neboli Kterak se nemít blaze jako v Sovětském svaze
"Až povstane proletariát / svrhne kapitalistický řád / pak přijdou ty krásné chvíle, chvíle, / o kterých psal Marx ve svém díle, díle, / pak se budeme mít blaze, blaze, / jako v Sovětském sváááze!" (pokroková píseň z let dvacátých)
"Ten odporný kapitalismus," děla s výrazem nejhlubšího opovržení moje dávná přítelkyně, takto dáma vzdělaná, nad průměr inteligentní a světa znalá. Možná až příliš znalá; od dívčího věku žila na Západě, pohybujíc se ve vyšších intelektuálních, ba diplomatických kruzích; i nedostalo se jí onoho školení v absurditě zřízení, jež si předsevzalo nahradit odporný kapitalistický chaos systémem vědeckým, ve všem všudy spravedlivějším. Pročež by mě její postoj k řečenému fenoménu ani zvlášť nezarážel. Už je tomu tak, že lidé vyvozují své názory ze životních zkušeností; jelikož jsou zkušenosti rozličné, jsou rozličné i závěry, k nimž došli, s výjimkou těch, kdož nejsouce samostatného názoru schopni nedošli k ničemu, nýbrž papouškují, co kde slyšeli. Ostatně suď Bůh, co bych si dnes myslel a co papouškoval já sám, kdyby mě osud býval vedl komfortnějšími cestami, než jakou mi bylo kráčeti co kádrový zatracenec, pro nějž žádná lopata nebyla dost dobrá, a posléze exulant. Třeba bych také dnes nos krčil, o odporném kapitalismu zlobně brblal.
Udeřily však na svět hospodářské potíže, o nichž netřeba se šíře rozepisovat, a brblání se opět stalo muzikou času. Nedivil bych se příliš, že se mu s rozkoší oddává západní intelektuální levice; divnější je mi, že se týmž tónem nesou mnohé analyzy a komentáře v tisku zemí českých, jež by mohly mít s alternativami ke kapitalismu svou zkušenost. I chtěl bych se jej, chudinky nemilovaného, trochu zastat. Dovolím si položit každému, komu takto zvaný jev nevoní, tři otázky. Když už je řeč o kapitalismu: co, přesně vzato, značí to slovo? Jak lze kapitalismus definovat? A nenachází-li na něm kdo chlupu dobrého, čím jej míní nahradit? Neboť brblat a řešení neznat je přístup poddaného nevolníka, za nějž myslí pán; člověk myslící a demokrat k tomu měl umět navrhnout jak tedy, když ne takto. A ví-li také houby, aspoň se k tomu přiznat, roli hněvivého soudce opustit. Pročež:
Není mi přesně známo, zda slovo "kapitalismus" vyvřelo z Marxovy záštiplné mysli, nebo zde bylo už před ním. V každém případě je jak dělané k opovržlivému vyplivnutí a užívám jej nerad. Do definice má také daleko, nejsouc víc než nálepkou, sestrou fráze, matkou povrchnosti; i osmělím se nabídnout definici sám, třebaže ne tak heslovitě krátkou. To, co Marx nazývá kapitalismem a čemu pod dojmem hospodářské krize nemohou najít dost blech v kožiše povznesení kritikové, je… povězme to takto: do nedohledna času sahající, z přirozených příčin a potřeb vzešlý systém obchodní výměny. Jako vše přirozené podléhá vývoji: ve svém počátku někdy v hlubinách paleolitického věku měl podobu oboustranně výhodné směny kus za kus, jelení paroh ke kopání jam za úlomek pazourku k výrobě kamenných sekyrek či jiného nářadí té doby. Ostatně, jak lze odvodit ze slovesa "platiti", ještě naši historicky ne tak dávní předkové užívali k témuž účelu plátna. Vývojový skok nastal, když do hry vstoupil kov, ne už jako prostředek naturální směny, nýbrž platidlo: rněď, stříbro, zlato. Následují pak vývojové skoky jeden za druhým: když se místo měděných či stříbrných kotoučků a hřiven začalo užívat ražené mince o předem stanovené váze a obsahu vzácného kovu. Když ražbu mincí prohlásil za své výsostné právo panovník; peněžnictví tak přestalo být záležitostí dvou soukromých kontrahentů a přešlo pod kontrolu státu. Když obchod už nemusel nutně znamenat peníze za zboží či obráceně, ale peníze samy se staly předmětem obchodu, čímž přichází na scénu půjčka, úrok, případně lichva, jíž křesťanství pohrdá a islám zakazuje, přesto se ve zkrocenější formě stává výchozím momentem bankovnictví. Když je opuštěna jakožto nepraktická kovová mince a nahrazena papírovou bankovní poukázkou; když končí zlatý standard, stav, kdy mohl každý přijít do banky a žádat výměnu svých bankocetlí za zlaté sovereigny; když v důsledku toho mizí z peněžnictví hmatatelná hodnota a stává se obchodem s imaginárními čísly, spekulací až hazardem, v němž přijetí vyšší míry rizika může znamenat vyšší zisk, ale také žebráckou hůl. Když se finančnictví posléze stalo vědou, srozumitelnou pouze úzkému kruhu odborníků, a to ještě jak kterému… až prozatím na konci toho vývoje stojí stav dnešní, s nímž si neví rady nejen usoužený, o budoucnost svých úspor se strachující občánek, ale ani sami finanční kouzelníci. I jest hněvivě ukazováno prstem: to kapitalismus! To kapitalismus nás dostal do téhle kaše! A již jsou na koni všichni, kdo se domnívají, že by dovedli nahradit přirozený systém obchodní směny čímsi umělým, v osvícené lbi světa nápravce vylíhlým.
Buďme věcnější a pokusme se určit, co se opravdu přihodilo: neselhal kapitalismus, to jen jeho služebníci nedostateční, zlákáni vidinou horentních zisků, přehnali jinak rozumný princip rizika ad absurdum. Čarovali s čísly skutečnými i ze vzduchu pochytanými, spekulovali a hazardovali, až se jim celá ta hromada chytrých výpočtů sesypala na hlavu, neboť čerta za ocas nelze tahati věčně. Naše drahé demokratické vlády se nepředvedly ničím moudřejším, o předvídavosti nemluvě; domnívajíce se, že mohou navěky financovat své bohulibé programy pomocí půjček, ztratily v posledku povědomí toho, jaký dluh je ještě splatitelný a který už může jen růst a růst, až všechno skončí, jak skončilo. Nebo, všichni svatí buďtež při nás hříšných, neskončilo, nýbrž se teprve rozbíhá. A abychom nezapomněli na brblajícího občánka: také on nese svůj kventlík viny. Neboť on to byl, kdo své demokratické zástupce k rozmařilosti ponoukal, rozsévání sociálních blahodiní na sekyru volebními hlasy odměňoval, hospodárnost, i kdyby se bývala vyskytla, jejich odnětím trestal. I ponechme klobouček na hlavičce.
Vím ovšem, že se každému touto apologetikou nezavděčím. Neboť mnoho je takových, jimž píseň, uvedená v záhlaví této úvahy zní dosud v uších; a třebaže už netouží mít se blaze jako v Sovětském svaze, i nadále pokládají nahražení kapitalismu něčím dokonalejším za možné a žádoucí. A když ne nahražení, tedy nějakou třetí cestu, neboť vynalézání třetích cest je věčným koníčkem všech, jimž splaskla vidina proletářské revoluce. Budu teď tak opovážlivý a pokusím se domyslet za ně, když jim k tomu zřejmě schází buď představivost, buď kuráž: jak musí zákonitě dopadnout každý pokus o náhradu kapitalismu - o třetích cestách nemluvě - či jak již řečeno, o náhradu systému přirozeného systémem v alchymistické kuchyni synteticky připraveným.
Nějaké střílení z Auror, bourání Bastil a podobné žerty už, očekával bych, nebudou dějiny opakovat. Jak patrno z každé demonstrace, počet účastníků náchylných k revolučním skutkům se pohybuje v řádu desítek, což je ke svržení kapitalistického jha málo. Ještě méně pravděpodobné je dosažení téhož cíle demokratickými prostředky, jelikož občanstvo je na rozdíl od věku Leninova skeptické, na revoluční hesla nechytlavé. Je ale velmi dobře představitelné – vida, přece jen třetí cesta – že se nám o totéž postarají naše drahé, demokratické vlády a vůbec celý z řádných voleb vzešlý státní aparát, nedáme-li si sakramentský pozor. Neboť každý, i nejdemokratičtější aparát se instinktivně snaží o opředení co nejrozsáhlejší oblasti občanského života sítěmi regulí, úředních výnosů, směrnic, příkazů, zákazů a nařízení, až zůstanou všechny ústavní svobody sice v platnosti, ale občanův úděl se po čertech podobá… no, blahu v Sovětském svaze ještě ne tak docela, ale socialistickému ideálu života na povel určitě. Jak mu ostatně už dnes nejsme příliš vzdáleni.
Co s tím… přemýšlet. Analyzovat. Domýšlet se konců. Nebát se nálepek, proti frázi postavit znalost, promyšlený argument. V odhadu budoucnosti nepočítat vždy jen s nejpříznivější alternativou, jak je obyčejem politiků, ale vzít v úvahu všechny včetně nejčernějších; optimistické prognózy život jen málokdy potvrzuje. Dávat si pozor na hlupáky, ale možná ještě spíš na osoby vzdělané, přesvědčivě výmluvné, dojmem moudrosti působící, neboť je třeba velké inteligence, aby vyplodila velký nesmysl. Jakž dějinami prokázáno. A mít vždy na paměti: umělá cesta se zdá být přímější, zákonitě však vede do… stydno pověděti kam. Cesta narýsovaná matkou Přírodou má své kličky a zauzleniny, jsou na ní nezdary, smutky a zklamání, ba i krize, nakonec však vede k životu přijatelnějšímu než cokoli může vzniknout v rozjásaném mozku vizionářově. Byrokratické bujení a snaha obestřít každý cípek občanova soukromí úředními reglementacemi je ovšem jev bohužel také patrně přirozený; i je nutno užít celého občanského vlivu k jeho omezení na přijatelnou, k organizaci společnosti nezbytnou míru. Kde se taková míra nachází… nu, tam, odkud se neozývají jako hrom pádná hesla, fráze a připleskávání nálepek, nýbrž úvaha věcná, všechny alterantivy v úvahu beroucí, byť z ní žádné zářné zítřky nevycházely. Zítřky na recept jsou potěchou bláznů, jíž se čert i anděl smějí jednosvorně. Čímž se ocitáme opět na začátku.
Už dvanáctý rok od počátku století se dal na pochod a ještě se ukáže, co přinese zbytek. Jak se tak po tom dnešním světě rozhlížím, všechny alternatívy zvažuji, nic zvlášť veselého mi z toho nechce vyjít. Jakási mračna se na všech stranách stahují, od pádu východořímského císařství neměla naše civilizace tak na krajíčku, neztěžujme si situaci navíc marnými dohady o to, jak a čím nahradit kapitalismus, kterak se mít blaze jako v Sovětském svaze. A zdá-li se ctěnému čtenáři, že jsem slov proletářské písně užíval v tomto článku až nadměrně, doznávám, že jsem tak činil záměrně, jelikož jsou i mysli zapomětlivé a připomenutíčko neškodí. Běda pošetilým! Běda těm, kdož se nechávají pošetilci vodit! Běda nám, nenecháme-li pošetilostí, dokud je čas!
Hannover, 13. ledna 2012