Vždycky čas od času někdo přijde a ptá se, jak je to vlastně s tou českou justicí. Platí ještě to, co Ondřej Neff napsal dne 22.3. 2002 v Neviditelném psu: "Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou rovná právní spravedlnost." A v tu dobu píši zase analýzu. Kolik jsem jich vlastně napsal? Asi pět od převratu. A proč je píši? Abych se přesvědčil, že je to stále horší a horší? Ne, píši je, abych se přesvědčil, že naděje je to poslední, co člověk ztrácí. Cožpak neplatí, že ještě nebylo tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř? A v případě české justice to platí dvojnásobně.
I.
Největším problémem české justice není korupce, ani špatné zákony a ani malá schopnost vykonatelnosti jejích rozhodnutí, dokonce ani ne malá profesionalita nebo feminizace soudního stavu – ale absence autority (a neschopnost ji nabýt) a malá schopnost nalézat spravedlnost, která se v mnoha případech rovná hořkému vědomí, že justice spravedlnost vůbec nezná. To jsou ovšem důsledky uvedených příčin, ne ovšem jediných. Jak je to možné, když v české justici na všech stupních je řada schopných soudců a mnohé rozsudky – nižších a vyšších soudů - mohou posloužit jako vzor spravedlivých rozsudků? V čem je tedy česká justice špatná, proč je spojována s nespravedlností, proč to s její autoritou jde od r. 1989 tak dolů?
Prvním vysvětlením je skutečnost, že justice nemůže být jiná, než je společnost a stav jejího státu. Samozřejmě, že korupce, špatné zákony a úpadek politické kultury jsou hlavní příčinou rozkladu demokratického státu, na což upozorňují nejen politologové, ale i psychologové, právníci a jiní odborníci. Někteří z nich hovoří o tzv. "posttotalitním syndromu", jehož nejvýraznějším rysem je, jak uvádí politoložka profesorka Vladimíra Dvořáková, kombinace mindráku a arogance. Právě těmito dvěma rysy se vyznačuje od převratu v listopadu 1989 nová česká politická reprezentace (s několika výjimkami), které jen potvrdily pravidlo, že čeští politici státu a občanům neslouží, ale z obojího jen bezohledně kořistí. Proto se vrátila jen demokracie, ale ne již duch, morálka a řád opravdové politické elity, aniž by se tento pojem musel dávat do uvozovek.
Rozpornost těchto hodnot s justicí a spravedlností můžeme posoudit podle výroku T.G.M.: "... demokracie není panováním, nýbrž prací k zabezpečení spravedlnosti. A spravedlnost je matematika humanity." A kdo v ČR pracuje na zabezpečení spravedlnosti? Samozřejmě by to měla být justice, ale je toho schopna ve společnosti, která podle mnohých je už v kolapsu nebo se mu nebezpečně blíží?
František Janouch, atomový fyzik a známá postava spíše levicového disentu, píše ve svém moskevském deníku v roce 2009, otištěném zčásti v magazinu "Listy", dvouměsíčníku pro kulturu a dialog, č.5/2011: "Odlétal jsem z Prahy značně nespokojen: politický marasmus v Praze dosáhl, zdálo by se, vrcholu, morální propad svého absolutního dna. Za tohle jsme riskovali svobodu, za tohle jsme utráceli čas a energii? Tohle jsme dokázali za dvacet let? Copak se v naší zemi přestali rodit politici? Přestala platit slušnost, byla vymazána morálka, zmizel stud? Jak je možné, že desetimilionový stát není schopen vyprodukovat – když už ne tucet, tak alespoň půltuctu politických lídrů, za které bych se nemusel studem červenat. Nemluvím jen o panu prezidentovi: ani v podhradí to není lepší."
Panu profesorovi můžeme vzkázat: Kde je rok 2009 a kde tehdejší dno? Kde jsou politici nevyvolávající stud, kde je slušnost a kde morálka v roce 2013? A kde justice, která takovou slušnost, morálku a stud reflektuje? Na české justici je možné něco změnit, něco vylepšit a dodat odvahu mladým soudcům, kteří se nebojí již teď, ale díky přísloví o spojených nádobách česká justice nebude spravedlivá, dokud český stát nebude mít slušnou politickou reprezentaci.
II.
Změna politického režimu a vystřídání totalitního režimu režimem demokratickým postavilo nejen představitele OF a krátce nato nově vzniklých politických stran do situace, v které měl nový demokratický režim navázat na demokratické tradice první Československé republiky. Tradice, které však nová, zčásti exkomunistická reprezentace neznala a ani nemohla znát.
Tato úvaha nemůže být rozšiřována o analýzu nenásilné formy změny režimu tzv. sametové a hodnocení ekonomické přeměny státu bez právních regulí a dozoru. Jde o tzv. "zhasnutí". Tím se právo a justice dostaly na vedlejší kolej! A také recepce práva z jiných demokratických zemí západní Evropy a kontinuita s demokratickým právem první republiky. Mindrák a arogance zvítězily. Poučovat Evropou se nenecháme a recepci práva nepotřebujeme. Nikdo z tehdejších vedoucích právníků OF, kteří vytvořili Havlův právní "think tank" (Burešová, Motejl, Jičínský, Rychetský a další ) si neuvědomil, že personální a právní kontinuita s bývalým komunistickým režimem povedou k fixaci jeho právního dědictví a socialistické zákonnosti do nového právního řádu a jeho justice a že demokratický řád a společnost osvobozená od totalitních okovů, si nasadí nové – mindrák a aroganci, kterými se začnou bránit odpovědnosti a vlastnímu rozhodování vyplývajícím z nově nabyté svobody.
A protože minulý režim byl ovládán principy "něco za něco" a "kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu", tak postsocialistický defétismus a víra v socialistické výdobytky s přesvědčením, že stát se musí postarat, vyloučily naplnění principu solidarity ve smyslu známé výzvy prezidenta J. F. Kennedyho: "Neptej se, co může Amerika udělat pro tebe, ale co můžeš udělat ty pro ni." Jedním z důsledků bylo, že tato přežívající mentalita socialistického režimu pohřbila novou demokratickou justici dříve, než mohla začít hledat spravedlnost v novém režimu.
To velmi dobře vystihla nová generace mladých právníků, která podle vzoru nové "politické elity", vzešlé sice z opravdových demokratických voleb, ale sloužící především svému mamonu, nikoliv občanům a státu, začala personálně ovládat justici, státní zastupitelství a advokacii. V rozporu s historickou tradicí nepřijala nová generace, a to ani po vstupu do Evropy, hodnoty západního světa s jeho zažitou demokracií a řádem vytvořeným z mravních tradic. Naopak, tento starý svět začala iniciativně rozvíjet" ve svém, dnes elektronickém světě. A spojenectvím s generací "staronových politiků" vzniklo společenství, pro které výstižnějším pojmem než mafie je slovo "spříženectví". Spříženectví mladých, ambiciózních, ctižádostivých a po majetku bažících právníků, pro které jsou BMW a mercedesy větší hodnotou než spravedlnost, mravnost, Desatero, solidarita a pomoc slabým, potřebným a pronásledovaným.
Důkazem, že nejsou v historii první, je výrok římského myslitele Petroniuse: Quid faciant leges, ubi sola pecunia regnat - co zmohou zákony tam, kde vládnou jen peníze?
III.
Aby nezůstalo jen u této obecné úvahy, uveďme si jeden příklad, jakou krkolomnou cestou může putovat spravedlnost, než potká mafii.
Studentka, bezstarostná jako mládí samo, byla několikráte přistižena v metru a tramvaji při jízdě načerno. Pokuty nezaplatila, doma nic neřekla a navíc ztratila občanku. Než měla novou, tak se jiná černá pasažérka její občankou představila jinému revizorovi. Tak se stalo, že z tisícovek za pokutu se staly přes vymáhající advokátní kancelář desetitisíce, a protože jízd studentky a nálezkyně občanky bylo asi 5-6, tak kancelář vymáhala, jak je u ní obvyklé, každou pohledávku DP zvlášť spolu s extra náklady řízení, takže se z desetitisíců staly statisíce.
Studentka se zamilovala do temperamentního Itala, otěhotněla a odjela za ním do Italie. Proti vůli rodičů, kteří u Itala postrádali solidnost, spolehlivost a věrnost. Měli pravdu, dceru opustil a ta se začala v Italii probíjet sama. Narušený vztah s rodiči se nelepšil, ba naopak – vždyť došlo na jejich slova. A její pokuty a pokuty na ukradenou občanku díky soudům a exekucím pomalu narůstaly dál. Díky existenčním starostem v Italii na pokuty doma zapomněla, zato nezapomněli advokáti spolu s exekutory a pokuty dále odděleně vymáhali, náklady řízení narůstaly a vymahači se začali točit kolem rodičů, aby zjistili adresu dcery.
Netočili se jenom oni, ale i nemoci; stáří si začalo vybírat svoji daň. Možná kvůli stresu rychleji, i nehodná dcera zůstávala dcerou, ale rodiče jsou rodiče a jejich úspory cestovaly do Itálie. Vždyť tam měli vnuka, kterého znali z fotografií, a nezaměstnanou dceru, která jim ho jednou dokonce přivezla ukázat. Na další cesty už nebyly peníze ani z jedné, ani z druhé strany. Jistě ne ojedinělý příběh. Takových přinesla svoboda a možnost cestování tisíce a jak jim jedna exsoudružka na úřadě připomněla, za komunistů by se to nestalo, protože by se nikdy do Itálie nedostala. Je takový rodinný stres nespravedlností zaviněnou soudem? Nikoliv, za jízdu se přece platí, ani advokátům zákon přece nepřikazuje pohledávky sčítat do jedné a advokátní tarif platí pro všechny, chudé i bohaté.
Spravedlnost stojí na straně zákona, nejen advokáti, i mladí exekutoři touží zbohatnout a šmírování kolem rodičů je legální. Tvrdý zákon je také zákon. Jen chudáci rodiče se bojí každého kroku přede dveřmi, každého zazvonění – vtrhnou exekutoři do bytu nebo ne? Budují proto tajné skrýše, co kdyby došlo k domovní prohlídce. Život se jim změnil v napínavý špionážní příběh, jen lékaři nad výsledky kontrol starostlivě krčí rameny. A exekutoři si mohou za fiktivní úkony, každý dotaz a každý telefonát účtovat více a více. Ale to je vše podle zákona. Jaká tedy nespravedlnost?
Jen jedna. Taková malá a dokonce za vodou. Ředitel vymáhajícího DP spolu se zastupujícími advokáty je stíhán pro únik desítek milionů na Britské Panenské ostrovy v Karibiku. Jsou podezřelí z krádeže peněz daňových poplatníků – cestujících z tramvají, autobusů i metra. A DP sám? Jeho kontrolní mechanismy selhaly. Nebo jim někdo k selhání pomohl. "Jen" 17 – 34 haléřů z každé jízdenky šlo do Karibiku na nezdaněná konta. Cestující a daňoví poplatníci tak byli okradeni nadvakrát. Kauzy Opencard, tunel Blanka, Key Investment se dostávají do říše legend. Když ne policie a justice, tak snad pomůže známá teorie chaosu. Způsobí zamávaní motýlích křídel v džungli na Panenských ostrovech tornádo zatýkání a obžalob v České republice? Nebo vítr z nové politické strany?
Ano, nespravedlnost se již dávno v ČR neměří na " špetky" nebo "přehršle" – jednotnou mírou se stala jednotka "mega". Někteří tvrdí, že je to již "supermega". Ale strach rodičů o dceru v Italii, strach z doktorů, strach z exekutorů, z konfiskace bytu a všeho majetku, ze ztráty dědictví pro dceru je už také v kategorii mega. Dnes již obří pokuty DP stíhající exstudentku a potažmo ve svých důsledcích i její rodiče a desítky milionů zatím jen podezřele převedené z DP na British Virgin Islands, si podaly ruce. Možnost exekucí přijít o dům v důsledku nezaplacených pokut ve výši několika stovek za černou jízdu prostřednictvím "legálního" postupu DP a zastupující advokátní kanceláře je zatím pravděpodobnější než postih vedení DP za miliony zmizelé do Karibiku.
IV.
Právo je v Česku gumové. Podobně jako na Sicilii. Jak známo, viníkem dopravní nehody je tam vždy ten, kdo má levnější auto. Není přece možné majitele luxusního mercedesu vláčet před soud a tam jej konfrontovat s nějakým chudákem, co jezdí fiátkem. Je pravda, že v Česku to někdy neplatí. Dokonce zavřeli jednoho hejtmana a poslance v jedné osobě, aby jich snad nebylo více. Palermo je nejen českému právu, ale celé České republice vzorem. Amnestie Václava Klause to dokázala. Právo za komunistického režimu fungovalo v prostoru tzv. socialistické zákonnosti, zákonů, které někdy platily, jindy neplatily, jinak měřily poctivému pracujícímu a jinak třídnímu nepříteli a rozeznávaly vlastnictví osobní, soukromé a socialistické, tedy dotknutelné, více dotknutelné a nedotknutelné, tedy právo známé v angličtině jako "law if, law but" (právo, které může, ale také nemusí platit).
Ústavní soud odmítl žádost senátorů o zrušení amnestie, protože není právním předpisem a jen ten by mohl být zrušen. Na disentní (nesouhlasný) hlas jedné ústavní soudkyně bylo odpovězeno, že za předpis to bude považováno jen za kritické situace ohrožující demokratické základy státu. Tak je tomu v českém právu, jednou tak, podruhé jinak – jen právní nejistota je jistá.
2.4.2013