Už dlouho jsem se chystal, že napíšu pár řádků proti podpoře blbců, což je stále masívnější zábava sdělovacích prostředků a stále důležitější role státu.
Na první pohled se jistě zarazíte, neboť kdo by podporoval blbce, nicméně přečtete-li si ještě pár řádků, třeba mi dáte zapravdu.
Každodenně slyšíme o tom, co se nějakému člověku přihodilo, jak selhal stát, jak nezajistil, nezabezpečil, nedodal, nepostaral se, selhal. Dojemné záběry a tklivý příběh, vše ideálně doplněné o všetečný dotaz "expertovi", který zpravidla poukáže na chybějící právní předpis (když je "expertem" úředník), malý počet úředníků (když je "expertem" politik), případně na mizerné fungování státu obecně (když je "expert" na volné noze). Pohříchu - člověk, na jehož příběhu je tepán stát za svou nedokonalost, je zpravidla blbec. Blbec, který věří, že stát jej ochrání před zločinci, blbec, který věří, že ho stát ochrání před nekvalitním zbožím či službami, blbec, který má pocit, že když mu něco slíbí politik či úředník (nic jiného stát není), tak se na to může spolehnout a přizpůsobit tomu svoji životní strategii (více zde).
Je to divné, ale být blbcem je dnes nejen snadné, je to i výhodné. Blbec totiž ví že má jedinečnou zbraň - volební právo. A že čím blbější bude a čím více ostatních lidí přesvědčí, aby se stali blbci, tím výhodnější pro něj jeho blbost bude. Za tímto účelem překvapivě snadno nachází spřízněné blbce napříč celou společností.
Takový blbec například jde a něco si pořídí. Je jedno co. Důležité je to, že jde zpravidla o "výhodnou" koupi, ideálně ještě u někoho neznámého, na tržisti, bez dokladu... Kupodivu se často nejedná o špičkovou kvalitu, což záhy zjistí. Blbec má však času dost (ušetřil na přemýšlení a zjišťování kde nakoupit tak, aby toho nelitoval) a jde si stěžovat. Stěžuje si příbuzným a známým, jaký je chudák, kterého ošidili. Příbuzní a známí jej litují, neboť je lumpárna šidit chudáka, který se spolehl na ujištění státu, že špatně koupit vlastně nemůže. Nikdo tomu blbci neřekne, že být blbcem je samo o sobě dostatečné neštěstí, ale ještě větší neštěstí je být nestydatým blbcem, který nejen svoji blbost veřejně deklaruje, ale ještě po státu chce, aby jeho blbost zohledňovaly státní orgány při své kontrolní a regulační činnosti. A samozřejmě předpokládá, že činnost těchto orgánů zaplatí rovněž (nebo ještě lépe výhradně) neblbci.
Blbci ve státních orgánech samozřejmě spřízněné duši ochotně vyhoví (nezapomínejme, že podporování blbosti a rozšiřování počtu blbců je výhodné!), odeberou peníze neblbcům a regulují a kontrolují. Ochotně na sebe vezmou roli jak regulátora a soudce, tak i žalobce (pro původního blbce je přece příliš složité si poradit s mazaným nečestným obchodníkem) a vykonavatele.
Dříve či později obchodníci zjistí, že není důležité "obhájit" své výrobky a služby před zákazníkem (ten si koneckonců může leda tak stěžovat u státu, případně "vysoudit" peníze ve výši skutečné škody... jak výhodné je vynaložit tisíce či desítky tisíc na získání desetikorun, stokorun či tisícikorun si dokáže každý lehce spočítat), ale že je důležité "obhájit se" (nebo dobře vycházet?) s kontrolními orgány. Ty totiž přijdou a mohou trestat relativně rychle. A vzhledem k tomu, že blbec je nakloněn přednostně zase blbci, obchodníci-blbci jsou ve výhodě, resp. je výhodné ze sebe dělat blbce.
Kruh se pozvolna uzavírá. Blbci-orgány se starají o to, aby blbci-spotřebitelé nedoznali újmy od blbců-obchodníků, blbci-žurnalisté tlačí na blbce-orgány, aby více a lépe konali, neboť pak blbci-spotřebitelé mohou být ještě většími blbci... Blbci se utěšeně množí, každý každého považuje za blbce, nakonec má každý tak trochu pocit, že z něj někdo (minimálně stát) dělá blbce...
I have a dream.....
...tak začínal veleznámý proslov Martina Luthera Kinga v roce 1963 a já bych si citát rád po skoro padesáti letech vypůjčil...
Mám sen. Sen o České republice, kde v roce 2014 zvítězí ve volbách politická strana prosazující svobodu a odpovědnost jednotlivce. Politická strana, která změní paradigma zakotvené v naší společnosti, projevující se v nahlížení na stát jako na chůvu a sluhu, který má zajistit, abychom nemohli udělat chybu, resp. aby za naše chyby platil stát ze "společného". Kdy stát bude vystupovat v roli rozhodčího, který bude důsledně nalézat spravedlnost (chránit majetek občanů). Kdy ze sebe stát sejme činnosti, které mu nepřísluší, které neumí, kterými škodí. Kdy stát řekne občanovi, že být blbec se prostě nevyplácí, neboť je zcela přirozené, že blbec je chudý, nemocný a brzo umře. Kdy okolí řekne blbci, který si bude stěžovat na to, jak mu všichni ubližují, že si nemá co stěžovat, neboť sám učinil špatné rozhodnutí. Že si má příště dát pozor a neskuhrat. Kdy v televizních zprávách proběhne reportáž o tom, jak oškubali někoho, kdo jel na výlet zdarma a nacpali mu tam nějaké hrnce za desítky tisíc, a následovat nebude reportáž o tom, jak na vzniklý problém budou moudří zákonodárcu pamatovat novelizací příslušných ustanovení občanského zákoníku, ale bude následovat kratičký vstup renomovaného psychiatra na téma, zda lidé, kteří opakovaně nalétli na stejnou fintu, jsou vůbec svéprávní, zda mají mít volební právo, které jim umožňuje rozhodovat o mnohem důležitějších a složitejších věcech než o těch, o kterých průkazně nejsou schopni rozhodovat.
I na vás záleží, zda budete ten sen snít se mnou