Neviditelný pes uveřejnil 7. 2. 2012 článek Pavla Párala (původně zveřejněný v týdeníku Euro) nazvaný Akademický kontakt s kapitalismem s podtitulem Svoboda nespočívá v tom, že se mi nikdo nedívá na prsty. Považuji za vhodné nabídnout čtenářům NP několik komentářů k tomuto textu, mj. i proto, že obsahuje argumenty, které se v různé podobě objevují při debatách o vysokém školství často a hrozí, že mohou začít být považovány za pravdu jen proto, že se často opakují.
Pan Páral ve svém článku nejprve vysvětluje odpor vysokých škol a studentů k reformám tím, že "každá reforma znamená zvýšení nároků". To je první bod, který vidím jinak. Každá změna vydávaná za reformu nemusí nutně přinést zvýšení nároků. Jedním z problémů této tzv. reformy je, že ve skutečnosti otevírá dveře k jejich snižování (i když deklaratorní prohlášení v úvodu to popírají), a to svou vágností a chaotičností navrhovaných ustanovení o akreditaci a kontrole kvality. Je celkem zřetelné, kterým směrem působí většina tlaků, pokud jde o kvalitu. Reakce na nesouhlasná stanoviska Akreditační komise budiž zářným příkladem.
Při debatách o současné "reformě" se zcela zapomíná, že vysoké školy za sebou několik velmi zásadních a obtížných transformací mají, jako poslední zmiňme např. tzv. boloňský proces. Zejména strukturace studia na bakalářské a magisterské programy představovala obrovské množství práce (nad rámec standardní výukové a vědecké zátěže), kterou akademici sice ne nezbytně zrovna s nadšením, ale zcela jistě bez protestů odpracovali a odpracovávají. To, že se nyní bouří, tedy není možno bagatelizovat jako pouhý odpor proti zvýšení nároků.
Pan Páral dále píše, že je třeba udělat první krok reformy. Ano – s tím jednoznačně souhlasím, ale asi pod tím potřebným krokem vidíme každý něco jiného. Podle mne by to mělo být formulování celkové koncepce a vize vysokého školství. Pokud možno takové, které by po pár letech nynější opozice neotočila vzhůru nohama - i když uznávám, že toto mé očekávání možná není zcela realistické. Koncepce a vize zde stále chybí, a proto se za "reformu" vydává podivný konglomerát nepříliš provázaných a zdůvodněných nápadů, jejichž celkový přínos pro zvýšení kvality a mezinárodní respektovanosti je přinejmenším sporný. Podle mne je tím nejpodstatnějším tématem zásadní diferenciace typů vysokých škol s odlišnými mechanismy hodnocení a financování, popř. i řízení. A dále pak razantní zastavení dalšího nárůstu masifikace vysokoškolského vzdělávání, popř. jeho zvrat. Prvním se navržený věcný záměr zabývá v podstatě pouze deklaratorně, tím druhým vůbec.
Své přesvědčení, že "správní rady tvořené lidmi mimo akademickou sféru, včetně těch z byznysu, jsou ... krokem jednoznačně správným směrem, ať si profesoři říkají, co chtějí", zdůvodňuje pan Páral jednak tím, že "by veřejnost měla mít šanci dohlížet, jak se na veřejných školách hospodaří s veřejnými penězi", a jednak tím, že řadě fakult "občas dotek s realitou všedního života tam venku za okny trochu chybí". Co se prvního argumentu týče, nezbývá mi, než se důrazně ohradit. Tuto možnost už veřejnost nyní má, bohatě jí využívá a nikdo z akademické sféry to nerozporuje. Jde však o to, že tzv. reformní snahy posledních let, včetně té nynější, se snaží přejít od dohledu a kontroly k přímému řízení. To jsou dvě velmi odlišné věci. A při neslavné reputaci naší politické garnitury je její "připuštění" k přímému rozhodování o financích a majetku vysokých škol snad téměř hazardem. Navíc, o jaké prostředky má jít? Např. Univerzita Karlova dnes od státu dostává na vzdělávání studentů méně než jednu třetinu všech svých příjmů, druhá přibližně třetina jsou prostředky z různých zdrojů na vědu a výzkum získávané za vědecké výsledky a v otevřených grantových a jiných soutěžích a více než třetina jsou vlastní příjmy. Poznámka pana Párala, že by se snad akademici bránili tomu, aby se jim někdo díval na prsty, když "roztáčejí cizí peníze", se tedy zcela míjí realitou. Nebrání, jsou na to totiž zvyklí a považují to za běžný standard svého každodenního fungování. Co se týče druhého argumentu, jsem pevně přesvědčen, že mnohem logičtější by bylo posílení role a pravomocí vědeckých a uměleckých rad. V nich, i podle nyní platné úpravy, musí být nejméně jedna třetina členů, kteří nemají s danou vysokou školou uzavřený pracovní poměr, a tento poměr by z mého pohledu bylo možno i zvýšit. Vědeckým radám, daleko spíše než správním radám, patří hlavní slovo v koncepci vědecké a pedagogické činnosti.
O školném se mi příliš polemizovat nechce, protože já osobně se základní myšlenkou úplně zásadní problém nemám (i když některé problematické aspekty si uvědomuji). Nicméně jeho motivační roli, která se teoreticky zdá snad být logická, empirické zkušenosti příliš nepotvrzují. Já sám řadu let učím (i zkouším) studenty medicíny tu samou látku jak "zadarmo" (v českém jazyce), tak za poměrně značné školné (10 000 eur ročně, v anglickém jazyce), a rozdíly v motivaci nepozoruji. Rozhodně ne v prospěch platících. Mám za to, že to může souviset jednak s tím, že motivováni jsou často více rodiče než studenti, a pak též s tím, že se motivace jisté části studentů upíná spíše ke snadnému získání diplomu než k fakticky kvalitnímu vzdělání. A musím přiznat, že mi až do přečtení článku pana Párala ani nepřišlo na mysl, že by se univerzita, na které působím, měla bát, že by jí soukromé vysoké školy po zavedení školného mohly začít přetahovat kvalitní uchazeče o studium a ukázalo by se, že v konkurenci neobstojíme. Upřímně nevím, které ze soukromých vysokých škol bych se měl kvůli tomu obávat. Ano, problémem by mohlo být to, že budou-li studenti muset platit, bude ještě obtížnější sehnat kvalitní uchazeče pro technické obory či třeba pro učitelství nebo ošetřovatelství. Odpuštění školného v těchto oborech by nebylo řešením, protože už tak chudé obory by byly relativně ještě chudšími. O možnosti, že by stát v takovýchto oborech školné dotoval, není v předložených návrzích řeč. Inu, není divu, bylo by to značně problematické…
Souhlasím s názorem pana Párala, že nic lepšího než konkurenci zatím pro stimulaci kvality nikdo nevymyslel. Pouze připomínám, že vysoké školy fungují ve vysoce konkurenčním prostředí, a to nejen českém, už nyní.
Za podpásový považuji argument, že studenti si školné mohou dovolit, protože se složili na melouny v zimním období, kdy jsou drahé. Jestliže studenti cítili potřebu jasně vyjádřit svou frustraci z toho, že je jejich hlas (pronášený standardní zákonnou reprezentací) ignorován, a byli ochotni pro tento svůj občanský postoj udělat něco více a investovat do něj o něco více, než jen mnohem typičtější české nadávání u piva, není to přece důkaz, že nebudou mít problém se zadlužením na startu své profesní kariéry. A to ještě v situaci, kdy školné ke kvalitě jejich vzdělání nic oproti současnému stavu nepřinese. Není nejmenších pochyb, že školné není navrhováno jako zdroj navíc, pro zlepšení současného stavu. Naopak - má být záplatou na látání rychle se horšícího veřejného financování (veřejné prostředky pro vysoké školy mají ve srovnání s rokem 2009 poklesnout během pěti let o více než třetinu!!).
Častým zdrojem nedorozumění je také agenda profesorských titulů. Zde rozhodně nejde o to, že bychom nechtěli jejich svázání s konkrétní školou, i když problém je poněkud menší, než se obecně tvrdí. Například když na UK přijde někdo s profesurou z méně náročné školy, nezakládá to UK žádnou povinnost z hlediska platu či pracovního zařazení takové osoby. Naopak, návrh MŠMT v nejmenším neřeší panem Páralem zmiňovaný problém létajících profesorů. Ponechává totiž vysokým školám možnost uznávat profesorské tituly získané jinde. To, proti čemu se bráníme, je zásadní rozvolnění požadavků na kvalitu docentů a profesorů. Zatímco dosud podléhá možnost vysoké školy jmenovat docenty a profesory povolení Akreditační komise, která dohlíží na alespoň jakési celostátní minimum kvality, podle navrhované úpravy by jmenování profesorů nepodléhalo žádným zákonným nárokům na kvalitu a školy by si je podle libovolných kritérií mohly "sekat jak Baťa cvičky". A to jistě není cesta k růstu kvality systému vysokoškolského vzdělávání v České republice.
rektor Univerzity Karlovy