Neviditelný pes

PRÁVO: A co by ta církev ještě chtěla?

4.2.2012

Proč dosud nikdo neviděl Boha a seznam pozemků určených k restituci

V souvislosti s opět připravovaným navrácením části církevního majetku panují nezřídka obavy, že si může církev beztrestně nárokovat i vrácení pozemků, které jí nikdy nepatřily. Jak to? Inu, jednoduše si o ně řekne a dostane je. Abych podobné strachy pokud možno rozptýlil, musím vás uvést do tajemných zákrut majetkové evidence.

Lze říci, že co stát, to jiná konfesně-právní úprava otázky poměru k církvím a jejich majetku. Například ve Spojených státech je základní jednotkou diecese a tu před státními orgány zastupuje biskup. Ten je také v očích státu zodpovědný za hospodaření. Ve Francii jsou to tzv. kultovní a diecézní sdružení, která bychom asi přirovnali k našim farním společenstvím a diecesím. Samostatné postavení mají v obou zemích řeholní řády a kongregace. U nás je stav dosud odrazem poměrů rakouských, kdy mají právní subjektivitu jednotlivé církevní instituce na jakékoli úrovni. To sice dovoluje výhodně vystihnout pestrou barevnost nejrůznějších forem církevního života, jak se během staletí utvářel, nutno však doznat, že z hlediska systematického jde o překážku v jednoduše postižitelné evidenci majetku tisíců institucí, z nichž i typově naprosto tytéž (např. farní jmění) byly evidovány pod různými názvy, anebo dnes neexistují, jmenují se jinak, popřípadě se naše současné chápání vzpírá úloze přiznat jim vůbec právní subjektivitu.

Konkrétní vyčíslení nemovitého majetku nárokovaného církví bylo tedy úkolem na dlouhá léta, stát však poskytl času dostatek (řečeno s mírnou ironií). V polovině 90. let už církevní představitelé věděli dosti přesně, o čem by se mělo s vládou jednat. Nyní nahlédneme do katastru nemovitostí, který eviduje každý kousek půdy a samozřejmě uvádí i jeho vlastníka. Podíváme se na jeden konkrétní a náhodný příklad církevního vlastnictví – vezmeme si to hezky ze začátku abecedy, písmeno A... tak třeba Arcibiskupský chlapecký seminář v moravské Kroměříži. Kdo si otevře webové stránky Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního, vyťuká si do pole "Název/Kód katastrálního území" jméno Kroměříž nebo kód 674834, stiskne "Vyhledat", a do pole "Parcelní číslo" údaj 2991, co uvidí? Jako majitel nemovitosti je v katastru zapsán Arcibiskupský kněžský seminář Olomouc.

Tak je tomu ovšem pouze krátce. Pozemek byl dříve zapsán jako majetek Arcibiskupského chlapeckého semináře, jakéhosi internátu, poskytujícího středoškolské vzdělání v rozsahu klasického gymnasia, jazykovou přípravou žáků a systémem výchovy uzpůsobeného jako předstupeň pro předpokládaná (nikoli však povinná) následná studia kněžská. Majetkem ústavu byl pozemek nepřetržitě od roku 1862 a ke změně vlastnictví de iure nedošlo ani za komunistického režimu, třebaže byl seminář roku 1950 rozehnán. Po převratu byl až roku 2005 knihovně převeden na olomoucký seminář kněžský, poněvadž stát neuznal roku 1992 obnovené arcibiskupské gymnasium, fungující již při původním semináři, za právního nástupce. Kdyby ministerstvo dopravy nepotřebovalo naléhavě vyřešit otázku seminárních pozemků s souvislosti s přípravou stavby dálnice, trval by spor o právní nástupnictví asi dodnes.

Vrátíme-li se na vyhledávací formulář a zadáme-li parcelní číslo 452, vidíme, že je tu už majitelem Česká republika a správu vykonává Pozemkový fond. Mimochodem, všimněte si nápadného rozdílu v evidenci pozemku spravovaného přímo vlastníkem (seminář), anebo někým jiným (stát – fond), lépe vám vynikne rozdíl mezi vlastnictvím a správcovstvím. I tento kus půdy patřil v letech 1862 – 1950 chlapeckému semináři, ale byl "znárodněn" a je blokován, nelze s ním nijak nakládat. Je to jedna z přibližně 135.000 položek, čekajících na rozhodnutí. Kroměřížský seminář měl k roku 1948 celkem 77 pozemků o celkové výměře 340 ha, z nichž podstatná část je dosud v rukou státu.

Touto drobnou mikrosondou jsem chtěl názorně předvést, že církevní majetek, pokud se náhodou vyhnul "znárodnění", není evidován jako primárně státní, církví pouze spravovaný, nýbrž je církevní instituce nepochybným vlastníkem. Tam, kde došlo po únoru 1948 k převodu na jiný subjekt, nelze pozemek prodat ani převést. Upozorňuji, že ne všechny pozemky, které církevní instituce "k rozhodnému datu" vlastnily, jsou blokovány. Ty nejcennější v intravilánech obcí byly už předtím, než došlo k blokaci podle zákona o půdě, převedeny na města a obce. Jiné byly převedeny bez ohledu na blokaci a původním vlastníkům nebylo ani umožněno tyto převody napadnout soudně. Momentální vládní návrh předpokládá, že základem pro určení, které nemovitosti se budou vydávat, je právě evidence v pozemkových knihách, aniž by však bránil právu domáhat se uznání sporných nároků jinak. Nepůjde to ale tak, jak si mnozí představují, že církve dostanou automaticky vše, na co si ukáží prstem.

Na uvedeném příkladu z Kroměříže se ukazuje jedna závažná obtíž naturální restituce: v případě zaniklých institucí se bude někdy poměrně složitě hledat nástupce – najít se přitom musí, poněvadž zatím ještě žádný režim teoreticky nezpochybnil, že církevní majetek má sloužit církevním účelům. Nemůže to zpochybnit ani režim, který se nazývá demokratický. Řešení je jediné: jasná a jednoznačná politická dohoda státu a církví.

Druhá obtíž je technického rázu, a to vymezení hranic někdejších pozemků. Za posledních 65 let se parcelace půdy měnila často, leckdy naprosto zásadně: tam, kde bývala na katastrální mapě ještě dobře rozeznatelná původní středověká plužina, parcelovaná kvůli pohodlnější orbě v dlouhých pruzích dejme tomu ve směru západ-východ, vidíme dnes tenké proužky severojižní, anebo naopak scelené "velké širé rodné lány". Spolu s tím se přirozeně měnilo i číslování – dalo mi přece jen chvíli práce vyhledat pro uvedený příklad v zájmu lepší názornosti takové pozemky, které své číslo nezměnily. Nebezpečí omylu v takových případech lze minimalisovat, ale ne stoprocentně vyloučit a následky bývají velmi nepříjemné. Naštěstí se za posledních dvacet let pracovníci katastrálních úřadů znovu naučili to, co za dobu záměrného komunistického chaosu téměř zapomněli, totiž hledat v pozemkových knihách.

Co jsem popsal je samozřejmě nemalou komplikací při vyčíslení majetku, který by se měl vracet a také jeden z důvodů, proč "Boha a seznam církevních restitucí nikdo neviděl", jak sarkasticky glosuje blogger Radomír Polanský. Zásadní neviditelnost Boha je dána jeho nemateriální podstatou, to je jasné. Nemovitosti jsou však hmotné, je tedy problém sepsat je položku po položce? Trošku ano, je to problém. Existuje samozřejmě poměrně přesný seznam pozemků a budov, které církve k 25. 2. 1948 vlastnily. Z katastru nemovitostí lze získat i stejně poměrně přesný seznam blokovaných pozemků. Ale právě z důvodu změn v parcelaci a číslování nejsou oba seznamy navzájem úplně kompatibilní. Zablokován je kupříkladu celý pozemek, z něhož má církev nárok jenom na část a také jen ta část jí bude po vyměření vrácena. A naopak, jiné původně celistvé pozemky byly rozčleněny a leckdy podlehly změně i jejich dřívější hranice. Dát si tu práci a zjistit, jak to bude úplně přesně, by bylo – obávám se – v tuto chvíli, kdy je osud vládního návrhu ještě na vážkách, velmi předčasné.

Změny v pozemkové evidenci jsou též velkým ztížením procesu výhradně naturální restituce, jak ji ve svém článku Církevní restituce – kritika zprava (NP 24. 1. 2012) navrhuje Petr Mach. Jako deklarace zásady je jeho příspěvek až na pár detailů dobrý, ale nenavrhuje žádný mechanismus, jak by k cíli mělo dojít. A to je otázka podstatná. I podle současného návrhu by byl průběh navrácení nemovitostí zdlouhavý. A když jsem se u Macha dočetl, že ve sporných případech by měly rozhodovat soudy, bude to nekonečné časově i finančně. Není sice kam spěchat, nutno ale říci, že byl v tomto bodě návrh z roku 2008 lepší. Naturální restituce byla zamýšlena ve výrazně menším rozsahu, ostatní pozemky si stát chtěl nechat k volné disposici hned a postupně za ně vyplácet náhradu.

Aby někdo náhodou nežil v bludu, dodám jen pro úplnost, , že církev ze svého majetku přirozeně platila i daně. V dobách dřívějších ovšem požívala jistých výhod, právě pro své propojení se státem, avšak už roku 1349 měl moravský markrabě právo vybírat i na biskupských statcích zemskou berni. S pokračujícím uvolňováním svazku byly recipročně odbourávány i výhody. Naopak na církevní statky občas dopadala i mimořádná daň, kterou jiní neplatili, například roku 1664, v době vážného tureckého nebezpečí, byla uvalena "gabella Turcica", turecká daň, jejíž výtěžek měl být příspěvkem na obranu proti dědičnému nepříteli křesťanstva. Postupující státní absolutismus začal své nároky uplatňovat stále naléhavěji: královským reskriptem z 19. 2. 1751 byly církevní pozemky a budovy s výjimkou kostelů a far podrobeny všem veřejným daním a poplatkům. Za napoleonských válek a po nich, kdy vyčerpané Rakousko ždímalo úplně každého, to šlo ráz na ráz: třídní daň z veškerých příjmů včetně desátků (1801), daň osobní a majetková (1806), odevzdávka stříbrných předmětů (1809) a nová pozemková daň (1817). Protože se církevní majetek nedědil a neprodával, tudíž unikal výnos daně dědické a z převodu, uvalil na něj stát každých 10 let tzv. poplatkový ekvivalent ve výši 3 % z hodnoty nemovitostí a 1 % z movitého majetku (1862). Jistě bychom našli i další dávky a odvody.

Vraťme se ale závěrem na chvíli ke kroměřížskému "pacholecímu semináři". Ten měl ještě jiný majetek, než pozemkový. K roku 1948 disponoval nadačním jměním v úhrnné výši bezmála 800.000 korun. Z úroků se vyplácela stipendia chovancům: někdo zřídil stipendium za dobrý prospěch, někdo pro chovance původem z konkrétní obce, někdo pro členy své široké rodiny, aby jim studium ulehčil. Tyto prostředky převzal po zrušení semináře stát a jsou ztraceny, nikdy je už nikdo nikomu nevrátí. V celostátním úhrnu to nejsou obnosy malé, ve svém součtu by jistě dosahovaly stovek milionů tehdejší měny. Jen opisy nadačních listin pro území olomouckého arcibiskupství, kam seminář spadal, dají řadu dlouhou 18 metrů: co nadace, to uzounký dvoumilimetrový sešitek. Jedná se o fondy, které byly nashromážděny od poloviny 19. století způsobem, který kritici návrhů na vyrovnání tak vřele doporučují: chcete-li peníze, nevytahujte je nečestně a pokradmu z kapes občanů, našetřete si sami! Nuže, tehdy lidé šetřili, skládali se, pak přišel stát, všechny prostředky sebral a nyní se písnička opakuje: šetřete! Ale co šetřit a proč, když je podle naší levice – táhnoucí se v tomto případě napříč pověstným politickým spektrem – všechen církevní majetek vlastně státní a může být státem kdykoli odebrán?

Předchozí příspěvky možno vyhledat zde.

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici



zpět na článek