HISTORIE: 150 let od skvělé myšlenky sokolské 1

V devadesátých letech byl častým hostem v naší zemi profesor Kurt Hans Beidenkopf (CDU), v letech 1990 - 2002 ministerský předseda spolkové země Sasko. V jednom ze svých vystoupení na Karlově univerzitě poukázal na to, že v dějinách neexistuje jedna absolutní a neměnná pravda. Existují ještě také pravdy národní, které vyplývají z rozdílných historických zkušeností, řekl tedy profesor Beidenkopf. Uvedl dále, že ony pravdy nejsou vždy slučitelné a že také není žádoucí o to usilovat.

Pouze by se tyto pravdy neměly formulovat konfrontačně a v případě nesouhlasu bychom se měli snažit toho druhého pochopit. Jeho představa nepostrádá logiku. V takto uplatněných zásadách by veřejné debaty mezi státy, stranami i jednotlivci mohly mít daleko konstruktivnější charakter. Rovněž tak by nás měly vést k tomu, abychom objektivně posuzovali historii. A neupravovali si ji podle svých potřeb. Stopadesátiletá obdivuhodná historie Sokola, sahající svých počátky do poloviny 19. století a rezonující i v prvních letech 21. století zaslouží, abychom byli ve vyprávění o ní pravdiví, objektivní a poctiví. A zkusili se podívat i na málo známé epizody a fakta z oné dlouhé historie.

Otec tělocviku

F.L. Jahn

Po roce 1620 emigrovala z českých zemí nejedna česká rodina. Bylo to především z náboženských důvodů, kdy se například členové Jednoty českobratrské chtěli vyhnout pronásledování. Z Hořic tehdy odešla rodina, jejíž přímý potomek Friedrich Ludwig Jahn (1778 - 1852) je přezdíván Turnvater, tedy otec turnéřstva. Jahn se věnoval studiu teologie, německého jazyka a stal se učitelem. Seznámil se s vychovatelskými pedagogickými zásadami Pestalozziho, v jejichž duchu byl řízen i Plamanův ústav v Berlíně, kde Jahn získal učitelské místo. Tam se začal zajímat o tělovýchovu mládeže a začal do ní vnášet i branný prvek.

Německý turnerský systém nářaďového tělocviku zdůrazňoval korektivní a zdravotní funkci cvičení, akcentoval rozvoj síly, vytrvalosti i charakterových vlastností. Hlavními představiteli tohoto směru, po zakladateli nářaďové gymnastiky J. CH. Guts-Muthsovi (1759-1839), jsou tedy zmíněný již Friedrich Ludwig Jahn a E. Eiselen (1792-1846). Dodnes je často uváděna charakteristika gymnastiky Guts-Muthuse: "Gymnastika není účelem, ale prostředkem, jak výcvikem těla zušlechtit člověka, aby byl tělesně a duševně kulturní, duševně a tělesně harmonický."

Jahn již v roce 1811 organizoval veřejná cvičení pro mládež. Na programu byla prostná, pořadová a přirozená cvičení (běhy, skoky a hody) a stále častěji cvičení na nářadí, z nichž některá vymyslel. V krátkém čase se zrodilo skutečné tělovýchovné hnutí, jehož základní buňkou byly Turnvereiny (tělocvičné spolky). Po porážce Napoleona byl Jahn pověřen, aby zavedl tělesnou výchovu jako povinný předmět do pruských škol. Nastal rozmach turnérského hnutí. Školil další cvičitele, budoval nová cvičební střediska a začal pracovat na základním spise německého tělovýchovného systému na Německém umění tělocvičném (Die Deutsche Turnkunst, 1816). Tak vlastně potomek českých pobělohorských emigrantů značně posílil německé národní sebevědomí.

Na počátku bylo slovo

Pro lepší pochopení následujících pasáží, si musíme udělat trochu jasno v terminologii. Však také i turnvater Jahn se trochu zmýlil při hledání správných výrazů. Řecký výraz gymnos (nahý) označoval mladé řecké hochy, kteří cvičili nazí. Z toho později vzešel termín gymnadzó (cvičím). Nu a posléze se nám objevuje gymnázium (cvičiště). Protože však veřejných tělocvičen užívaly za své shromaždiště školy filosofů a rétorů, nabyl výraz gymnasion významu "škola". Avšak původní význam "tělesné cvičení" máme uchován ještě v slově gymnastika.

V Homérově Odyssei se prvně setkáváme s výrazem "athlétés". Starověcí Řekové označovali pojmem "athlón" nejprve výkon, čin, později boj o cenu. Cíl tělovýchovy a sportu odvozovali od toho, co bylo "účelem obce" a vytvořili si pro ně zvláštní slovo, které často používáme – kalokagathia. Je to sloučenina dvou výrazů "kalos" (znamená krásný) a "agathos" (v základním významu dobrý). Kalokagathia se stala ideálem demokratického Řecka. A také ideálem Miroslava Tyrše, o čemž bude řeč později.

Jahnovi předci, jistě horliví ve víře, nemuseli znát všechna díla a myšlenky svého posledního biskupa Jana Ámose Komenského. Ten věděl velice dobře, co znamená pro vzdělání a výchovu sport. V kapitole "Informatorium školy mateřské" se věnuje tělesné kultuře pro nejmenší děti. "Orbis Pictus" obsahuje pasáže s názvy Hra o míč, Běhání o závod, Hry dětské. J. A. Komenský si všímal otázek denního režimu dětí, upozorňoval na význam her a tělesného cvičení již v dětství. Psal o "nesporném vlivu tělesné výchovy na mravní a duševní stránku člověka".

Ironií osudu se Jahn trochu spletl ve výkladu historického významu slov, ale nestala se žádná tragedie. Když hledal nový vhodný výraz spíše německého původu, tak jej nalezl jej ve slovu Turn – turnen. Pojem gymnastika zavrhl. Jahn se domníval, že pojem turn - turnen je, stejně jako rytířské cvičení - turnaj; německého původu. To byl ovšem omyl. Základem je latinské slovo tornare, nehledě k tomu, že turnaje mají původ právě ve Francii, která v době napoleonských válek byla mezi Němci zemí nenáviděnou. A tak se slovo Turn - turnen stalo základem německého názvosloví, od kterého byla pak odvozena řada dalších pojmů: Turner, Turnerčin, Turnkunst, Turnhalle, Turnfest, Turnplatz ap. Postupně se všechno ustálilo. Když se podíváte dnes do česko – německého slovníku, tak naleznete v němčině řadu výrazů se základem turn, ale gymnastika se tam objevuje také, zrovna tak, jako slovo sport, které mám svůj původ paradoxně také ve francouzštině. Nejprve se dostalo do angličtiny z francouzského "desporter", tj. oddávat se zábavě a prvně je doloženo v textu z 15. století ve smyslu "bavit se". V 16. století pak začíná mít význam "hráti hry" – především v přírodě. A dnes mu rozumíme všichni. Ale Jahnovi jeho titul turnvater již nikdo nevezme.

Jinak se o nějakou tu desítku let později vyvíjelo myšlení jednoho ze zakladatelů Sokola. Filozofa a estetika Tyrše neoslovil pouze sport a tělovýchova, ale právě myšlenka osobní svobody člověka – občana, pocit sounáležitosti se svou polis a zodpovědnost za ni. Řecko a jeho ideje se mu tak staly vzorem pro budování Sokola, jako výchovné organizace svobodných a zodpovědných lidí. V roce 1869 vydal spis "Hod olympický", zdůrazňující význam olympijské myšlenky o téměř o čtvrt století dříve než baron Pierre de Coubertin, zakladatel novodobých olympijských her. V té době bylo Pierrovi de Fredy, čtvrtému dítěti barona Charlese Louis de Fredy de Coubertin teprve šest let. A o pět let později, v roce 1874 začíná v Řecku německý archeolog Ernst Curtius (1814 – 1896) s pracemi, jejichž výsledkem je znovu objevení Olympie. Čehož Coubertin také později náležitě využil.

Problém je možná v tom, že Tyrš své myšlenky prezentoval v Praze, kdežto baron Coubertin svůj promyšlený návrh na novodobé olympijské hry vyslovil v roce 1892 v projevu na pařížské Sorboně. Tím se dostal do vědomí Evropy jako podněcovatel a později zakladatel novodobého olympijského hnutí. Poté hned byl také z jeho iniciativy ustanoven Mezinárodní olympijský výbor a první hry se konaly v roce 1896 v Aténách. Nemusí se nám to líbit, ale již tehdy platilo, že pronese-li se něco v Paříži, má to vyšší účinnost a jiný dopad, než když se to pronese v Praze. Dnes to platí dvojnásob, přestože někteří naši politikové v Praze vidí pupek světa.

Zde mi dovolte malou odbočku o tom, jak myšlenky sportovní dávno již překonávaly hranice myšlení nacionálních, byť na druhé straně národní hrdost podporovaly. Coubertin obdivoval anglický sportovní školský systém. Právě v Anglii (ale i na jeho dalších cestách do USA, Švédska a Řecka) pochopil, že dobře organizovaný sport může sehrát značnou roli upevňování morálky mládeže. Také proto 25. listopadu 1892 v jedné své pařížské přednášce říká doslova: "Vyvážejme do zahraničí veslaře, šermíře a běžce - a hle - uvedeme tím do pohybu svobodný styk, jehož pomocí zavedeme do krevního oběhu stařičké Evropy myšlenku míru a spolupráce lidstva".

A snad ještě jednu drobnost, která do historie té doby patří. Když se připravovaly první novodobé olympijské hry, požádal Coubertin o spolupráci řeckou královskou rodinu. To vyšlo. Záštitu nad uspořádáním her převzal mimo jiné také řecký korunní princ. Avšak největším podílem k úhradě nákladů her, které byly zahájeny 25. března 1896, přispěli obyčejní řečtí občané. Ve veřejné sbírce sebrali více než milion drachem, když celkové náklady na uspořádání her činily asi jedena půl milionu drachem. Není to tak dávno, abychom si to nemohli (a neměli) připomenout v souvislosti s různými ne vždy zcela kvalifikovanými diskusemi o dnešním Řecku.

v. Felbiger

Ale vraťme se do Evropy osmnáctého a devatenáctého století. Jaká byla situace v našich zemích koncem osmnáctého a začátkem devatenáctého století, pokud jde o tělovýchovu. O potřebě tělesných cvičení se hovoří již ve Všeobecném školním řádu, Jaká byla situace v našich zemích koncem osmnáctého a začátkem devatenáctého století, pokud jde o tělovýchovu. O potřebě tělesných cvičení se hovoří již ve Všeobecném školním řádu, který vydal 6. prosince 1774 pedagog a augustiniánský kněz Johann Ignaz von Felbiger (1724-1788) v rámci školských reforem Marie Terezie. Píše o tom také ve své příručce pro učitele (Methodenbuch), kterou vydal o rok později. Zde se objevují i doporučení k zakládání hřišť u škol nebo za obcemi. Zajímavé je, že tuto myšlenku prakticky podporoval mimo jiné také Jakub Jan Ryba. O potřebě tělesné výchovy se zmiňuje také Bolzano ve své knize O nejlepším státě. Traduje se mimo jiné, že v roce 1810 vznikla v Praze první veřejná plovárna. A to se již začínají objevovat první jména propagátorů tělocviku Johan Hirsch (ortopedický lékař), Rudolf Stephany (první zemský učitel tělocviku), Jan Malypetr (zakladatel pražského tělocvičného ústavu, učitel Tyršův a propagátor Jahnovy metody cvičení, spoluautor českého tělocvičného názvosloví), Josef Seegen, Ferdinand Schmidt (organizátor dalšího tělocvičného ústavu v Praze), Jan Spott (organizuje cvičení dívek). A objevují se začátky spolkové činnosti. V roce 1845 byly v Praze pořádány první veslařské závody, v roce 1857 vzniká česko-německý spolek zabývající se jezdeckými závody na koních. A to se již pomalu blížíme k roku 1862, v němž byl založen "Pražský tělocvičný spolek", o dva roky později přejmenovaný na Sokol.