Letošek připomene dvě hlavní události. Jednak první světovou válku, u níž se stále neshodneme, proč vlastně vypukla. A také čtvrtstoletí od sametové revoluce, u níž se zase neshodneme, zda se k ní dnešní politické elity mohou hlásit.
Tak nám zabili Ferdinanda. Slavná úvodní věta ze slavného románu Jaroslava Haška letos asi chytí další dech. Uplyne 100 let nejen od atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu, ale především od začátku první světové války.
Na samotném atentátu není až tak co objevovat. Fakt, že 28. června 1914 v Sarajevu srbský radikál Gavrilo Princip zastřelil arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii rozenou Chotkovou, byl mnohokrát analyzován, popsán, ba i zfilmován. Ale proč reakce na jeden teroristický čin spáchaný mladými anarchisty vedla ke světové válce, je dodnes neobjasněné téma. Respektive není objasněné tak, aby v širších příčinách války panovala shoda.
Právě to je na roku 1914 nejzajímavější a pro dnešek aktuální. Panuje shoda v tom, že rok 1914 ukončil svět, jak fungoval celé století od napoleonských válek a vídeňského kongresu. Dnes bychom spíše řekli, že rok 1914 ukončil západní civilizaci, jak se jevila ve své ustálené a bezpečné podobě.
Byla to civilizace imperiální, soutěživá i dobyvačná – do svých kolonií si rozdělila většinu světa. Přesto se na ni díváme s nostalgií v oku – svědčí o tom nesmrtelná obliba postavy Járy Cimrmana, představující pomník oné civilizace.
Kdo z vlády nese étos sametu? Že se o tom bude letos diskutovat nejen mezi historiky, ale i mezi politiky, na to můžete vzít jed. Ta diskuse – alespoň v médiích – začala už loni.
Der Spiegel vydal speciální magazín věnovaný první světové. Reportérka The New York Times žasla nad tím, že na cestě Evropou všude vidí pomníčky padlým z této války. Jiný novinář z Německa vzpomínal na svého dědu, jenž prý nikdy nebyl tak daleko od domova jako na válečné frontě v Makedonii. Ostatně i autor těchto řádků měl na frontě šest příbuzných, dědečků a jejich bratrů – jeden padl, dva přežili v rakouské uniformě až do konce války a tři bojovali v československých legiích. Jen ti tři věděli, proč šli do legií. Ale proč ta válka vlastně začala a že nějaký konec navyklých pořádků vůbec hrozí, netušil nikdo z nich.
Nebude asi příliš divu, pokud debata o první světové válce přehluší 25. výročí pádu komunismu. Když se slavilo 20 let svobody, bylo to silné a hlavně autentické. Ještě žil Václav Havel. Část "mužů 17. listopadu" byla tak či onak aktivní v politice a veřejném životě. Připomínání dvacet let starých událostí se tedy odehrávalo i v jejich režii. Letošek nachystá zcela jiné kulisy.
Ve vládě, která právě končí, ani v té, která ji nahradí, není nikdo, kdo by se osobně podílel na pádu komunismu, respektive na tom, jakou tvář jeho pád v Československu získal. Ze sloganu "pravda a láska" se stala v lepším případě prázdná mantra, v horším nadávka, ze slova "havlismus" označení pro škodlivou ideologii, ba úchylku. Nositelé legitimace normalizační KSČ či kandidáti na členství v ní už nejsou společensky ostrakizováni, naopak pronikají na čelné pozice v politice i státní správě.
Pryč jsou doby, kdy i Havlovi sympatizanti mu vyčítali Mariána Čalfu, kdy i ministr Vladimír Dlouhý se musel při prezidentské cestě do Austrálie odpojit od delegace – tamní čeští exulanti by se s ní jinak nesetkali. Kdepak, dnes už se rudá knížka nikomu nevyčítá. Když už, tak paradoxně lidem typu Petra Pitharta, kteří si mladistvé obluzení komunismem tvrdě odpracovali za Husáka v disentu.
Letos je to prostě jinak. Stačí si položit prostou otázku: Kdo z nových vládních elit představuje étos sametové revoluce, pádu komunismu a cesty ke svobodě? Klidně si dělejte čárky, ale moc jich asi nebude. Takže při vší úctě k těm, kteří ten étos zastupují, či dokonce stále hájí, lze říci, že debata o první světové válce bude zajímavější, bohatší i autentičtější než oslavy 25. výročí svobody. I proto, že návrat totality nehrozí, ale možnost konfliktu ve zdánlivě klidné a bezpečné západní civilizaci tak úplně vyloučena není.
Jeden příběh ve více verzích
Řekne-li se bez bližšího upřesnění válka (ve stylu "to bylo za války"), většinou se tím myslí druhá světová. Ta dala světu největší lekci, ukázala režim stojící na genocidní ideologii i vyvolala reakce mířící stále platným směrem: aby se to nemohlo opakovat.
Právě po druhé světové válce západní civilizace ustavila vojenské (NATO) i politické (dnešní Evropská unie) aliance, které – což byl historický precedens – vtáhly do hry poraženého nepřítele, Německo, aby už v zárodku udusily myšlenku na revanš. První světová válka tak jasnou kauzalitu ani poučení nemá, proto je i debata o ní otevřenější a zajímavější.
Jde-li o druhou světovou, můžeme na viníka ukázat prstem. Nikdo soudný nepochybuje o kauzalitě, o vině Hitlerova režimu. Spor se vede nanejvýš o to, kdy ještě šlo zasáhnout proti nacistům silou, aniž by hrozil světový konflikt. Když v roce 1936 vojensky obsadili demilitarizované Porýní? Když anektovali Rakousko? V době mnichovské krize? To jsou spekulace, ale zásadní povaha té války zůstává jasná – zápas západní civilizace s totalitní, agresivní a rasově podmíněnou ideologií. Na tom nic nemění ani fakt, že nakonec mohla být poražena pouze s pomocí jiné agresivní a totalitní ideologie, totiž sovětského komunismu.
U první světové války na jednoznačného viníka tak jasně ukázat prstem nelze. Co bylo příčinou a co následkem? Když Rusko ohlásilo rekonstrukci armády? Nebo když německá válečná rada připustila možnost preventivní války proti Rusku? ("Čím dříve, tím lépe," upřesnil náčelník generálního štábu von Moltke.) Obě události se odehrály v závěru roku 1912, první v listopadu, druhá v prosinci.
I moderní lexikony píší o imperialismu, koloniálních sporech, závodech ve zbrojení, o obecných trendech, na kterých se nějak podílely všechny tehdejší mocnosti – ústřední i dohodové. Ani letošní debaty nedospějí k nějakému konsenzuálnímu vysvětlení.
První světová válka – na rozdíl od té druhé – zůstane doménou různých verzí téhož příběhu. Přitom je to příběh, u kterého si nikdo nemůže být jist, že už skončil. Příběh o tom, jak spolu náhle začaly válčit země, na jejichž trůnech (britském, německém a ruském) seděli bratranci, prostě příběh ve stylu "jak nám zabili civilizaci".
Když se císař stal bohem
Když už jsme u západní civilizace, 19. srpna uplyne 2000 let od smrti muže, jenž ji mocensky značně povznesl – prvního římského císaře (caesara) Augusta.
Augustus vynikal inteligencí, vzdělaností i vůdčími schopnostmi, zajistil rozmach, stabilitu i prosperitu říše – tehdy se začal užívat výraz Pax Romana. Ale přičinil se i o to, že Římané přestali vzpomínat na republiku i její hodnoty a zbožštili impérium. Zbožštili je tak, že Augusta po smrti prohlásili za boha a zařadili do pantheonu. Jeho mauzoleum sice zničili v roce 410 Gótové, ale slova jako císař, car či Kaiser zůstala ve světovém lexiku dodnes.
Tím se téma impéria nevyčerpává. Před 250 lety Řím uchvátil mladého britského historika. Když 15. října 1764 Edward Gibbon "seděl v zadumání mezi ruinami Kapitolu" (jak si sám zapsal do deníku), napadlo ho, že o úpadku římské civilizace zpracuje celou knihu. Takto – na jednom konkrétním místě a v jednom emočním pohnutí – vznikla idea Úpadku a pádu římské říše, jednoho z nejznámějších děl světového dějepisectví, jež je vydáváno dodnes. Gibbon se v něm vyznává z obdivu k občanským hodnotám Říma. Právě v jejich erozi spatřuje příčiny začínajícího úpadku. V tom, že obranu Říma přebírali místo občanů barbarští žoldnéři, i v neblahém vlivu nastupujícího křesťanství, kladoucího důraz spíše na život posmrtný než na uchování civilizačního pudu přežití.
K západní civilizaci patří i "obnovitel impéria v mezích možností" Karel Veliký. Uvidíme, zda, respektive jak Evropská unie připomene 1200 let od smrti tohoto císaře (28. ledna 814). Zato milovníci středověku a Umberta Eca už mají jistě políčeno na velkého scholastika Rogera Bacona (1214–1294). To je ten velikán, kterého cituje Vilém z Baskervillu v Ecově románu Jméno růže.
Eco připomíná i další zajímavé téma. Kdo zná jeho Ostrov včerejšího dne, ví, jakým problémem bylo ještě hluboko v novověku jednoznačně určit polohu lodi, konkrétně přesnou zeměpisnou délku (šířka se už od starověku určovala jednoduše podle výšky slunce nad obzorem). Až před 300 lety, v červenci 1714, britský parlament přijal zákon o zeměpisných délkách stanovící též odměnu řešiteli. Trvalo ještě půl století, než odměnu získal hodinář John Harrison za svůj chronometr. Vláda mu vyplatila celkem 23 tisíc liber.
To jsou peníze, jež by leckomu stály za hřích i dnes, ale v 18. století to byl neskutečný balík. Aspoň vidíme, jaký význam přesné zjišťování polohy mělo. V éře běžně dostupných GPS to může překvapit.
Když o Mostu rozhodla strana
U nás se bere civilizační moderna z jiného soudku. Před 100 lety vyrobil Viktor Kaplan svou první turbínu, ale to nebyl etnický Čech, takže uvidíme. Zato před 50 lety, 2. dubna 1964, začala výroba "embéčka". Škoda 1000 MB se stala motoristickým symbolem reformního komunismu. A 16. října 1964 šel do kin muzikál Starci na chmelu – symbol popkulturní.
Ale kdo by si snad myslel, že tehdy reálný komunismus jaksi vyšuměl, ať si připomene 26. březen 1964: v ten den začalo platit usnesení vlády č. 180/1964 o likvidaci staréhoměsta Most kvůli těžbě hnědého uhlí a o výstavbě nového Mostu. Jak to tam vypadá po padesáti letech, může se každý podívat. A jak se dnes rozhoduje o limitech těžby, dost možná už letos sami uvidíme.
LN, 2.1.2014