Neviditelný pes má problém: poprali se mu důchodci a zapojují se další skupiny, např. začínající rodiny. S chutí bych se také zapojila a zařadila se na stranu těch paličáků, co se prostě mají lépe, kdyby na sůl nebylo – nebýt toho, že se to obě strany snaží spočítat. Tvrdím, že to nejde.
Hned na začátku sporu jsou tvrzení pana Frýborta, emigranta z Hannoveru. Podle jeho vlastního popisu si žije přesně jako naši příbuzní, důchodci z Mnichova. Pan Frýbort je spokojený a hrdý, naši příbuzní jsou nespokojení a otrávení. V čem je rozdíl? (Odmítám jakákoli psychologická vysvětlení: nesnáším psychology. )
Rozdíl vidím v tom, že náš příbuzný byl ke svému útěku motivován jinak, než byl patrně pan Frýbort a jeho (naše) generace: prchal počátkem padesátých let s úmyslem bojovat na té správné straně – tedy proti komunismu, vybaven zcizenými dokumenty a později také výcvikem v americké armádě. Jeho klíčovým zážitkem bylo zjištění, že Západ proti komunismu v Evropě bojovat nehodlá, a to ani tam, kde se do toho podrobení Evropané pustili sami: v Polsku, v Pobaltí, v Maďarsku. Emigranti tohoto typu se samozřejmě občansky důstojného a hmotně slušného standardu dobrali také, ale je jim to málo.
Jsem přesvědčená, že i u nás doma tenhle rozdíl existuje , dokonce je složitější. Hmotné rozdíly mezi důchodci jsou velmi výrazné především díky restituční legislativě. Např. vědečtí pracovníci, kteří byli do převratu placeni velmi mizerně a zhruba stejně, odcházeli po převratu do stejných důchodů, ale někteří si tou dobou pořizovali nové, kvalitní bydlení (a leccos jiného) díky tomu, že pocházeli z restituentských rodin. Můj manžel, paradoxně, jako nerestituent odcházel do mírně nadstandartního důchodu, který získal za koncentrák (4 roky PTP – a necitujte mi, prosím, Švandrlíka). Obecně ovšem platí, že každou z těchto výhod si musel někdo odtrpět: u restituentů jejich (pra)rodiče, u vězňů a pétépáků oni sami.
Rozdíly nehmotné jsou snad ještě výraznější. Pro ty, kteří po převratu konečně získali možnost pustit se do činností, jež považují za podstatné a obecně potřebné, je právě tato možnost ze všeho nejdůležitější. Pokud si tím i něco vyděláme, tím lépe, ale je-li třeba dělat to zadarmo, taky dobře. Zdrojem naší radosti je vydaná knížka nebo vybudovaný hospic. Hodnocení je výhradně naše vlastní a není u všech stejné. Já například oceňuji především to, že mě za takové činnosti zatím nikdo nezavřel – no není to skvělé?
Právě proto ovšem považuji za nemožné mluvit o důchodcích obecně a hodnotit jejich postavení podle jednotného kriteria, například podle průměrné výše důchodů. Jejich vlastní hodnocení je ovlivněno řadou dalších skutečností, ne osobní povahou.
My důchodci se prostě máme různě, tak jako ostatní občané. To, co máme společné, je svoboda. A svobodu si představujeme každý jinak.