Happeningy, noční "okupace" přednáškových sálů, ultimativní prohlášení, petice, demonstrace a na vrcholu všeho protestní pochody ozvláštňující běžně fádní kolorit českých a moravských univerzitních měst. Asi tak lze nejsnáze jedinou větou vyjádřit, co znamenal Týden neklidu – událost, kterou bulvární velikášství soudobé žurnalistiky situovalo do panteonu občanské neposlušnosti hned vedle revoluční idyly konce roku 1989.
Z diskusí ve virtuální kavárně sociálních sítí znějí oslavné chorály nad koordinovaným projevem vzdoru, jehož prý studentská část akademické obce nebyla oproti jiným místním lobby dříve schopna. Až, kde se vzal, tu se vzal, uskutečněný Týden neklidu vrátil studentstvu málem již archivní rebelskou tvář.
Chápu radostné nálady, které si po "dobře vykonané práci" podmanily studentské komunity. Ještě empatičtěji rozumím pocitům satisfakce u volených zástupců studentské samosprávy. Pro ilustraci coby důvěrně známý příklad uvádím studentské členy akademických senátů, neboť právě jim dal masový zájem spolužáků zapomenout. Nejvíce na slabou zpětnou vazbu, s níž se od ostatních studentů nezřídka celá funkční období potýkají.
Kritickou otázkou je, jak dlouho bude aktivní starost o dilemata vysokého školství vévodit kolejním hitparádám. Časem jí totiž začnou konkurovat osvědčené šlágry – zkoušky, seminárky, prázdniny, brigády a další evergreeny. A kdoví jestli náš protestsong opět neutichne z přespřílišné kakofonie samotných muzikantů…
Psáno pro studentský informační server Dioné
Autor je tajemník Studentské komory Akademického senátu Západočeské univerzity v Plzni