O poslední prezidentské amnestii toho bylo napsáno už mnoho a já bych ve svém článku nerad opakoval, co již bylo řečeno. Nicméně aby čtenář věděl, kde asi stojím, napíšu, že i já považuji podobu této amnestie za krajně nešťastnou, a pokusím se vysvětlit, proč.
Snad každý občan se ve svém životě setkal s nějakou formou rozkrádání. Dnes již víme, jak fungoval "bankovní socialismus" devadesátých let; jelikož jsem měl známé mezi bankovními úředníky, měl jsem "výhodu", že jsem to věděl již tehdy. Sanaci bank zaplatili daňoví poplatníci; nekalé zisky zůstaly nepoctivým lidem.
Věděl jsem tehdy i to, že policie má více méně zakázáno do těchto věcí šťourat.
Jelikož onen "bankovní socialismus", či, jak říká Roman Joch, "socialismus pro bohaté", byl přece jenom o fous lepší než turecké hospodářství komunistického režimu (kdy se kradlo neméně, ale jiným způsobem), "lid" byl ochoten situaci tolerovat, protože celková životní úroveň stoupala. S krizí, která přišla koncem roku 2008, se ovšem dostavila i vleklá stagnace. Lidé celkem logicky usoudili, že kdyby se kradlo méně, mohl by být rozpočtový schodek podstatně nižší, a poptávka po boji proti korupci podstatně zesílila. A za Nečasovy vlády dostala policie a justice mnohem volnější ruku.
Když se už už začalo zdát, že pro některé korupčníky spadla klec, přišla pro ně amnestie. Jistě, soudní řízení se vlekla dlouho. Schopní vyšetřovatelé byli za minulých vlád (a zvláště při jejich střídání) při různých reorganizacích policie dlouhodobě odstraňováni a ani státní zástupci neměli na růžích ustláno. A čeští korupčníci jsou skutečnými mistry ve skrývání korupce (ano, vím o panu Rathovi, ale to je spíše výjimka). To na sousedním bratrském Slovensku se kradlo vždy otevřeněji a také to tam procházelo. Proto není celkem divu, že soudní řízení trvala dlouho. Veřejnost ale nabyla dojmu, že věci se přece jenom mění.
Proto byla negativní reakce na amnestii tak razantní. Pan prezident se domnívá, že úředníci, kteří sundávají jeho fotografie ze stěn škol a úřadů, podlehli mediální manipulaci. Připadá mi to jako typický příklad slepoty mocných. Jistě, obyvatelstvo je zmanipulovatelné, ale jen do jisté míry a jen za určitých okolností. Razance negativní reakce nebyla dána spiknutím, ale skutečnou naštvaností, která by byla přítomná, i kdyby o ní média vůbec nepsala.
Míra této naštvanosti a pocitu zmaru, který tato amnestie u lidí vyvolala, je pochopitelně u různých lidí různá. Asi je podstatně větší u okradených klientů H-systému, kterým se vytrácí naděje na získání alespoň zlomku prostředků, které jim byly ukradeny. A asi je podstatně silnější u policistů a státních zástupců, kteří léta pracovali na rozkrytí konkrétních korupčních případů, a nyní je jejich letitá snaha jedním podpisem zmařena.
Nicméně je správnou reakcí odstraňovat portréty prezidenta Václava Klause? Nemyslím, a pokusím se vysvětlit, proč.
Demokracie je svým způsobem hra. Je to způsob vládnutí, který se většině z nás při všech jejích slabostech a nedostatcích stále jeví jako lepší než absolutní monarchie, diktatura nebo přímo tyranie. Je to hra, do níž můžeme – byť jen trochu a velmi omezeně – vstupovat, což neplatí o jiných politických režimech.
Aby však hra měla smysl, musí mít určitá pravidla a mnohdy také jasně vyznačené hřiště. Jsou pravidla psaná a nepsaná. Ta nepsaná pravidla jsou někdy důležitější, než by se na první pohled zdálo. Když třeba leží na fotbalovém hřišti zraněný hráč a sudí si toho nevšimne, soupeř záměrně zahraje aut, aby mohla být hra přerušena. Když po vyřešení případu druhá strana opět míč dobrovolně odevzdá soupeři, odmění ji diváci potleskem. Říká se tomu fair play, a diváci jsou pak o něco hrdější na svůj tým.
Pokud vím, není u nás žádným zákonem stanoveno, že v kancelářích či třídách musí viset portrét prezidenta. Je to zvyk, dokonce zvyk ještě z časů Rakouska-Uherska. Obraz prezidenta tam visí jako určitý symbol. Je tam nikoli proto, že se jedná o výjimečně zdařilou fotografii nebo protože zobrazuje mně sympatického člověka, ale právě jako symbol státnosti. Ano, mohu s Václavem Klausem nesouhlasit, ale ať se mi to líbí či ne, ještě nějaké dva měsíce bude symbolem české státnosti – podobně jako státní znak či vlajka. Odstranění jeho portrétu není jen ťafka Václavu Klausovi, ale je to určité zpochybnění i prezidentského úřadu.
Zkusím se vrátit k ilustraci ze světa kopané. Fotbalu pochopitelně neprospívá, když je hřiště zablácené. A někdy může být zablácené natolik, až se ztrácejí "lajny". Hře by neprospělo, kdyby se hráči (či dokonce samotní rozhodčí) pokusili lajny ještě více zadupat.
Ano, Václav Klaus dal mnoha způsoby najevo, že si příliš neváží justice a okatě nedbal na některá její rozhodnutí. Co hůře: Vícekrát se snažil ústavu přinejmenším ohnout, ne-li přímo nerespektovat. Je to ale důvod, abychom zrušili lajny hřiště? Klaus odejde, ale prezidentský úřad tu zůstane. Sundávání prezidentských portrétů bych přirovnal k nerespektování oněch nepsaných pravidel. To hře opravdu neprospívá, jakkoli mohou být námitky proti prezidentovi legitimní.
Totéž se týká chystané snahy o vyjádření nedůvěry vládě. Neustálá snaha opozice svrhnout vládu při každé příležitosti velice škodí politické kultuře této země. Zanedlouho se zřejmě levice ujme vlády (a prezidentova amnestie jí k tomu taky tak trochu dláždí cestu, i když je jen malým polínkem mezi mnoha jinými poleny), budu asi hodně nešťastný, ale považuji za správnější, aby levice mohla během následujících nejméně čtyř let ukázat, co umí. Pokus o vyjádření nedůvěry vládě je něco, čeho opozice jistě může využít, ale měla by to dělat s rozvahou, jen v opravdu fatálních situacích. Jinak je to podobné tomu, když někdo neustále křičí "požár", ačkoli si kdosi jen zatopil v kamnech; až přijde skutečný požár, může se stát, že mu to nikdo nebude věřit.
Ještě zpozdilejší mi připadá snaha zcela zrušit institut amnestie. Jistě, amnestie by mohla dostat určitá drobná omezení, ale nebylo by dobré ji rušit úplně. Nevhodnost současné amnestie je dána mimo jiné tím, že na rozdíl od Havlovy amnestie, která rovněž vyvolala hodně problémů, nepřichází v nějak zlomové době. Nikdo ale nemůže říci, zda nějaká zlomová doba nenastane někdy v budoucnosti. A rušit všechny amnestie kvůli jedné nepovedené mi připadá trochu jako jít s kanónem na vrabce.
Jak říkával Masaryk, rozčilení není program. Naštvanost také ne. Naštěstí nikdo z nás nenese odpovědnost za blaho celého vesmíru. Můžeme udělat tuto zemi lepším místem k bydlení, když budeme každý na svém místě usilovat o spravedlnost a právo. A když si nebudeme zbytečně nadávat.