Václav Klaus je rozporuplná osobnost, která si především zachovala svoji vlastní tvář i ve funkci nejvyššího ústavního činitele, což každého presidenta může jen ctít. Jedno z jeho nejvíce kritizovaných nedávných rozhodnutí je část amnestie, která umožnila zrušit tresty některým čelným korupčníkům.
Předpokládejme, že autorem amnestie byl on sám (má na to právo) a nevkládejme mu postranní úmysly utlumit dlouholeté problémy úplatkářství, když si nestačil zobrazil dosah svého rozhodnutí (i když jeho práce v oblasti oteplování planety mluví za jeho pečlivou analýzu všech možných okolností). Ve své dobré vůli se mohl mýlit a zde pak nastupuje pojistka podpisu předsedy vlády ČR, který svůj souhlasný postoj omlouvá tím, že musel podepsat. Tím se řadí do šiku všech těch, kteří se zpětně vytáčejí, že museli podepsat třeba vstup do KSČ nebo spolupráci s STB, a to pod tíhou okolností - závazku, který v mnoha případech znamenala i státní pohromu (Mnichov ´38, Moskva ´68).
Podpisová pojistka předsedy vády ČR je stanovena proto, aby zastávala roli možné korekce osobního nedocenění všech okolností a dopadů. Právě předseda vlády ČR disponuje možnostmi přezkoumání účinku takového monarchistického rozhodnutí. K tomu má k dispozici aparát vlády a v rozsahu její pravomoci mohl tak omezit rozsah a dopad možného poškození práv občanů, jak v oblasti finanční, tak morální.
Pranýřování pouze profesora Klause není na místě, protože tuto roli obviňování by měl místo něj podstoupit předseda vlády, který v důsledku svého neupřímného podpisu znedůvěryhodnil jak svoji vládu, tak především samotného odcházejícího presidenta.
Je to smutné, protože president, i se svými ušlechtilými či neblahými rozhodnutími, si po mnoha letech působení zaslouží úctu a poděkování a ne osočování.
Emeritus a dr.h.c.