Zařekl jsem se, že nic psát nebudu. Tak mě rozhodila volba prezidenta! Nechci psát o politice, od toho jsou jiní, ale jedno vím určitě: nebudu pít moravská vína! Mám víno rád a na moravské vinaře mám pifku od začátku devadesátých let, když můj švagr měl hospodu.
Tehdy (možná, že stále, nevím, již jsem z toho vypadl) se potulovali po Čechách Moraváci s dvanácsettrojkami naloženými vínem s spz Hodonína či Znojma a nabízeli moravské víno ze "sklépku". "Tož koštněte, to je náš vlašáček!" vybízeli bodře a nabízeli skutečně dobré víno. Tak švára koupil pět beden. Ovšem to, co bylo v přepravkách, bylo něco úplně jiného, než co nám bodrý Moravák nabízel. To se nedalo dát ani pod maso. Nepatřím mezi sommeliery, kteří hodnotí "kyselinky" a "cítí tam ty třešně", naopak tyto kecy nesnáším, buďto mně víno chutná, nebo nechutná.
Od té doby pláč našich vinařů, že nemohou prodat víno, protože se sem dováží levné z Chile, z Jižní Afriky, Kalifornie a z jiných zemí, nesnáším. Když nám prodávali sajrajt a měli dojem, že si někdo z jejich "vínečka ze sklépku" sedne na zadek, sklízí pouze plody své práce. Neplatí to samozřejmě paušálně, jistě je mezi vinaři spousta poctivých, kteří nemají "víno pro Pražáky", ale mají kvalitní vína pro všechny, protože mají v sobě ještě zbytek toho, čemu se říká stavovská čest.
Druhým důvodem, proč budu ignorovat tuto vinnou oblast, je mapa prezidentských voleb. Ať si prodávají své víno těm, kteří zvolili prezidenta, který rozhodně není a nikdy nebude mým prezidentem. Vím, že má spotřeba je neohrozí, ale mám své zásady. Je mi jedno, koho volil J.P. Chennet, nežiji ve Francii, ale tady žiji a jedno mi to není.
Tak a konec s politikou! Mám toho už plné zuby a vážně se hrozím toho, jaká ostuda nás ještě čeká, a mám obavy, že veselá historka o ukradené propisce bude pouhá banalitka proti tomu, co dokáže "jejich" "Lukoil" prezident!
A teď se vrátím k tomu, o čem jsem se rozhodl původně napsat poté, co jsem si po létech pustil Suzanne od Leonarda Cohena. Ty předešlé odstavce ze mě musely ven. Ta ohavnost by zašpinila mé další vyprávění. Když jsem na konci šedesátých let slyšel prvně písničku Suzanne od Václava Neckáře, netušil jsem, jak mi bude osudná.
V roce 1971 jsem se strašně zamiloval do Susanne, nádherné španělky, která se večer v chorvatském kempu ptala, jestli se nedá tady někde spát. Měla na zádech batoh, který byl větší než ona. Vlasy černé až do modra, tmavé oči, krásná ženská a mně bylo jasné, o kom ta písnička je. Když text té písničky přeložil můj kamarád do španělštiny a já jí ho poslal, napsala mi, že je to krásné, ale že to je písnička, kterou složil Leonard Cohen. V té době jsem netušil, že nějaký Cohen existuje. V té době mě zajímaly tvrdší kapely, na krásné poetické texty Cohena a Paula Simona mě přivedl až makromolekulární fyzik dr. Ulbert, který jejich texty překládal do češtiny. Mimochodem, jeho dceru jsem také miloval, ale to je jiný příběh.
Takže to byla má první Zuzana. Byla krásná a naše láska začala správně: moře šumělo, cikády cikaly, skvělé chorvatské crno vino, atmosféra jako stvořená pro velkou lásku. Jenomže ta naše neskončila jako většina vztahů, které na pobřeží Dalmácie vznikly a vznikají. Inženýři pobřeží našim holkám slibují modré z nebe a jak rychle "láska" vznikla, tak po skončení dovolené stejně rychle vyšumí. U nás to pokračovalo, by co víc, stupňovalo se to, až jsme si za dva roky řekli, že se vezmeme. Její rodiče měli asi víc rozumu než my, a tak Suzanne odvezli z Madridu a já ji bohužel již nikdy neviděl. Dnes, když si prohlížím její fotografie, vím, že to byla nejkrásnější holka, kterou jsem kdy potkal. A nebudu si tu vzpomínku kazit tím, jak asi vypadá dnes, ostatně ani já nejsem Adonis.
Další Zuzanu jsem potkal v osmdesátých létech. Byla to stevardka ČSA. Jela s námi na hory a tvářila se jako nedobytná pevnost, vznešenost sama. To byla výzva! Ta písnička! V té době jsem měl již Leonarda Cohena nahraného a text pana Ulberta byl trochu jiný než text Zdeňka Rytíře, ale je také nádherný. Teprve nedávno v dokumentárním filmu o Cohenovi jsem se dozvěděl, jak ta písnička vznikla. Skvělý básník se zamiloval do manželky svého nejlepšího kamaráda a ta se jmenuje - Suzanna. A tak jako vyznání složil v šedesátých létech tuto písničku. Ztratil svého nejlepšího kamaráda a nakonec se na něj vykašlala i Suzanna. Jak on sám řekl: "Byla to nejkrásnější ženská mého života, ale já to s ženskýma prostě neumím!"
U mě to bylo podobně, první Zuzanu mi její rodiče odvezli, druhou mi odvedl její manžel. Jaké paralely? U mě to bylo trochu jiné. Poesie mi nikdy moc nešla, zato výřečnost mně nikdy nechyběla. A tak se jednou stalo, že před mnoha roky jsem potkal svůj horský objev na schodech před bývalou budovou posádek a zeptal jsem se, jestli by nešla se mnou na víno. Vidíte, vinaři, zase to víno! Protože v té době již byla sama, tak šla. A od té doby jsme spolu. Nebylo šumění moře, nebyly cikády, ale bylo víno. Byl krásný podzimní den a byla to středa a Radio Classic FM bylo ještě v Porthaimce, spolu se skvělou kavárnou, která měla výtečné víno. Oba jsme v té době potřebovali někoho držet za ruku, nebo být drženi, a ta touha nahradila moře a to ostatní… A jsme spolu již patnáct let.