kteří obstojí v dynamických podmínkách třetího tisíciletí".
Dynamické podmínky třetího tisíciletí vyvolaly ve společnosti frustraci podobnou té z konce devadesátých let s tím rozdílem, že lidé se obtěžovali nikoli jít na náměstí, ale už jen k volebním urnám (tedy pouze reagovali na nabídku). Zvolili Miloše Zemana prezidentem a ve volbách parlamentních dali dvacet procent hlasů velkopodnikateli, jenž se sociálnědemokratickou garniturou z časů opoziční smlouvy čile politicko-ekonomicky obchodoval. Co k tomu závěrem dodat? Určitě je to stále mnohem lepší než za Adamce a o změně polistopadového režimu může hovořit snad jen fantasta.
LN, 9.1.2014