Každé ráno si otevřu "svého" Psa a stále více si uvědomuji, že to, co se řítí kolem, je pro mne z velké míry nesrotumitelné. Dříve to bylo jednoduché. Podle základní poučky, že politika je svinstvo, kterou mi vštěpoval i můj otec, to bylo jednoduché. Byli jsme tady my a oni. Oni byla Strana a vláda. No a my jsme každý den ráno vstali a šli do práce. Dnes je tato hranice neostrá díky tomu, že někteří ze skupiny "my" nemají ráno chodit kam, i když by rádi, a skupina "oni" se nám rozostřila na množné číslo. Strany a vlády.
Názor, že práce je ten poslední pokus, jak přijít k penězům, nebyl dříve tak všeobecně rozšířen. Také se na venkově bydlelo a přesvědčení, že venkov je jedno velké rekreační zařízení pro obyvatele měst, především těch velkých, nebylo všeobecně uznáváno.
Čtu. Prezident porušuje ústavu. Prezident neporušuje ústavu.Všichni chtějí jen blaho národa, ale právě ti druzí tomu brání. Podplácet v rámci sněmovny se smí. Podplácení v rámci politiky není podplácení. Miliarda sem, miliarda tam. Pravice, levice.Tady mě napadá už jenom přednice a …. Do toho ještě VIP a celebrity. Neuspěšný prezidentský kandidát s modrou krví se v zahraničí chová jako pětiletý kluk, kterému někdo rozšlápl bábovičku. Hlava jde kolem. Po přečtení článků se podívám na diskusi pod nimi. No a to je teprve počteníčko. Tady se potvrzuje to, že krom ekologů se nám přemnožili i politologové a sociologové. Soupeři, zaklesnutí v klinči, nenechají na sobě nit suchou. Někdy se používají argumenty, ale většinou se na oponenta nalepí nálepka. Levičák, pravičák a hlavně komunista. Velmi oblíbení jsou spolupracovníci KGB. Nazvat člověka, který se mnou nesouhlasí, blbcem, žádný problém. Taky feminisace pokročila. Některé dámy tady také nemají slovník klášterních chovanek.
Krutý boj se rozpoutal o Šumavu, kde z hospodářského lesa, kterým po staletí byla, se jejím uschnutím má stát prales. Tady nejsou nejhorší trpaslíci, ale lesníci. Naopak velkými znalci jsou veterináři a teatrologové.
Nedávno probleskla zpráva, že se na Šumavě bude zalesňovat i v zónách, kde se to díky zeleným pomatencům nesmělo. Pokud to je pravda, je to pozdě, ale přece. To se dělalo po staletí. Ale pozor! Přítomny budou i nějaké miss. Bez nich by to dnes nešlo. Hlavně aby si nepoškodily své nákladně udržované nehty.
Okamžitě jsem si vzpomněl na svoje "holky". Tak jsem je oslovoval, i když se jim všeobecně říkalo báby z lesa a holky to dávno nebyly. Byly to ženy, které si v potu tváře vydělávaly na chléb vezdejší prací v lese. Měly něco společné. Neměly rády komáry a klíšťata a neuměly práci ošidit, neboť ty sazeničky byly tak trochu jejich děti. A milovaly les.
Do práce se dopravovaly na kolech. A nebyla to žádná horská kola ale plečky, ovšem pečlivě udržované. Oficielní jejich název byl pracovnice v pěstební činnosti a náplň jejich práce byla obnova lesa a péče o kultury. Rozumí se samozřejmě kultura lesní. Tyto ženy své práci rozuměly a měly ji rády. Vyhovovala jim volná pracovní doba a nebe nad hlavou.
Dodržovaly se také některé zvyky. Třeba taková doderná. Nemělo to nic společného s draním peří, ale byla to oslava zakončení jarního zalesnění. To se na poslední osazované pasece nechalo zhruba 100 stromků k dosázení. Děvčata napekla něco k snědku a na nás, technicích, bylo zakoupit nějaké to pití. Ani hudba nesměla chybět. Třeba foukací harmonika. Těch posledních sto sazenic jsme museli dosázet my, technici. Ta naše děvčata kolem nás kroužila a hodně nahlas nám vytýkala každou maličkost. Když bylo dosázeno, tak se slavilo přímo pod nebeskou bání. Jedlo, pilo, zpívalo a hlavně vzpomínalo a vyprávělo.
To všechno odnesl čas. Definitivní konec nastal po malé privatizaci. Společnosti, kterým státní lesy zadávaly práce, nebyly vázány na ten který region. Zaměstnávaly hlavně Ukrajince. Ti samozřejmě měli zájem hlavně si něco vydělat, a tak se jejich práce musela hlídat na každém kroku. Nedivím se jim. Jejich zájem na našich lesích byl asi takový jako můj na kvalitě písku v Gobi.
Tímto povídáním jsem chtěl vzdát čest těm "babám z lesa". Většina z nich již spí svůj věčný sen na některém venkovském hřbitůvku a do snů jim šumí les, který tak pečlivě opatrovaly. Jim i těm ostatním, pro které pozdrav "Lesu zdar!" není jen prázdnou frází.