O státním vlastnictví církevního majetku nemluvili ani právníci najatí ČSSD, ani prokuratura v 50. letech.
Na konci svého předešlého příspěvku jsem konstatoval, že dnešní otázky kolem postavení církevního majetku koření především v dobách po roce 1850, kdy se u nás začaly rodit současné právní a správní poměry. Tentokrát vyjdu přímo z promluvy Jiřího Paroubka z dubna 2008, již jsem minule obsáhle citoval jako svým způsobem motto. Nyní připomenu jen její hlavní these, které budu postupně komentovat: "Vlastnictví římskokatolické církve, resp. jejích jednotlivých institucí, bylo v podstatě od dob císaře Josefa II. zcela zvláštní povahy. Možnosti samostatné soukromoprávní dispozice tímto majetkem byly vázány na rozhodnutí správních orgánů. [...] Církev a její instituce vykonávaly jakési právo hospodaření známé - dovolte mi to přirovnání - za socialismu, ale navíc omezené účelovým posláním církve coby kultovní instituce. Proto se na tento majetek vztahovala v podstatě kritéria veřejnoprávní, včetně toho, že stát na rozdíl od jiných církví byl povinen dbát zvýšené ochrany tohoto majetku. Jinými slovy řečeno, v případě, že dojde k vydání církevního majetku do soukromého - v uvozovkách - vlastnictví církví, získávají církve taková práva, která od doby Josefa II. nikdy neměly. […] Nárok církve římskokatolické je řádově slabší než nárok majitele činžovního domu či hotelu, kterému byl vrácen jeho skutečně soukromý majetek a ne jen něco, co měl ve svého druhu užívání."
O jaké premisy se Paroubkův názor opírá? Argumentačním arsenalem je "Právně historická expertiza Univerzity Karlovy v Praze právního postavení tzv. katolického církevního majetku v druhé polovině 19. a ve 20. století na území dnešní ČR". K samotnému názvu podotýkám jen to, že s Universitou Karlovou má tato expertisa společné přesně tolik, co Harvardské fondy s Universitou Harvardskou – je to soukromý názor dvou autorů, Vladimíra Mikuleho a Vladimíra Kindla, kteří byli shodou okolností docenty právnické fakulty UK a text vypracovali roku 1998 prý na žádost tehdejšího místopředsedy vlády Pavla Rychetského. Jak se rychle ukázalo, neměli žádné zmocnění, aby svůj text zaštiťovali autoritou své almae matris – ostatně i Úřad vlády dnes popírá, že by něco oficiálně objednal.
A jaké závěry zmíněná expertisa přináší? Nechme mluvit přímo její autory:
"1. Vzhledem ke svému mezinárodnímu rozměru a původnosti moci nebyla církev římskokatolická zpravidla v nauce uznávána za veřejnoprávní korporaci: za takové korporace byly uznávány jen jednotlivé katolické úřady a ústavy (instituty) na území státu (tzv. institutová teorie). Proto pouze jednotlivé církevní instituce jakožto právnické osoby (kostel, farní obročí, kapitula, nadace apod.) mohly být subjekty majetkoprávních vztahů.
2. Katolická církev sice měla právo vlastnit majetek a samostatně spravovat své vnitřní záležitosti, ohledně jejího majetku však platilo, že požívá té státní ochrany, jakou požívají obecně užitečné nadace.[zvýraznil DK] V tomto smyslu byla státní správa oprávněna a současně povinna dozírat, aby se základní jmění kostelů a církevních ústavů zachovalo. Zákon podmiňoval platnost závažnějších majetkoprávních úkonů (každého právního jednání o církevním jmění, které přesahuje rámec obyčejné správy a má větší důležitost, zejména zcizení nebo zatížení tohoto majetku či koupě majetku nového) předchozím souhlasem státní správy. Dispozice s majetkem církve byla tedy veřejným právem výrazně omezena.
3. Budova kostela státem uznané církve, tedy i církve katolické, která byla věnována veřejné bohoslužbě, se uznávala za věc veřejnou, i když byla třeba v soukromém vlastnictví. Z tohoto důvodu podléhala obecnému režimu zvýšené ochrany věcí veřejných.
4. Právo církve užívat věc (kostel, kapli apod.) k bohoslužebným účelům, vzniklé věnováním k těmto účelům, bylo považováno za zvláštní právo povahy veřejnoprávní, a to bez ohledu na to, zda vlastníkem věci byla osoba od církve odlišná anebo církev sama. Spory o výkon tohoto práva proto rozhodovaly orgány státní správy a nikoliv soudy [Body 3 a 4 se týkají jen případů, kdy kostel, kaple, hřbitov, zvony apod. byly v majetku jiného subjektu, např. obce, a předány církvi do pouhého užívání. – pozn. DK].
5. Od 1. 11. 1949 byly sice zrušeny všechny předpisy (pocházející zejména z doby starého Rakouska), které upravovaly poměry mj. církve římskokatolické, nová zákonná úprava však v podstatě zachovala principy úpravy dosavadní, pokud jde o dozor státu na majetek církve a požadavek předchozího souhlasu státní správy ke zcizení nebo zavazení tohoto majetku. Ustanovení o dozoru státu a předchozím souhlasu státní správy byla zrušena teprve dnem 15. 4. 1992, resp. 20. 11. 1992.
6. Tzv. vrácení majetku, který byl církvi římskokatolické odňat před 20. 11. 1992, resp. 15. 4. 1992, by nebylo restitucí (uvedením do původního stavu), protože odňat byl majetek podléhající uvedenému omezujícímu režimu, kdežto nyní je podle zákona č. 308/1991 Sb. církev oprávněna disponovat svým majetkem zcela volně."
Tolik V. Kindl s V. Mikulem. Vidíte sami, že se žádná sensace nekoná: ani dvacetistránkový text, z něhož čouhá zjevná ideologická předpojatost, nemůže ve svém shrnutí obrátit naruby den a noc, bílé na černé, anebo popírat každodenní zkušenost. Pokud by církev nemohla vlastnit majetek, nebyla by rovna třebas odborům, ba ani tomu klausovskému spolku zahrádkářů, který také má právo svobodného vlastnictví. Ne církev jako obecný pojem, ale její instituce nadané právní subjektivitou (a takovou institucí je přinejmenším každá farnost!) samozřejmě mohou nabývat a vlastnit majetek. Tento majetek byl a je ovšem účelově vázán, smí být vynakládán jenom na církevní potřeby, především k zajištění chodu kultovních obřadů, což ostatně plynulo i z církevního práva (CIC z roku 1918, can. 1531, § 3, platný CIC z roku 1983, can. 1294, § 2). Poslední bod závěru ani z předchozího textu nikterak nevyplývá, natož jiné nesmysly, které se ve veřejné diskusi rozplevelily, třeba to, že od josefinských dob měly církve státní majetek jakoby v pronájmu.
Vzhledem k trvalé zkušenosti, že se právníci sotva shodnou na společném výkladu jednoho a téhož problému, nijak nepřekvapí, že existují také jiné posudky, které tvrdí přesný opak, než docenti Kindl s Mikulem. V prosinci 1998 zpracoval Ústav státu a práva Akademie věd ČR stanovisko č. ÚSP 248/98, podepsané tehdejším ředitelem Vladimírem Balašem, které končí prohlášením "Majetek církví je tedy nutno považovat za soukromý a za takový byl ostatně považován po celou dobu trvání socialistického zřízení u nás." Dnešní vedení ústavu se od tohoto stanoviska trochu distancuje, nikoli však proto, že by nesouhlasilo se závěrem. Ten byl potvrzen novým, mnohem lépe argumentovaným posudkem téhož ústavu z dubna 2007 (čj. 19/43/07/ST): "Ve smyslu občanskoprávním je třeba v rozhodné době [tj. k 25. 2. 1948] církev zásadně považovat za úplného vlastníka." Stejně vyzněl i posudek Masarykovy univerzity v Brně: "Provedení restituce církevního majetku nelze zpochybnit tvrzením, že se právní poměry mezitím změnily a církev, resp. církevní právnické osoby by byly zvýhodněny oproti stavu k okamžiku konfiskace […] V případě restitučního zákonodárství nejde o skutečné uvedení do původního stavu, ale jen o řešení některých vzniklých křivd – restituenti nezískávají nikdy ten majetek, o který přišli, jeho hodnota i právní status se v průběhu času proměnil. Neplatí žádná právní zásada, dle které by někdo nemohl získat více než měl původně." Ke stejnému výsledku došel – nesmějte se, prosím – i posudek právnické fakulty Západočeské univerzity. Všechny uvedené posudky jsou (s výjimkou ÚSP 248/98) samozřejmě k nahlédnutí.
Otázka veřejnoprávnosti církve, otevřená Paroubkem, je pro nás vedlejší, neboť ani to by neznamenalo, že je vlastníkem církví užívaného majetku stát, jak se snaží socdem-komunistická propaganda dokázat. U nás je podobné odůvodnění novinkou popřevratové doby. V letech 1990–1992, kdy se projednávaly první restituční zákony, nikoho ještě nenapadlo poukazovat na veřejnoprávní povahu církevního majetku, ani na to, že vlastně patřil státu. O tom, že patřil církvi, nebylo sporu: odpůrci nejčastěji namítali, že jde o restituci u právnických osob (avšak obce se svého majetku domohly už dříve), že hranice roku 1948 nezohledňuje ty církve, které přišly o majetek za německé okupace, a pak už jen takový ten známý kolovrátek, že církev má být chudá, že památky by měly zůstat státu, že je toho moc a že by se o to ani nedokázala postarat. Pokud vím, vůbec poprvé se argumentace veřejnoprávností jako restituční překážkou objevila v červnu 1995 v rozsudku Městského soudu v Praze ve věci sporu mezi augustiniány a Národní galerií o 17 obrazů, převedených na NG roku 1957 tehdejší správou majetku internovaných řeholníků – obrazy prý byly veřejnoprávní, takže nepožívaly ochrany podle předpisů soukromého práva a není nutno je vydat (čj. 22 Co 158/95-39 z 1. 6. 1995).
Názory na veřejnoprávní charakter církve se ale různí naprosto. Kupříkladu Ottův slovník naučný (sv. 14, 1899, s. 854, heslo Korporace) pokládá za korporace veřejného práva např. stát, země, obce, cechy, university, řeholní řády, kapituly, avšak výslovně vylučuje světské instituce katolické církve, kostely apod., jež pokládá za nadace, tedy právnické subjekty soukromého práva. Ale i kdyby spadaly církve zcela pod pojem tzv. veřejnoprávních korporací, naprosto tím není řečeno, že se jedná o majetek státní. Statut veřejnoprávnosti v rakouském právu znamenal ocenění společenské úlohy a nikoli zmenšení práv, jak by se nám chtělo podsouvat.
I u nás se v současnosti o veřejnoprávních institutech dosti mluví, třebaže jejich právní definice zatím není pevně zakotvena. Pokládáme však majetek dejme tomu krajů a obcí za státní? Naprosto ne. O názorech a poměrech prvorepublikových podává representativní poučení Slovník veřejného práva československého (sv. 2, 1932, s. 373, heslo Korporace veřejnoprávní): "Veřejnoprávní korporace jako nositelé veřejné správy vystupují jako právní subjekty, tj. právní řád zakládá pro ně v oné části veřejné správy, kterou jim svěřil, subjektivní právo na její výkon. Jsou tedy v poměru k státu samosprávnými korporacemi." Samosprávnými korporacemi! Slovník vůbec nezastírá, jak obtížná je definice veřejnoprávních korporací a jak nesnadné, ba jen případ od případu možné, je jejich odlišení od korporací soukromoprávních. A to pojednává o institutech prakticky novodobých, ne o těch, které se vyvíjely se svou majetkovou podstatou po staletí a přežily řády otrokářské, feudální a dodejme hned, že i socialistické. Přesně toho si byl vědom i Slovník, když na závěr výčtu všech možných veřejnoprávních korporací (států, zemí, obcí, universit, školních obcí, živnostenských společenstev, profesních komor, veřejných nemocenských a sociálních pojišťoven) uvádí jasně a nedvojznačně (s. 377): "Za veřejnoprávní korporace nutno s hlediska našeho positivního práva pokládati konečně zákonně uznané církve a náboženské společnosti s výjimkou církve katolické, jež neodvozujíc – vzhledem k své mezinárodní, hranice státní přesahující organisaci – svou moc od moci státní představuje zvláštní veřejnoprávní svaz."
Dalším a často zmiňovaným argumentem ve prospěch pojetí církve jako skutečného vlastníka je sama existence zákonů, jimiž jim byl v letech 1918 – 1920 a 1947 odebírán. Prvorepublikové orgány dokonce vyplácely skromničkou náhradu v předválečných cenách. Pozoruhodné počínání v případě, že by šlo o majetek státní, nebo ne? Veřejnoprávní korporace také byly z platnosti zákonů vyňaty: reforma se výslovně netýkala pozemkového majetku státu, zemí, okresů a obcí (zákon č. 215/1919 Sb., § 1 a 3 odst. b). Představa, že by stát sám sobě vyvlastňoval majetek, jehož byl vlastníkem, a ještě za to církevním institucím vyplácel náhradu, je poměrně absurdní.
Na závěr úvahy o veřejnoprávnosti upozorním na to, co ve svém rozboru uvedla ředitelka Parlamentního institutu Jindřiška Syllová: "Pokud tvrdíme, že církevní majetek byl po významné období majetkem veřejným (a proto není nutno jej vracet), zcela opomíjíme druhou stránku věci, tedy to, že církev měla ve stejné době nepominutelný vliv na spravování veřejných záležitostí." (Narovnání vztahu mezi církvemi a státem, Praha 2009, s. 10)
Nejlepší důkaz skutečné povahy katolické církve a vlastnických vztahů k jejímu majetku podaly události po únorovém převratu roku 1948. Socialistický právní řád zrušil tzv. středním občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb. kategorii veřejnoprávních korporací pro jejich vágní vymezení, některé postátnil a jiné přenechal v soukromém vlastnictví (nezaměňovat s vlastnictvím osobním!). Generální prokuratura se k otázce církevního vlastnictví vyjádřila 20. 5. 1954 (Č.T. 208/54-ZO-33) takto: "Majetek církví a náboženských společností není socialistickým vlastnictvím ani vlastnictvím osobním. Církevní majetek nebyl zestátněn. Vlastnictví církví, popřípadě církevních institutů trvá a stát na majetek toliko dozírá. [zvýraznil DK] Nemůže proto jít o žádnou z forem socialistického vlastnictví. Osobním vlastnictvím nemůže být rovněž, poněvadž je to povahou tohoto druhu vlastnictví vyloučeno. Jde tedy o vlastnictví soukromé. Toto vlastnictví se však vyznačuje některými zvláštnostmi, které je odlišují od jiného soukromého vlastnictví zejména tím, že církevní majetek je nejen pod dozorem, ale i pod zvláštní ochranou státu, který svým dozorem jej chrání před odnětím kultovým účelům." Tedy jsou dnešní sociální demokraté & spol. komunističtější, než jejich vzory, které ani v 50. letech církevní vlastnictví nepopíraly!
Na podporu tvrzení, že církevní majetek nikdy církvi nepatřil, se často cituje pár vět z díla profesora církevního a mezinárodního práva právnické fakulty University Karlovy Antonína Hobzy (1876 – 1953), například: "Nelze aplikovati pojmu soukromého vlastnictví na církevní majetek […] Takzvaný církevní majetek je zvláštním druhem veřejného jmění a »vlastnictví« k němu je vlastnictvím veřejnoprávním a nikoli soukromoprávním […] Proto otázka, kdo je vlastníkem církevního majetku nemá podle pravého názoru smysl." (Úvod do církevního práva, 2. vydání, 1936, s. 263–264) Pravda, ti, kdo to citují, opomíjejí pro jistotu větu: "U nás není sice oficiálně uznána teorie veřejného vlastnictví […]", kterou Hobza přiznává, že vychází z poměrů francouzských, nikoli našich. Dovedl bych vybrat i jiné citáty, třeba hned z následující stránky téže práce: "Co jest rozuměti disposičním právem státu? Nemá tím býti řečeno, že stát byl nebo je vlastníkem příslušného majetku ve smyslu soukromého práva, nýbrž tolik, že stát svými zákony určil podmínky pro vznik tzv. církevního majetku, upravoval tento majetek svými zákony […atd.]" (s. 265). Ale na tom nesejde. Advokát by v případě Hobzova svědectví jistě uplatnil námitku podjatosti. Ve 20. letech, kdy u nás už bylo známo plánovité vyvražďování duchovních v sovětském Rusku, si pochvaloval logiku bolševické koncepce laického státu, která se nezastavila nedůsledně na půli cesty jako ta francouzská. Obával se jen malé zralosti ruského lidu, který ještě do své úlohy zřejmě nedorostl. Naštěstí mohl přivítat i první vlaštovku, ustavující sněm "živé církve", jenž "se postavil na půdu sovětského režimu, schválil zásadu rovnosti i práce a doporučil všem poctivým křesťanům, aby hájili velké zásady říjnové revoluce." (Poměr mezi státem a církví, 3. vydání, 1925, s. 148–149) S takovou nepřekvapí, že byl tento muž přední autoritou při sestavování komunistických proticírkevních zákonů a vystupoval aktivně jako soudní znalec při vykonstruovaných procesech s církevními představiteli, kde dokládal opodstatněnost obžaloby pro velezradu. Ti katolíci, kteří se nechtěli postavit za velké zásady Vítězného února, si zkrátka zasloužili jen basu.
Vidíme, že Hobzovy názory byly celoživotně konsistentní, stačí však jen říci, že byly čistě soukromým a individuálním projevem jednoho právníka, na rozdíl od výše citovaného Slovníku jakožto autoritativního kolektivního díla předních odborníků (včetně Hobzy, jenž pro I. svazek zpracoval hesla z oboru mezinárodního práva). I dnes nás právníci zásobují svými názory a postřehy, obzvláště publicisticky činný je T. Sokol, ale nikoho nenapadne vyvozovat z těchto článků jakékoli právně relevantní závěry. Není mi zřejmé, proč by tomu mělo být v případě Hobzových nezávazných výroků jinak. Ostatně, není učedník nad mistra: jeden z autorů oné slavné expertisy, V. Kindl, sám psával o církvi jako o "negativním dědictví vykořisťovatelské společnosti a nositeli odporu poražených tříd". Kdysi poražené třídy teď opět vesele vykořisťují, aniž by se soudruha na jeho názor ptaly, tak se patrně alespoň hojil na církvích. Ostatně, Mikule se v Cibulkových seznamech objevil jistě také pouhou náhodou. A tyto lidi vydávala ČSSD za nezávislé experty? To svědčí o mnohém.
K otázce pravého vlastnictví církevního majetku se citovaný Slovník veřejného práva československého vyjadřuje stejně jednoznačně (sv. 2, s. 155, heslo Katolická církev): "Podle recipovaných předpisů rakouských není institucím církve katolické bráněno v nabývání a držení majetku jak movitého, tak nemovitého." Je to samozřejmé, neboť v žádném zákoně rakousko-uherském nebo československém, dokonce ani v těch z roku 1949, tedy po 25. únoru 1948, nenajdete větu, kterou by se církevní majetek převáděl na stát. Pouze ten majetek, který představoval v marxistické terminologii "výrobní prostředky jako zdroj vykořisťování a bezpracných zisků", byl po únoru v rámci pozemkových a jiných reforem převáděn do vlastnictví či správy "socialistických organisací".
Existoval ovšem státní dohled nad církevním majetkem, aby nebyl neoprávněně zcizován. Byl to pozůstatek středověkých poměrů, kdy se postupným vývojem – jak jsem v předešlém příspěvku krátce naznačil –panovníkovo právo disposice zúžilo na právo dozoru. V moderní době našla dozorčí úloha státu svůj základ v nařízení č. 162 a 175/1860 říšského zákoníku, jímž byla disposice s církevním majetkem omezena – ten nemohl být bez souhlasu státních orgánů (a před tím příslušného biskupa) v hodnotě nad 100 zl. prodán či zatížen větší půjčkou. Tento stav byl potvrzen i zákonem o vnějších poměrech katolické církve č. 50/1874 ř.z. (§§ 38 – 60) a přetrval i v Československu. Ale znamená to, že církev majetek nevlastnila, pouze spravovala? Rozhodně ne! Platná rakouská ústava č. 142/1867 totiž stanovila, že každá církev smí "své vnitřní záležitosti samostatně pořádat a spravovat, ústavy, nadace a fondy k náboženským, vyučovacím a dobročinným účelům určené držet a jich užívat" (čl. 15). Ani stát nemohl totiž církevní majetek svévolně odebrat a pokud by snad některá církevní instituce zanikla bez nástupce, byl povinen jej určit k jinému církevnímu účelu. V moderních pozemkových knihách, které u nás vznikaly po roce 1874, jsou církevní instituce uvedeny jako nepopiratelní a bezvýhradní vlastníci. Ať už byly poměry ve středověku či za Josefa II. jakékoli, na dnešní situaci mají díky moderním právním úpravám nanejvýš jen ideový vliv.
Další formu státního dohledu uskutečňovala finanční prokuratura (FP), která skutečně zastupovala církev v některých majetkových sporech. To ovšem také nemůže být vykládáno jako důkaz státního vlastnictví, jak činil J. Paroubek. FP zastupovala i jiné nestátní právní subjekty, chudinské ústavy, majetky škol a též nejmenované "zájmy veřejné, když lze připustiti, aby na jejich ochranu některý státní úřad zakročil […] v těch případnostech, ve kterých to dosud zvykem bylo" (nařízení 41/1898 ř.z. , §§ 1 a 2). Nikde ovšem není uvedeno, že by toto zastupování mělo být na újmu jakýchkoli práv zastupovaných subjektů, včetně práv majetkových. Představitelé citovaných veřejných zájmů by se jistě divili, jak je dnes vykládána tato státní výpomoc, která byla chápána nikoli jako omezení, nýbrž jako významná výsada (i podle Antonína Hobzy). Vždyť náš dnešní Nejvyšší kontrolní úřad také kontroluje hospodaření se státními dotacemi u nestátních institucí, aniž by to bylo na újmu jejich samostatnosti. Vzpomínám si také na návrh, vzešlý ještě za vlády M. Zemana, aby obce representoval v restitučních sporech Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Návrh neprošel, poněvadž takové zvýhodnění jedné procesní strany bylo příliš silné kafe i na tehdejší "legislativní smršť". Ale představte si, že by za pár let někdo z tohoto zastupování dovozoval, že obecní majetek je vlastně státní? Je to dost absurdní? Ano! Je možné tento argument brát vážně v případě církevního majetku? Ne! Už jenom proto ne, že finanční prokuratura hájila církevní majetek i proti jiným státním orgánům, například při neoprávněných pokusech o vyvlastnění. A státní dohled na soukromý majetek se uplatňuje i dnes: své by o tom mohli říci kupříkladu vlastníci památkově chráněných objektů. Stát je výrazně omezuje, ale přesto je nemovitost nepopiratelně v rukou soukromníků, nikoli státu. To, že stará roubenka požívá státní ochrany, totiž neznamená, že jde o majetek veřejnoprávní či dokonce státní.
A tak zbývá věnovat pozornost poslední z námitek, vyjádřených v 6. bodě závěrů expertisy, řečeno srozumitelně Paroubkovými slovy: "V případě, že dojde k vydání církevního majetku do soukromého – v uvozovkách – vlastnictví církví, získávají církve taková práva, která od doby Josefa II. nikdy neměly." To je jediná pravda z celého jeho projevu. Ano, na současný církevní majetek se podle platné právní úpravy žádný státní dozor nevztahuje a nebude se vztahovat ani na ten, který bude snad někdy vrácen. Je to přirozené, poněvadž v současnosti máme počínaje zákonem č. 308/1991 Sb. (a dnes platným zákonem č. 3/2002 Sb. včetně pozdějších úprav) uzákoněnu rozsáhlou odluku církví od státu, ve které není místo pro nějaký josefinský dirigismus, ať už je oblečen do šatů barvy zlatočerné, červenomodrobílé nebo rudé. Odluka je v našem státě úkaz naprosto nový, tak je přirozené, že církve nabývají práva, která u nás dosud neměla a na druhou stranu ztrácejí práva, která držela po tisíciletí. Majetek emigrantů byl také restituován do zcela jiných právních poměrů, než za jakých byl zabaven. Pokud sociální demokrati, komunisti a véčkaři odluku dokončit nechtějí, pokud se jim po "osvícenském" caesaropapismu a státním dohledu nad církvemi stýská, třeba včetně proticírkevních tajemníků na každém okrese, ať to řeknou na rovinu a nekryjí se zmanipulovanými pseudohistorickými důvody, sestavenými do průhledné pohádky o neexistujícím církevním majetku.
Snad se bude někdo cítit pohoršen, že jsem tu pohádku nazval komunistickou a vůbec tohoto nelibozvučného adjektiva trochu nadužívám. Těžko mohu jinak, když vidím tu slepou nevůli, opřenou o argumenty ze zbrojnice, o níž jsem si bláhově myslel, že v zimě roku 1989 nadobro zrezivěla. Komunismus totiž pro mne není definován jen členstvím v KSČM, ale šířeji, je to určitý stav mysli, jak napsal K. Čapek ve své známé stati: "Předpokladem komunismu je umělá nebo úmyslná neznalost světa. V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, než že je naskrze mizerný. Pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo. Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu. To platí stejně tak dnes, jako to platilo v roce 1924.
Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici