Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Jak jsme vzpomínali 75 let bez TGM

19.9.2012

T. G. M. – co nám zbylo? To byl název článku v Lidových novinách 14. září 2012, který nyní přinesl Neviditelný pes. Jeho autor Pavel Kopecký vystudoval politologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a nyní zde vyučuje. Rád bych připomněl, že letošní 75. výročí úmrtí TGM bylo vzpomenuto také jinak, o jeho odkazu se na veřejnosti viditelně a slibně hovořilo – už také proto, že mnozí autoři při psaní o volbě našeho nového prezidenta oprávněně vzpomínají toho našeho vůbec – a v různých souvislostech.

A druhá poznámka: V oněch dnech vzpomínání přinesla naše média shodou okolností zprávu o projevu, který přednesl předseda Evropské komise José Barosso. V něm myšlenky podobně těm, jimiž se zabýval TGM před 95 lety (jeho dílo Nová Evropa vyšlo v roce 1917). Už nezbyl čas na výklad a diskusi o modelu evropského soužití, jak je chápal TGM v multietnickém státě, jak se nadchl myšlenkou federální a demokratické Evropy, v níž viděl přirozené rozvíjení projektu evropského mírového svazu národů. K těmto otázkám v souvislosti se současnými diskusemi o Evropské unii, které vyvolala Zpráva o stavu této unie, se hodláme vrátit v našem Masarykově demokratickém hnutí.

Protože média nevěnovala některým významným akcím pozornost, dovoluji si o nich napsat pár vět alespoň dodatečně.

Klubový podvečer v divadlu Kolowrat 12. září se mimořádně zdařil. Obdrželi jsme včas velmi sličně upravenou pozvánku s otazníkem uprostřed, v podtisku s mapou první republiky (1918-1938), abychom se zúčastnili diskuse s našimi historiky a lektory doc. Mgr. Jaroslavem Šebkem, Ph.D., PhDr. Josefem Tomešem a PhDr. Michalem Pehrem, Ph. D. – všichni jsou pracovníky Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR.

Pořad moderoval, aktivní člen Masarykova demokratického hnutí Mgr. Zdeněk Pokorný z České Lípy, kde všichni přednášející sklidili rovněž u posluchačů zaslouženou pozornost. Svůj výklad věnovali odkazu T. G. Masaryka, který je stále aktuální zejména v současné době, kdy se připravuje u nás poprvé přímá volba prezidenta republiky.

Všichni přednášející historici se shodovali v tom, jak vysoce aktuální, živé a jasnozřivé i pro budoucnost je dílo zakladatele a prvního prezidenta. Jak živé jsou hodnoty, kterými byl vybaven jako člověk a které sám vytvářel jako moudrý státník a politik. Především jeho mravní rozměr, mravní apel při uspořádání demokratického humanitního společenského systému, politiků a občanů. Příprava všech rozhodnutí TGM (a k tomu nabádal i ostatní, zejména zákonodárce), byla důsledně podřizována zákonům etickým.

V Masarykovi stále nacházíme impulsy a inspirace při hodnocení a sledování současných afér, konfliktů a krizí. Byl příkladem ve veřejném politickém životě, dokázal obhajovat svá přesvědčení často proti většinovým názorům či většinovému mínění. Byl příkladem v odvaze, v kritice a polemikách, demokraticky přijímal a vstupoval do diskusí, byl nesmírně tolerantní vůči názorům druhých. Stal se uznávanou světovou autoritou.

K tomuto uznání vedlo dlouhé, úporné, houževnaté a svědomité úsilí, ať již jako předválečného poslance, jako tvůrce v zahraničním odboji a jako prezidenta, kterým byl nejdéle ze všech našich prezidentů – 17 let. Vznik samostatného Československa bylo předělem nejen v naší historii, ale i v moderních dějinách Evropy. Historická a ideová linie naší společnosti, duchovní a osobní svobody jednotlivců vedou od Mistra Jana Husa přes Jiřího Poděbradského ke Komenskému, Karlu Havlíčkovi Borovskému, Františku Palackému a pevně zakotvují v T. G. Masarykovi.

Na besedě v Kolowratu se hovořilo o mnohém, o starém zpuchřelém mocnářství Rakousko-Uherska, které nemusel nikdo tzv., "rozbíjet", ale zákonitě se rozpadlo vzhledem k celkovému vývoji; o rozporuplném až odmítajícím vztahu komunistické moci k životu a dílu TGM, k jeho umlčení, stejně tak byl oslabován historický význam 28. října a naší první republiky. Slibnou, nadějnou a všeobecně pojímanou demokratickou a humanitní republiku ukončil fašismus, nacismus a komunismus.

Významnou konferenci TGM v roce 2012 uspořádal Senát Parlamentu České republiky za velké účasti již 6. září pod záštitou svého předsedy Milana Štecha a moderátory byli Vladimír Špidla, europoslanec a poradce předsedy Senátu a Luboš Velek, pracovník Masarykova ústavu - Archivu AV ČR.

Na konferenci vystoupil se svým referátem nejprve politilog a historik Jacques Rupnik, který se pokusil o srovnání T. G. Masaryka a Václava Havla – o intelektuálu a moci. Porovnal jejich životní dráhu, kdy oba nejprve stáli na pokraji společnosti a později se stali prezidenty své země. Poukázal na to, že oba prezidenty spojovala "jejich schopnost přetvářet morální vítězství v minulosti v politické vítězství v současnosti". Pro oba bylo typické, že byli stateční a svou pravdu byli ochotni prosazovat přes neblahé osobní důsledky, které jim toto počínání přinášelo. V době, kdy se oba ujímali prezidentského úřadu, mohli legitimitu tohoto kroku vyvozovat nejen z podpory domácího, ale také mezinárodního prostředí. Jejich nástup k moci se přitom jak v případě Masaryka, tak Havla odehrával v době, kdy se měnil světový řád a masivní nástup zažívala demokracie.

V současném období se hledá nový prezident naší republiky (k volbě má dojít už zkraje roku 1913), jehož vlastnosti jsou spojovány často s Masarykovým a Havlovým jménem. Společným jmenovatelem takové osobnosti má být mravnost, čestnost, principiálnost a věrnost.

Václav Bělohradský přišel s některými novými velice kontroverzními a problematickými myšlenkami. Své vystoupení nazval Masarykův politický narativ: zbylo z něj něco? (Význam příliš neužívaného slova narativ chápejme ve smyslu stylu či útvaru založeném na vyprávění – poznámka M. S.). Velmi zdařilou byla přednáška Jana Zouhara z Masarykovy univerzity v Brně: Návraty k Masarykovi 1945, 1968 a 1989.

Rovněž další přednášky byly poslechnuty s velkým zájmem: Zdeněk Novotný z Univerzity Palackého v Olomouci pojal TGM jako filozofa, jdoucího proti proudu. Jana Čechurová z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se zabývala vztahem TGM a pravicí, představovanou v první republice Čs. národní demokracií v čele s Karlem Kramářem, inspirativní opět z hlediska současného projednávání církevních restitucí a vztahu církve a státu byly přednáška nadějného představitele střední generace Stanislava Balíka z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně na téma TGM a český antiklerikalismus.

V závěru konference vystoupil Ivan Šedivý, vědecký výzkumný pracovník Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, a zabýval se bádáním, co je a co není mýtus - opět ve vztahu k TGM. Pro současnost i budoucnost zůstane Masaryk nadstranickým politikem a státníkem, moudrým a lidovým prezidentem s vysokými morálními hodnotami a vlastnostmi.

Pietní shromáždění u sochy TGM v Praze na Hradčanském náměstí uspořádalo Masarykovo demokratické hnutí pod záštitou primátora hl. m. Prahy Bohuslava Svobody Vystoupil na něm jménem Kanceláře prezidenta Jiří Weigl, její vedoucí a ve svém projevu řekl mj.:

Tomáš Garrigue Masaryk skonal v době, kdy se nad osudem jeho díla a budoucností našeho státu a národa stahovaly mraky ohrožení německým nacismem. Skonal v době, kdy demokratické soužití Čechů, Němců, Slováků a dalších národností v tehdejším Československu se dostalo na kritickou křižovatku, z níž již nebylo cesty zpět. Následoval Mnichov, okupace, válka.

Mnohým se v důsledku toho zdálo, že Masarykovo dílo byl omyl. Jeho stát nepřežil, tak jako staletí před tím se české země musely znovu stát součástí nové říše, tentokrát té čtvrté, nacistické. Prý selhala i masarykovská demokracie, prý selhal jeho humanismus, čechoslovakismus, prostě všechny ismy, které si lze se jménem TGM spojit. Totéž jsme slýchali celé další půlstoletí, s kratičkou přestávkou osvobození a tří poválečných let. Nebylo divu - Masaryk a totalita jsou neslučitelné. Všichni to od počátku věděli.

Až sametová revoluce v roce 1989 vše změnila. TGM na nás znovu shlíží z piedestalů na náměstích, je znovu nedotknutelnou ikonou naší obnovené demokracie, novodobým Otcem vlasti. Zvykli jsme si odvolávat se na něj při všech možných příležitostech, udělali jsme z něj ikonu, neživý symbol, jemuž se nelze přiblížit. Tak se nám z Masaryka z českého vlastence stal velký Evropan, s jehož odkazem dnešní EU a postavení našeho státu v ní prý plně souzní. Idealizovaná nedokonalá prvorepubliková masarykovská demokracie je používána napříč politickým spektrem jako údajně nedostižný vzor k diskreditaci rovněž nedokonalé demokracie současné. Masaryk byl v novodobé tradici - jako ten hodný - oddělen od svého nejbližšího spolupracovníka a pokračovatele Edwarda Beneše, na něhož byla svalena všechna selhání a prohry našich moderních dějin.

Jako bychom zapomněli, že tím, čím se Masaryk na věky zapsal do historie je to, že zásadně přispěl k rozbití Rakousko-Uherska a prosadil vytvoření moderního samostatného a demokratický státu pro náš národ. Hlásíme-li se k Masarykovu odkazu, mělo by to znamenat to, že chceme tento stát udržet, že jsme připraveni jeho nezávislost a suverenitu obhajovat a bránit. Že víme, co je to za hodnoty. Jen díky Československu jsme po několika staletích přestali být druhořadým národem ve vlastní zemi. Díky naší státnosti a suverenitě jsme normálním, vyspělým, sebevědomým evropským národem.

Příklad rozpadu starého Rakouska nám ukazuje, že samotná relativní prosperita a slušné poměry příslušníkům různých národů v mnohonárodní říši nestačí. Lidé chtějí být svými pány, rozhodovat o sobě, ne poslouchat jiné.

Jak snadno – zdá se – na to dnes zapomínáme. Jak bez přemýšlení dnes snadno stavíme vedle Masaryka symboly starého Rakouska, neuvědomujíce si jejich neslučitelnost. Jak snadno jsou mnozí u nás připraveni naši suverenitu – Masarykův odkaz – lehce obětovat v zájmu evropského – tentokrát prý opravu skutečně lepšího příští, ignorujíce historickou zkušenost.

Tři čtvrtiny století od smrti TGM jsou proto dobrou příležitostí k zamyšlení. Ne pouze nad jeho osobností, dílem, odkazem. Jsou příležitostí k zamyšlení se nad námi samými a naším vztahem k našemu státu a nad odpovědností, kterou za něj máme.

Alžběta Vejvodová, publicistka České televize (ČT24), uveřejnila zasvěcené postřehy o životě a díle TGM, v nichž citovala zejména Helenu Kokešovou, vědeckou pracovnici Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.

Stát, u jehož zrodu T. G. Masaryk v roce 1918 stál a jehož se stal symbolem, je dnes již dávnou minulostí, bratrství Čechů a Slováků se po 75 letech rozpadlo. Přesto Masaryk zůstává významným symbolem české státnosti a samostatnosti. Nejde však jen o symbol mrtvý. Jen málo se ví, že některé z Masarykových myšlenek se v dnešní době stávají realitou. Právě on ve svých spisech volal po svobodné integraci národů Evropy – tolik podobné dnešní Evropské unii.

Od narození Čechoslovák

Kdyby se dalo říci, že něco daly sudičky Masarykovi do vínku, pak by to nejspíš bylo čechoslováctví. Masarykův původ totiž jasně odráží národností pestrost českých zemí té doby. Jeho matka Terezie Kropáčková pocházela z německého prostředí, otec Jozef Maszárik měl slovenskou národnost. I když se Tomáš podle matriky narodil v Hodoníně, dodnes se objevují spekulace, že jeho rodištěm ve skutečnosti mohly být slovenské Kopčany. Sám Masaryk se k otázce svého rodiště za svého života příliš nevyjadřoval, jeho kritici se totiž chytali všeho, čím mu mohli znepříjemnit život. A problémy měl i jinde. Například, když kandidoval na poslance, musel s sebou nosit rodný list, aby mohl prokázat, že je Čech.

Ať už to bylo s Masarykovým rodištěm jakkoliv, historici potvrzují, že on sám se cítil být Čechem i Slovákem. "Od mládí se považoval za Čecha, v době univerzitních studií dokonce připojoval ke svému křestnímu jménu vlastenecké jméno Vlastimil a jako Tomáš Vlastimil Masaryk publikoval i některé své práce. Po otci se cítil Slovákem, ale Slováky považoval za větev českého národa; podle rodiště Moravanem, avšak moravanství v nacionálně politickém smyslu odmítal," popsala doktorka Helena Kokešová..

Masarykův život je takřka čítankovým příkladem toho, jak se člověk pocházející z chudých poměrů s rodiči bez valného vzdělání může dostat až do čela země jen díky vlastnímu úsilí. Syn chudého kočího a panské kuchařky musel dávat kondice, aby se udržel na studiích. Vystudoval a v roce 1879 získal docenturu z filozofie na univerzitě ve Vídni. Masaryk si samozřejmě význam vzdělání plně uvědomoval. Již od 80. let 18. století volal po vzniku druhé české univerzity. A skutečně se jí nakonec dočkal. V roce 1919 podepsal zákon, na základě kterého vznikla univerzita v Brně. Na počest svého zakladatele nese Masarykovo jméno dodnes.

Desintegrace a integrace Evropy

Masaryk byl už před rozpadem Rakouska-Uherska významným politikem. Stal se dokonce poslancem říšské rady, zvolen byl také do českého zemského sněmu. Prosazoval konstruktivní politiku, namísto pouhého bojkotu všeho rakouského. Je třeba také zdůraznit, že Masaryk v počátcích své politické kariéry nevolal po vzniku samostatného Československa. Požadoval jen autonomii v rámci Rakouska-Uherska. "Masarykovy názory se nijak nelišily od představ převážné většiny českých politiků před první světovou válkou, kteří spatřovali budoucnost českého národa v rámci rakousko-uherské monarchie. Masarykovým ideálem dlouho byla reformovaná, modernizovaná a národnostně spravedlivá podunajská říše," zdůrazňuje Helena Kokešová.

Svůj názor začal Masaryk měnit až v letech před první světovou válkou. Pozvolna nabýval dojmu, že monarchie nemá vnitřní potenciál a její představitelé zase dostatek vůle na provedení reforem. "Jeho rozchod s Rakousko-Uherskem byl završen v počátečním období světové války, charakteristickém tvrdým protičeským postupem rakousko-uherského vojenského velení a rostoucí perzekucí."

Masaryk odešel do exilu a na jaře 1915 zahájil zahraniční odboj, v rámci kterého lobboval u zahraničních státníků za vznik samostatného Československa.Dne 6. července 1915 v Ženevě při oslavách Husova výročí veřejně vystoupil proti Rakousko-Uhersku. V listopadu téhož roku zveřejnil Manifest českého zahraničního výboru, počátkem roku 1916 byla z jeho iniciativy v Paříži ustavena Československá národní rada. Od roku 1917 se podílel na vytvoření československých legií v Rusku, Francii a Itálii.

Své klíčové myšlenky a vize, které měly podporovat boj za osamostatnění malých národů, Masaryk v průběhu války shrnul ve spise Nová Evropa. V něm obhajuje právo národů na sebeurčení, na rozhodování o své budoucnosti, avšak zároveň konstatuje, že svět spěje ke globální integraci. Už na počátku 20. století tak první československý prezident de facto hovoří o propojení Evropy podobném dnešní Evropské unii.

Osamostatnění menších a malých národů neprotiví se tendenci vývoje, upevňujícího stále užší a užší spojení mezistátní a mezinárodní; je pravda, jednotlivci a národové mají přímo potřebu spojovat se s jinými a historie spěje k organizaci celého lidstva.

Skutečná federace národů nastane teprve, až národové budou volní a sami se spojí. K tomu směřuje vývoj Evropy. Program spojenců plně odpovídá tomuto vývoji: svobodní a osvobození národové organizují se podle potřeby ve větší celky a zorganizuje se tím celý kontinent. Vzniknou-li federace menších států, budou to federace svobodně založené z opravdové potřeby národů, nikoliv z cílů dynastických a imperialistických.

Masaryk reformátorem církve

Tomáš Guarrigue Masaryk proslul rovněž svým bojem proti antisemitismu. V roce 1899 se v tzv. hilsneriádě postavil na stranu Leopolda Hilsnera obviněného z vraždy Anežky Hrůzové. Vražda mladé dívky byla označována za rituální, obviněný byl žid. Masaryk tehdy označil rituální vraždu za pověru a prostředí procesu za antisemické. Za to si vysloužil nenávist veřejnosti. Soud nakonec shledal Hilsnera vinným, motiv jeho činu však podle verdiktu nebyl náboženský, nýbrž sexuální.

Avšak Masaryk nekritizoval pouze sílící antisemitismus, vystoupil také s kritikou celé katolické církve. Nezamlouval se mu její centralismus a dogmatismus, a proto požadoval zásadní reformu katolické církve. Opakovaně také volal po odluce církve od státu. Tady ovšem narazil na tvrdý odpor konzervativních katolických kruhů. Masaryka dokonce žalovalo 306 katechetů pro urážku na cti. Se svou snahou o odluku nakonec neuspěl ani po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku samostatného československého státu.

Tomáš Garrigue Masaryk naposledy vydechl 14. září 1937 ve 3:29 ráno. Bylo mu 87 let. U jeho lůžka tehdy stáli členové jeho rodiny i prezident Edvard Beneš. Pohřeb se konal o týden později a zúčastnilo se ho obrovské množství lidí. Pro své současníky byl Masaryk osvoboditelem národa. Jeho památku se nepodařilo pošpinit ani komunistickému režimu.



zpět na článek