Takový je název filmu (délka téměř jedna a půl hodiny) o Karlu Vašovi, před několika málo týdny zemřelém monstru. Dožil se velebného věku 96 roků, v důkladném kontrastu s osudem přemnohých, jimž životy zkracoval - v roli udavače, vyšetřovatele, mučitele, prokurátora, soudce, de facto i kata, až do posledního dechu skálopevně přesvědčeného komunistického fanatika, bez pochyb o správnosti všeho svého počínání. Každopádně vrah bez nároku na zpochybňující otazník v titulu tohoto výtečného filmového zpracování mladým brněnským historikem Pavlem Palečkem, který napsal scénář a film spolurežíroval..
Na rozdíl od dělnické prokurátorky Ludmily Brožové - Polednové, která žádného zájemce nepustila do dveří svého plzeňského bytu, velevrah Vaš se Pavlečkovi rozpovídal. Teď máme tento unikát s jeho slovy, se svědectvím některých přeživších obětí, s písemnou dokumentací a s náramně vybraným hudebním doprovodem - pochody, nadšené prozpěvování z oněch hanebných dob.
Několikrát jsem měl příležitost sledovat přiznání příslušníků popravčích čet, zejména z baltických končin za druhé světové války. Dělali dojem automatických vykonavatelů rozkazů bez náznaku jakési spoluodpovědnosti. Vaš však byl jinačí: jednal vždy správně, řízně, bolševicky, ovšem někdy třeba chybu udělal, však nikdo není dokonalý, že ano. Jeho počínání bylo mravné, ideologicky bezúhonné.
Narodil se v roce 1916, Podkarpatská Rus, Užhorod jeho domovem, v židovské neproletářské rodině, otec advokát. Syn promuje na právnické fakultě Karlovy univerzity v posledním předválečném roce 1939. Hitler se bratří se Stalinem, pak na něj zaútočí, Vaš uteče do Sovětského svazu, tam se okamžitě ocitne v gulagu a při první přiležitosti se dává k dispozici Stalinově OGPU-NKVD, v jejíchž službách pak nadále setrvává.
Nastane Buzuluk, vytváří se československá jednotka, zřízeno je pověstné OBZ, po vzoru oprávněně obávaného útvaru SMERŠ. Na obrazovce se objeví dokument - příkaz s datem 26.3.1945, přemístnění voj. Durkaj Michal od Náhradní pluku k Trestní rotě. Provinění: proneseným protisovětským výrokem se pokusil kalit přátelský poměr mezi ČSR a SSSR. Podepsán kpt. Reicin B., přednosta oddělení OBZ, a npor. Dr. Vaš K., zástupce.
Pilné tehdy trestání, v průměru 100 rozsudků měsíčně. Vaš se velmi angažuje v činnosti tzv. Zvláštních oddílů pověřených střílet vlastní vojáky a tak permanentně zabránit jejich zpanikaření v bitevní vřavě a případnému pokusu o dezerci. Vaš se osobně též podílel na znásilňování dosažitelných žen. Takové aktivity nepopíral, pouze je odmávl jako samozřejmost, praktikovanou přece v každé armádě.
V roce 1945 Vaš poslán do Prahy v dvojí roli - jednak OBZ, jednak NKVD. Jedním z jeho úkolů bylo zatýkání československých občanů a jejich předávání do sovětské péče. Ze zhruba 500 zatčených téměř polovina jich v gulagu nepřežila.
Příkazy pro Vaše byly svaté, byl radikálnější než Reicin, jehož považoval za příliš mírného a neustále si na něho u sovětskch orgánů stěžoval. (Tato informace, týkající se mého plzeňského krajana Reicina, mě zvlášť rozradostnila.)
V té době Vašovi bylo 28 roků. Přibyly nové úkoly: NESOUDIT - STŘÍLET.
"Nabádal jsem podřízené, aby používali násilí. Nemohl jsem svou nenávist krotit," jeho upřímná slova. Když už bylo po válce, vycvičil a komandoval jednotky vybraných zabijáků, dával příkazy k zastřelení německých civilistů. V Postoloprtech jich zlikvidovali víc než tisíc. Třikrát víc obětí než v Lidicích.
Ve filmu je interview s Robertem Fremrem, soudcem u Nejvyššího soudu ČR a též soudcem Mezinárodního trestního soudu v Haagu, byl členem trestního tribunálu, který se zabýval genocidou v Rwandě. Připustil "určitou podobnost" mezi rwandským a postoloprtským masakrem. Čeští vrazi potrestáni nebyli, Vaš je kryl, všechny postřílené civilisty pokládal za špiony a teroristy.
Vaš: "Byli jsme nejen vojskem národních osvoboditelů, ale i vojskem národních mstitelů. Jestliže to nutnost vyžadovala, používalo se i násilí. Výslechy byly krátké. Dělaly se excesy, to byla normálka."
- - -
Začátek padesátých let Vašovi umožnil, aby se pořádně vyřádil. On tehdy v hodnosti majora zatkl generála Karla Janouška, velitele československých letců R.A.F. v bitvě o Anglii. Janoušek dostal 15 let. Generál Heliodor Pika dostal provaz. Vaš ve funkci hlavního vyšetřovatele nedostatek jakýchkoliv důkazů o vině vyřešil falzifikáty, u soudu nevystoupil ani jeden svědek. Vaš z role prokurátorské přešel do role soudcovské, v níž vynesl kolem 150 rozsudků s mnoha šibenicemi.
Pak ale zažil vlastní zatčení - však to byla doba slánskiády, kdy došlo na věšení Vašova předchozího nadřízeného Reicina. Po osmnácti měsících na samotce byl Vaš kvůli zastřelení Belgičana Emila DeBackera a tehdejšímu standardně používanému násilí odsouzen na doživotí a odseděl si pět a půl roků. "Nikdy jsem nedoznal lumpárnu, nikdy jsem nedoznal porušení zákona." Jeho slova.
V roce 1956, kdy jeho oběti ve věznicích skomíraly, byl rehabilitován, shledán bezúhonným a dostal odškodnění ve výši 66 000 korun. Nejvíc se o tak náramný obrat osudu zasloužil advokát Rychetský, otec syna Pavla, posléze tuze významného juristy.
Vaš si poté udělal druhý doktorát, na filozofické fakultě UK přednášel dějiny dělnického hnutí, značně se přátelil s bývalým spolubojovníkem Šalgovičem a srpnový 1968 tankový příjezd mezinárodních bratrů znemožnil jejich potrestání.
Teprve po sametovém kotrmelci 1989 soud za předsednictví Luboše Vlasáka přece jen Vaše dostihl a potrestal sedmiletým žalářem kvůli jeho největšímu podílu na justiční vraždě generála Píky.
Vaš se odvolal, odvolací soud mu vyhověl z důvodu "promlčení" jeho zločinu.
Ve filmu se mihl záběr na Rudolfa Tomašoviče, bývalého hlavního vojenského prokurátora ČSSR, nyní pohodlně zaopatřeného penzisty, který Vašovy výkony natolik překvalifikoval, aby se na ně promlčení vhodně vztahovalo.
A Nejvyšší soud správnost tak nehorázného rozhodnutí potvrdil. Rozsudek krášlí podpis soudce Sováka s kariérou údajně dost potřísněnou.
Vaš vítězoslavně jásal a napsal knihu "Moje perzekuce v právním státě".
Český soudce Fremr, se zkušeností od mezinárodního soudu v Haagu, potvrdil očividnou samozřejmost, že česká justice se s minulostí nevypořádala.
S hodnocením vlastní minulosti Vaš problém neměl. V závěru filmu své celoživotní počínání shrnuje: "Na co jsem pyšný? Byl jsem vždy na straně lidského pokroku. Humánního, humanistického pokroku."
Ecce homo z čeledě lidí zvláštního ražení, teď tedy již na věčnosti, kde se třeba dočká toho zcela posledního, definitivního a spravedlivého soudu.
Filmu bych vytkl jen jednu maličkost - víc jsem nepostřehl. Ona záležitost s oprátkou na šibenici. Divák z toho získá dojem, že pod odsouzeným se otevřelo propadliště, on spadl, vlastní vahou si strhl vaz a smrt byla okamžitá. Jenže tak to komunisté přece nedělali! Tato avantgarda lidí zvláštního ražení neusmrcovala svižným zlomením vazu, ale pomalým, v průměru patnáct minut trvajícím škrcením, čtvrt hodinka kruté agonie.
Četl jsem několik těch popravčích záznamů, zájemce o morbidnosti našeho holubičího národa si je může ověřit v muzeu třetího odboje (adresa: Zámeček 106, Příbram I, PSČ 261 01. Praha neprojevila zájem o něco takového).
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče
----------------------------------------
Upozornění: V únoru 2013 vydává nakladatelství Šulc-Švarc knihu Oty Ulče Malá doznání okresního soudce s podtitulem Výsledek nápadu Josefa Škvoreckého. Autor ji původně napsal anglicky (The Judge in a Communist State), The Times Literary Supplement ji velebily pro "anekdotickou lehkost, ale i dostatečnou dávku srozumitelnosti jak pro laika, tak pro odborníka, aby vychutnali sdělování pikantně kořeněné a občas i mrazivé." Leonard Shapiro, profesor na LSE (London School of Economics) ji chválí jako "unikát, jediný případ, že soudce z takového prostředí se dostal ven a o svých zkušenostech napsal." Josef Škvorecký v dopisu autorovi se vyjádřil takto: "Je to to, co jsem si od toho sliboval, solidní a přitom sranda, ten správný ton utahování si z toho nabubřele pompézního fenoménu, jenž se nazývá komunismus." Česká verze vyšla v Torontu jako v pořadí desátý výtvor nakladatelství 68 Publishers. Pár výtisků se podařilo do znormalizované klece propašovat. A nyní, po přemnoha letech, v domácím prostředí legálně vychází jako dokument hanebné doby, bez sebemenšího edičního zásahu, spolu s Úvodem a ještě delším Závěrem.