Rok se s rokem sešel a ctihodní Pražané i návštěvníci starobylého hlavního města naší vlasti v těchto dnech opět mají nesmírnou čest být svědky anebo rovnou účastníky festivalu tolerance Prague Pride čili Pražská hrdost (či pýcha). Člověk věci neznalý by dozajista mohl být oněmi patetizujícími proklamacemi pořadatelů zaujat a náchylný ke vstřícnému postoji vůči těm, kteří mají uvedenou akcí poukázat na práva menšin, která prý nejsou rovna těm, jimž se těší většinová společnost.
Z hlediska obecného nelze jistě takovou snahu zavrhovat, ba naopak; vždyť seznamovat širokou veřejnost s problematikou jistých částí toho velkolepého organismu, jakým lidská společnost je, možno s čistým svědomím označit za prospěšné, a to jistě pro obě strany. Leč podíváme-li se na festival Prague Pride, zjistíme, že jde v tomto případě o cosi jiného, o něco, co by mělo vzbuzovat oprávněnou nedůvěru všech těch, kterým jde o svobodu a zdravý vývoj společnosti. Zdá se vám to, milí čtenáři, paradoxní? Bezpochyby tomu tak je. Nejedná se totiž o akci, jejímž cílem by bylo slušnou, tudíž adekvátní a přijatelnou formou přiblížit občanům, kteří nejsou součástí příslušných menšin, životní styl, problémy, s nimiž se musejí potýkat atd. atp. Nikoli. Festival tolerance v podání homosexuálů, transsexuálů a jim podobných si nic takového za cíl neklade, ač se ti, kteří se opájejí tím, že mohou festival organizovat či podporovat, zaklínají vzletnými frázemi o toleranci a lidských právech. Pravdou zůstává, že jsou to oni, kteří narušují přirozený řád a pokoušejí svobodu, vyzdvihujíce vlastní úchylku (míněno ve zcela neutrálním smyslu slova) a zdůrazňujíce menšinu, k níž přináležejí, na úkor většinové společnosti. Zdůrazňování jejich sexuální orientace je podobně absurdní a zvrhlé jako zdůrazňování heterosexuality. Netřeba snad nikterak připomínat, že požadavky těchto menšin – v prvé řadě s prosazováním homosexuálního manželství, této posvátné instituce, a adopce dětí – je nanejvýše protismyslné a protipřirozené. Prosazení těchto partikulárních zájmů by představovalo ohrožení vývoje společnosti (odolal jsem silnému pokušení použít pojmu národ, aby mi snad nebyla některými z odpůrců podsouvána politická orientace jiná, než jaká vpravdě jest), společenského klimatu a "kolektivního" vědomí, neboť aby vůbec mohl národ přežít, musí se příznivě demograficky vyvíjet. A položme si otázku: Jak k takovému příznivému demografickému vývoji – tváří v tvář vážnému úbytku populace – mohou homosexuálové přispět? Odpověď zní: absolutně nijak. Proto jejich požadavky, jež podkopávají elementární funkce rodiny, jsou nejen nehodny vyslyšení, nýbrž v dlouhodobém horizontu jsou přímo zničující pro společnost jako celek (a to nehovoříme o morálních a etických problémech, které vyvolávají).
Další stránkou jejich festivalu je politický rozměr, který je s předchozím spjat. Jejich boje za práva menšin s povděkem využívají především pohrobci marxismu a všichni ti, kterým se z hloubi srdce příčí vlastní tradice a hodnoty předků. Pochopitelně jde o problematiku nanejvýše širokou (a hlubokou), jíž se zde nelze podrobněji zabývat; jde o boj mezi pokrokem a tradicí, o boj mezi utopismem a přirozeností. Doufám, že čtenář omluví jistá zjednodušení, a tudíž znejasňování skutečnosti, které je žel bohu z vícera důvodů nutné. Prosazování homosexuality tedy můžeme – s Václavem Klausem – nazvat homosexualismem, který představuje další z ideologických proudů neomarxismu. Homosexualismus pak znamená ohrožování samotné svobody, ježto jednak protežuje a v důsledku poškozuje ostatní sociální skupiny, jednak útočí proti těm, kteří bývají liberálními médii označováni jako ultrakonzervativci, jimž však nejde o nic víc a nic míň než o obranu hodnot a morálky, která je našemu civilizačnímu okruhu vlastní, o obranu křesťanství, díky němuž se mohla vůbec svoboda člověka zrodit. Není náhodou, že pražskému festivalu intolerance (proč jen byly zrušeny fejsbukové stránky kritizující Prague Pride?) vyjádřilo podporu 136 velectěných poslanců Evropského parlamentu, kteří v dopisu, jímž reagují na pozvání pořadatelů, litují, že se nemohou festivalu zúčastnit; jistě by byli slaďounkou ozdobou sobotního průvodu oplzlosti. Probouzí ve mně lítost, kolik dalších představitelů a subjektů akci podporuje. Myslím, že alespoň někteří by měli být zmíněni: velvyslanci belgický, kanadský, finský, irský, izraelský, norský, švédský, švýcarský, britský, americký, dánský a nizozemský, dále pražský primátor Svoboda z ODS, Česká televize (jež by měla sloužit národu celému), Centrum současného umění DOX, Romea a mnozí další. Je proto potřebí ocenit iniciativu Akce D.O.S.T., která upozorňuje na to, jakým zájmům a snahám výše zmínění vyjadřují podporu a jaké jsou skutečné záměry "praguepridistů".
Domnívám se, že není nutno pokračovat dále, aby pozorný čtenář pochopil, oč mi v tomto textu, který bude leckým ocejchován jako nenávistný pamflet, který však s jistou mírou nadsázky a ironie usiluje poukázat na skutečný stav věcí, jde. Dodejme ještě, že homosexualita jako taková nemůže být důvodem pro diskriminaci, nemůže se stát příčinou ostrakizace příslušných jedinců; že však – podobně jako heterosexualita – není věcí, jež by si zasloužila jakéhokoli prosazování, zdůrazňování, ba zbožšťování; že jde o navýsost soukromou a intimní záležitost, jež by neměla být propagována v ulicích letní Prahy (ani Prahy jakéhokoli jiného období), nadto způsobem, jenž nemůže u cudného člověka vyvolat než směs pobouření a odporu. Podobnou pozornost by si zasloužila leda akce, jež by si do vínku vložila cíle celospolečenské, univerzální, katolické!