Šestého září se na vybraných školách konal druhý ročník studentských středoškolských voleb. Tentokrát se ho zúčastnilo na 170 škol. Stejně jako minulý rok je zorganizovalo sdružení Člověk v tísni s cílem povznést občanské vědomí v dorůstající generaci a zvýšit její zájem o skutečné volby. Záměr je to jistě chvályhodný, avšak – jak upozorňuje například politolog Zdeněk Zbořil – studentské volby samy o sobě k tomuto cíli přispějí jen stěží, neboť je studenti vnímají především jako hru, při níž se mohou předvádět.
Do značné míry s takovým názorem souhlasím; jistě by bylo smysluplnější, kdyby byl akt volby doplněn (snad přesněji podmíněn) seznámením s prostředím samotné politiky, jejími mechanismy, smyslem a významem spolu s komparací jednotlivých ideologií, stran a jejích programů. Tuto "teoretickou" část považuji za mnohem podstatnější než pokusný volební akt. Dalším argumentem, který poněkud snižuje význam studentských voleb, je skutečnost, že z konečných výsledků nelze odhadovat budoucí vývoj volebních preferencí, a tudíž politické skutečnosti, že hlas studentů, kteří často žijí odtrženi od všednodenních problémů dospělé populace a jejichž mysl je plně zaujata věcmi, jež souvisejí s jejich věkem (a politika, sociální problémy apod. mezi ně – obávám se – patří jen výjimečně), není v tomto ohledu relevantní, a to prostě proto, že se o politiku nezajímají, silně podléhají názorům třídního kolektivu, nejrůznějším módním vlnám, zkrátka rozhodují v něčem, s čím – nadneseně řečeno – nepřišli nikdy do styku. A jistě každý rozumně uvažující člověk bude souhlasit s tvrzením, že by nikdo neměl rozhodovat o něčem, o čem nic neví anebo toho ví málo. Ať rozhodují vzdělaní, chtělo by se říci. Já bych se pod to ihned podepsal. Problém ale je, že i nemalá část dospělé populace se rozhoduje iracionálně, bez dostatečně hluboké znalosti věci, vedena jakýmisi temnými davovými (či masovými) nestálými náladami a ovlivňována populistickými a demagogickými výkřiky ozývajícími se z politické scény. Proud myšlenek nás však nyní odvádí od podstaty tohoto textu; proto k tomuto jen poznamenejme, že přes všechny výhrady proti relevanci výsledků zde diskutovaných voleb (a já s nimi souhlasím) jistou váhu a hodnotu mají, neboť alespoň v určité míře přece odrážejí atmosféru, v níž studentský živel dýchá.
Nyní ke konkrétním výsledkům; v letošních volbách zvítězila Česká pirátská strana s 20,6 %, druhá skončila TOP 09 s 15,1 %, za ní se umístila Dělnická strana sociální spravedlnosti s 10,4 % a pětiprocentní hranici překročila ještě ODS se 7,8 % a ČSSD se Stranou svobodných občanů, které obdržely shodně 5,1 %. Těsně za hranicí potřebnou pro vstup do sněmovny skončila KSČM a Strana zelených. Co o současných středoškolácích tyto výsledky vypovídají? Zdá se, že se rozhodovali spíše iracionálně, neboť by jinak bylo těžko pochopitelné, proč je u této věkové skupiny stále tak populární TOP 09. Bezpochyby zde hraje zásadní roli osobnost formálního předsedy Schwarzenberga. Ukazuje se, že studenti (a čtenáři snad omluví jistou znepřesňující generalizaci) nemají přehled o nejrůznějších politických kauzách a politickém dění vůbec, poněvadž zjevně nezohledňují reálnou Schwarzenbergovu roli, která se redukuje na funkci pouhé loutky, za niž tahají jiní a jež má získat přízeň voličů. A to se bohužel stále daří. Vážně pochybuji, že drtivá většina středoškoláků odlišuje programové rozdíly mezi TOP 09 a ODS, především pokud jde o zahraničněpolitickou koncepci. Obávám se dále, že ve volbě pirátů je notná dávka recese, nadsázky a humoru; nejsem si však zcela jist, zda k občanskému volebnímu aktu právě uvedené patří (to podporuje tezi, že jsou studentské volby jejich aktéry chápány spíše jako hra a zábava). Uvědomíme-li si, že zhruba třetina všech hlasů je – jak výše ukázáno – výsledkem iracionálního rozhodnutí, dostaneme nepříliš uspokojivý obrázek. Nepodceňoval bych rovněž zisky Dělnické strany, které sice do určité míry mohou být vyvolány přirozenými sklony mladých k radikalitě, avšak poukazují k jisté sociální realitě (na rozdíl od pirátů a TOP 09), jejíž účelové popírání či zkreslování brání řešení těchto problémů. Nelze pochybovat o tom, že bude-li v zájmu politické korektnosti a dalších módních proudů pokračovat naprostá bezzubost v daných oblastech, volání po radikálních řešeních bude sílit. A podotkněme, že příčiny nespokojenosti těch, kteří kupříkladu Dělnickou stranu volili, jsou pochopitelné. Svou roli může hrát také odnárodňovací tlak ze strany Evropské unie a jejích domácích stoupenců, který se negativně projevuje ve vnitřních záležitostech a dotýká se i každodenního života občanů.
Co říci ke studentským volbám na závěr? Samy o sobě jsou spíše luxusem anebo jinými slovy zbytečností. Nemají příliš velkou vypovídací hodnotu, přesto z nich lze podle mého názoru jisté objektivní "pravdy" vyzískat. Avšak já osobně pokládám za nejzajímavější vysokou míru iracionality při rozhodování středoškoláků. Mám však jisté obavy, že totéž lze říci i o právoplatných voličích. A to pro občanskou společnost rozhodně není dobrá zpráva.