Lidovky ve čtvrtek zveřejnily dopis výtvarníka Romana Týce adresovaný samosoudkyni, která měla řešit jeho trestní causu. Pochybuji, že byl určen pouze jí, protože pokud chtěl se svými vývody seznámit pouze soud, mohl využít institutu posledního slova, který je v trestním řízení zařazen právě k tomuto účelu. Ale fakt, že s veřejností, které byl tento dopis zjevně určen, hraje takto falešnou hru, byl tím posledním, co mi vadilo.
Týcovy veselé semaforové postavičky se mi původně líbily. Z následujícího textu snad pochopíte proč. Teď jsem však nevěřícně zíral, jak potřeštěný umělec bez ladu a skladu plácal velkolepé úvahy o svobodě vedle výčtu vlastních křivd či sofistikované definice umění vedle plků o justičních mafiánech jak z internetové diskuse. Kdyby mi podobný argumentační řetězec předvedl po půlnoci v hospodě, snad bych to pochopil. Ale v tomto textu, psaném zcela zjevně se záměrem oficiálně prezentovat svou filosofii, mě to hodně zklamalo. Jediné, co z toho všeho kontinuálně vyvěralo, byl odpor k jakýmkoliv pravidlům.
Píše, že skutečně věří, že zákon je pomůcka a ne nástroj (nesmyslnost protikladu těchto slov teď nechávám stranou), ale zároveň neustále vyjadřuje nedůvěru k jakémukoliv systému a pravidlům. Zcela bez ironie - přemýšlím, zda i ty hrubky, co rebel ve svém textu nasekal, nebyly záměrnou vzpourou proti pravopisným pravidlům. Naproti tomu klade víru v člověka a jeho lidství. Člověk vs. instituce, univerzální protiklad, který tak dobře známe např. od Václava Havla. Mám pocit, že umělcovy myšlenkové pochody by mnohem výstižněji vyjádřilo, pokud by semafory, symbol systému a teroru, zcela vyřadil z provozu, ať se řidiči a chodci mezi sebou tak nějak lidsky dohodnou.
Týc zcela vážně píše, že za volanty aut sedí lidé, proto by i silniční doprava měla být řízena pravidly lidskosti. Jenže takovými "lidmi za volantem" jsou i desperáti kalibru podnikatele Trpišovského. Ano, právě kvůli takovýmhle magorům si lidé vytvořili pravidla, která každého z nás čas od času omezují. Jenže jedinci, kteří se vymykají normálu a všeobecné představě o mezilidských vztazích, mezi námi zkrátka žijí. A pokud nechceme, aby svým svérázem škodili všem ostatním, musíme se nějak ochránit. Právě kvůli tomu se zrodilo právo, pro společnost jako pomůcka klidu a směrem k narušiteli jako nástroj vymáhání.
Souhlasím s umělcem, že silniční provoz je vhodnou metaforou systému, v němž žijeme. Už proto, že je totálně zmatečný, neustále proměnlivý a vše pohlcující - jako ten náš postmoderní, relativistický a globálně propojený svět. Na silnicích dneska jezdí tisíce lidí a je tam občas takový zmatek, že se už zkrátka nedá zvládnout za použití pouhé lidskosti.
Připouštím i fakt, že semafor je vhodnou metaforou narůstající složitosti světa - musí dělat to, co už by dnes nezvládl živý regulátor provozu, stávající kdysi uprostřed každé křižovatky. Jenže zatímco Roman Týc vidí v nástupu semaforů odosobnění systému, já jej vnímám jako nezbytný důsledek narůstající složitosti světa.
Zkuste dneska postavit nějakého nebohého policistu ve špičce k Bulharu nebo na Balabenku. Pro prvního šílence za volantem nebude nic snazšího než regulátora sejmout a tím vyřadit z činnosti, následně by tisíce aut musely projet křižovatkou bez jakéhokoliv řízení provozu a je zřejmé, že provoz na takové křižovatce by v několika minutách zkolaboval. Za těchto okolností si nedovedu představit, jak by se mohlo konstruktivně projevit Týcem vzývané lidství řidičů. Spíš by ještě umocnilo katastrofu. Jasně, tohle je extrém - ale právě pro extrémní situace je potřeba volit extrémní řešení.
Obecně zastávám názor, že restrikce by měly nastupovat až v krajním případě a ještě v pořadí od nejmírnějšího možného omezení. Prudit semafory s dlouhým čekacím intervalem třeba řidiče na křižovatce okresky s polní cestou je samozřejmě nesmysl. Jenže občas to jinak nejde.
Žijeme ve složitém světě, ve kterém se hned vedle sebe nacházejí složité propletence a banálně jednoduché vztahy, tak jako se ve městech na stejné ulici nachází složitý dopravní uzel a banální, přehledná křižovatka. Tomu má odpovídat prostředek regulace. Někde semafory, jinde jen dopravní značky či pravidlo přednosti zprava. Ale myslet si, že to jde bez pravidel, je hodně naivní.
Týcovy roztančené semafory se mi líbily ne proto, že pravidla porušují, ale proto, že je alespoň trochu zlidšťují - a tedy činí sympatičtějšími. Semafor pořád plní nezbytnou regulační funkci - horní pole svítí červeně, když mají chodci stát, a dolní zeleně, když mají jít. To je minimum zajišťující fungování systému a v jeho rámci ochranu účastníků. Ale když tam místo stojícího či kráčejícího maníka bude zobrazeno něco jiného, jsem ochoten v tom vidět závan lidství do systému - koneckonců člověk se uprostřed shonu taky potřebuje zasmát.
Přemalovat panáčka na semaforu je celkem roztomilá záležitost, ale obecná filosofie zpochybňování pravidel je nebezpečná. Náš svět už je tak složitý a propletený, že lidství a zdravý rozum nám jako alternativa zjevně nevystačí - byť bych si to i já přál (asi jako každý normální člověk). Stejně jako panu Týcovi mi vadí, že zákony jsou složité a nepřehledné. Ale jsem schopen pochopit, že v naší složité době je to občas nezbytné.
Roman Týc podle svého dopisu nechce systém polidštit, ale lidstvím nahradit. A to mě děsí.