aneb Metamosfóza pana řídícího
Abych pravdu řekl, obklopuje mne svět, kterému v mnohém nerozumím. Proto jsem se upnul na ten segment současného dění, v kterém jsem se pohyboval převážný čas svého života a o kterém, myslím, něco vím, totiž lesnictví. Pracoval jsem jako technický pracovník, i když pilu, sekeru i motyku jsem v ruce také měl. Dopustil jsem se také několika článků o Šumavě. Nedávno přijel můj spolužák z krátkého pobytu na Šumavě. Poslal mi několik fotek a otřesné vyprávění. Já už se po Šumavě procházet nemohu, ale jeho svědectví věřím. Jako bych tam byl. Jsme přece spolužáci, lesníci a máme stejné učitele.
Když pomineme ty věštce, které pohled do budoucna přímo živí, je zde skupina těch, kteří jim bezvýhradně věří a dělá za ně propagandistickou práci. Každá sekta bez věřících je odsouzena k zániku. Vůbec jim nevadí, když si jejich guruové vzájemně protiřečí.
Mezi diskutujícími pod mými články se vyskytuje jeden pán, který ví všechno. Ví dokonce i to, že jsem studiem i praxí zaměřen na těžbu dřeva, i když připouští, že jsem mohl být dobrým lesníkem. Z některých jeho poznámek ale vím, že je vědomostmi o lesnictví zcela nedotčen. Pro každý problém má odkaz na internet. Ach, ten internet. Dříve to měli jemu podobní mnohem složitější. O tom ale až později. Při čtení jeho fundovaných diskusních přízpěvků jsem si vzpoměl na jednoho pána z doby, když jsem byl ještě kluk školou povinný.
Dávno, dávno již tomu. Bylo to ještě v době, kdy kantoři nebyli pro srandu a požívali všeobecné úcty. Pokud si to sami nepohnojili.
Nedaleko mého bydliště žil na zaslouženém odpočinku se svou ženou pan řídíci učitel. Domek samý květ, malá zahrádka i se záhonkem zeleniny. Při dobrém počasí byli oba manželé na zahrádce, paní v šatové zástěře, pan řídící v nažehlených kalhotách, čisté světlé košili, sáčku a motýlku. Jen ve vekých vedrech odkládal sako a udělal si rozhalenku. Postával nad manželkou ohánějící se motyčkou a udílel jí jistě neocenitelné rady nebo si ve stínu miniaturního altánku četl. Kolemjdocí sousedé jej uctivě zdravili a on odpovídal, dotýkaje se svého slamáku.
Pak se to stalo. Na družstevně zcelených polích kde se vzala, tu se vzala, začala se vyskytovat mandelinka bramborová a s chutí nebývalou si pochutnávala na nati brambor. Hloupí vesničané si to sice dávali do spojitosti s úbytkem koroptví, které se dříve vyskytovaly v každém brambořišti, ale rozhlas a hlavně tisk (Rudé právo) oznámil, že nám sem mandelinku, spolu s letáky, shazují američtí imperialisté, aby tak narušili budování socialismu. Ti hloupí vesničané to spláchli popěvkem Máándelinka bramborová, to je americkej brouk, kdyby na něj hajnej přišel, dal by si ji za klobouk. Cá ra ra. Ne tak pan řídící. Mandelinka se stala jeho úhlavním nepřítelem. Na polích se začaly objevovat brigády z fabrik a škol, aby mandelinku sbíraly. A tehdy nastala ona metemorfóza pana řídícího. Oblékl staré pytlovité kalhoty, omšelé sako s vytahanými kapsami a místo naleštěných polobotek holínky. Jeho prostorné kapsy byly plné lahviček s všemi vývojovými stádii mandelinky v lihu a novinovými výstřižky na téma mandelinka bramborová jako zbraň Západu. Iniciativně pronásledoval v polích všechny ty skupiny sběračů a unavoval je obsahem svých kapes. Ani se svými sousedy nemluvil o něčem jiném. Postupně se mu přestalo říkat pan řídíci, ale Mandelinka. Pod touto přezdívkou odešel i z tohoto světa.
Na pana řídíciho si vzpomenu, když čtu diskusní příspěvky dotyčného pána. Ten se má. Zatímco Mandelinka byl odkázán převážně jen na Rudé právo, tento odborník má internet a tam lze najít cokoliv. Je tady ovšem jedna podmínka. Dotyčný nesmí být zatížen nějakými vědomostmi v daném oboru. O praktických zkušenostech nemluvě. Jen prázdnou nádobu lze naplnit kde čím bez omezení. Výsledkem ovšem bývá prapodivná směs. Například globální oteplování, vliv CO2 na ně a přeměna Šumavy z hospodářského lesa na prales ochranou kůrovce. CO2 není vidět. Fotosyntézu také ne, ale můžeme vidět výsledek. O fotosyntéze jsme se učili už v základní škole a ještě ji nikdo zatím nezpochybnil. Zelenou barvu nevidí jen daltonisté, a i to jen někteří. Když to velmi zjednoduším. Chlorofyl, CO2 a voda vytváří biomasu. O ní by někteří ekologové mohli vyprávět... Kdyby věděli, o čem je řeč. Jako "odpadní" produkt kyslík. Proto je nutno nechat uschnout Šumavu s výhledem na to, že tam někdy bude prales. No jo, ale na souších se zeleň listová moc nevyskytuje. Ten "odpadní" kyslík ale potřebuje každé boží hovádko právě teď. Včetně mne, onoho pána i lýkožrouta.
Když to tedy shrneme. Musíme bojovat proti globálnímu oteplení snižováním obsahu CO2 v atmosféře. Zelené rostliny, zejména stromy (pro velkou plochu zelené hmoty) CO2 pohlcují. Necháme tedy rozsáhlý komplex lesa, jakým je Šumava, uschnout, aby se možná za několik století, uprostřed kulturní krajiny, vytvořil prales. Jak logické. Nebo néé?
On už mi to někdo vysvětlí. Ale já stejně, zcela sobecky, mám raději les zelený. Zelená uklidňuje, je tam chládek a dobře se dýchá.
Autor je lesník v.v.