Věci by měly být praktické. Ale občas nejsou. A pak je problém. Znám to sám osobně. Jméno Václav Vlk je pro většinu cizinců naprosto nevyslovitelné a mnohdy je jim i nepochopitelné, že by to mohlo být jméno. Tři souhlásky vedle sebe ve jméně V-l-k považují občas za nějakou chybu. Dokonce se mi stalo, že mne na jednom letišti přesvědčovali že musím mít jméno a příjmení určitě napsané obráceně, protože Vaclav by mohlo být jméno, ale obráceně to určitě nejde. Z jistého německého nakladatelství, pro které jsem psal, mi zásadně psali na dopisní obálku Vaclav Ulk a dokonce to jednou takhle dali i nad článek. Při osobních kontaktech či večírcích po kongresech jsem pak nakonec žádal své partnery, aby mi říkali Herr Wolf anebo Wenzel. To oslovení "Fĺk" mi lezlo na nervy. Jednou jsme seděli v hotelu "Bei König Wenzeslaus" a vedli dlouhou diskuzi nad "strašlivou" češtinou a jejími jmény. Jména Vlk ani Havel (které znali všichni), nedokázali ani náhodou pořádně vyslovit.
Ve Španělsku mi kolegové dodnes říkají El lobo. Po jejich pokusech vyslovit Václav jsme se dohodli, že to raději nebudou zkoušet. V Chorvatsku se domnívali že V L K je nějaká zkratka, asi jako CSc či podobně, a nevěřili, že je to jméno. Ačkoliv sami znají slovo a jméno "Vuk" – tedy "vlk".
V hotelech a bankách se vždy podepisuji jménem a příjmením, protože na podpis "Vlk" reagují lidé za přepážkou slovy: "Celé jméno, prosím, žádné zkratky."
Takže už z praktického hlediska považuji pojmenování pražského letiště po Václavu Havlovi za poněkud nešťastné. Slova "John Fitzgerald Keneddy" či "De Gaulle" vysloví jakž takž slušně všichni - tedy asi až na Číňany a Japonce – ale představa vyslovování pražského letiště stylem viz nadpis článku mne irituje. To je ale jen jedna stránka věci.
Je zde však ještě jedna rovina. Rozhovor s režisérem Fero Feničem v MfD ukázal, jak se strašlivě vzdálili naši intelektuálové od "obyčejného národa".
Osmdesát tisíc internetových podpisů pod návrh na přejmenování letiště není vlastně nic. Jako vždy to jsou stále titíž lidé, co běžně jako pracovní nástroj používají internet, mají "liberální názory" (ať už to u nás znamená cokoliv), volili a volí ODA, zelené, TOP 09 a podobné strany a podepisují všelijaké petice. Hlavně proti něčemu. Proti stavbě dálnic, proti bankéřům, proti bourání a přestavbě domů, proti …. račte doplnit.
Jenže, tohle nejsou všichni občané. Fero Fenič byl zděšen, že mu posílali lidé celé traktáty o své nenávisti k Havlovi a dnešní době. To jen svědčí o tom, že umělec, který by měl mluvit "za lid", o tomto lidu nic neví. Po dvaceti letech už má "obyčejný lid" dost nabubřelých frází a ideologických floskulí a pokusů hnát národ do dalších morálních experimentů typu "pravdy a lásky". Jistěže existují desetitisíce obdivovatelů Václava Havla. Ale stejně tak desetitisíce těch, kteří jej nesnáší.
Filmy Fera Feniče považuji za vynikající, ale ne všichni jsou stejného názoru. Fero Fenič dělá vynikající věci, ale značná část lidí posuzuje uměleckou frontu – tu část, která si do čela postavila jako ikonu Václava Havla - spíše negativně podle filmů - politických agitek typu "Český sen" či "Vše pro dobro světa a Nošovic", v kterých většina Čechů – s výjimkou "umělců" - vypadá jako banda naprostých idiotů. Ale i mnohé další filmy, jako třeba "Jízda", mnohé lidi doslova iritují. Že mladým tyto filmy a postoje takzvaně nevadí, to je chabá výmluva. Mládí je nadšené neobvyklostmi a nemá mnoho zájmu o skutečné cizí starosti. A nikdy nemělo. Ani za našich pradědů. Mládí, tak jako kdysi my, hledá "bezva věci" a něco "senzačního" a každý nad čtyřicet je starý a zajímavý jako hnědé uhlí. My nebyli jiní.
Jenže ti mladí, na které se i Fenič odvolává, nejsou celý národ. Ani většina národa. Ten se stále dělí na "vítěze" a "poražené". Nejste-li mladý vysokoškolák studující zdarma genderstudia anebo nějaký management či sociologii a podobně a žijete-li na vesnici, v které zrušili i hospodu, anebo v malém městě, kde nemáte mnoho možností zaměstnání, není to sranda. A když už pracujete, tak platy jsou tam nízké.
Stěhují-li se vám do sousedství Romové - místní Cikáni vám většinou nevadí, s těmi se znáte - a bojíte se pak jít večer ven, což "za bolševiků nebylo", nebudete přítel myšlenek Václava Havla. Seberou-li vám exekutoři kvůli třiceti korunám dluhu, o kterém ani nevíte, příspěvek, co jste dostal jako vězeň koncentráku, jak se to stalo teď, tak je něco špatně. Že tohle nezajímá žádného aktivního "umělce" a pravdoláskaře, ukazuje na nějakou sociální chybu.
Zastihla-li někoho sametová revoluce třeba ve čtyřiceti letech bez angličtiny, uměleckého nadání, takového obyčejného člověka, který se živil rukama anebo na poště, je to jiná startovní pozice než mimořádně nadaný umělec. Pokud dotyčný nebyl skutečně flexibilní a nestála-li vedle nová fabrika, kam by šel dělat, když mu tu starou zavřeli, tak jej nová doba často semlela. Nedivte se jim tedy. Dvacet let se z toho mnozí nevyhrabali. Nikoho nezajímali. A nezajímají. V očích těchto lidí je do toho maléru zavedli "havlisti".
Kdyby například místo natáčení časosběrných snímků o vyšinuté matce a blbé a líné dceři (snímek Katka), natočil někdo skutečně časosběrný snímek třeba o lidech na Kladně, v Ostravě anebo na Jesenicku, tak by možná i oni viděli náš svět jinak. Ne z ramp, na kterých si všichni vybraní umělci každý druhá týden v TV rozdávají ceny a vedou sami na sebe oslavné řeči o vlastní genialitě. Zamrzli jste, vážení, s Havlem v roce 1989, a tak se dnes divíte.
Dvacet let je dvacet let a doba prověřuje ideály v praxi. Havlovy řeči o tom, jak u nás bude kapitalismus bez kapitalistů a politických stran a bez nezaměstnaných, se ukázaly jako naprosto liché. Lidé si pamatují, že se ve jménu ideálů obyčejnou ekonomikou nezabýval a zabývat nemínil, což mu mnoho lidí nemůže odpustit. Havel byl veliký politik, ale ne obdivuhodný pro všechny a ne teď. Veliký politik dělá i veliké chyby a má velké množství nepřátel. Přiznejme si to.
Je na čase, aby naši umělci přestali snít své staré sny a radovat se, jak se jim bezvadně povedlo zvítězit, otevřít hranice, získat – ale pro sebe - úžasnou svobodu, a měli by se podívat, jak se žije dole. Začínáte být směšní ve své posedlosti řešit problémy, které většina nepovažuje za problémy, ale za intelektuální rozežranost (je jedno, zda právem či neprávem). A místo pocitu vlastní výjimečnosti a okouzlení "jak jsme to těm bolševikům v tom osmdesátém devátém nandali" byste měli vylézt z kaváren, přestat se stýkat jen se "sobě rovnými" a udělat to, co zpívali pánové V+W:
"Hej pane králi nebuď líný,
Vem hadry a jdi mezi lid... "
To platí i v dnešní době. Po materiální stránce žijeme v nejlepší době, lepší, než v jaké kdy žili naši předkové. Nenechte se však navždy okouzlit jen otevřenými hranicemi, plnými obchody a tím, po čem jste toužili vy sami. Nemyslete si, že je vše v pořádku a že nejdůležitější ze všeho je památka Václava Havla.
Nedělejme stejnou chybu jako bolševici v roce 1968, kteří nechápali, proč lidé nadávají na socialismus, když jim všude postavili paneláky s byty první kategorie, zatímco jejich rodiče chodili na kadibudku na dvůr. A nechápali, co jim vadí, když není nezaměstnanost, a předstírali, že nevědí, že vytvořili nevolnický systém, kde bylo trestné nemít razítko zaměstnavatele. Co jim sakra chybí, když je ROH vozí k moři, ptali se mne staří soudruzi a nic nechápali... Na co že si stěžují? Nějaká pitomá intelektuální svoboda…. pchá!!!
Nechápali, proč jsou lidi naštvaní. Těch pár drobností jako dráty kolem hranic a kádrové dotazníky… no a co, vždyť v tom lidi už umí chodit. No uměli. Ale nakonec stejně cinkali klíči.
Nevím, co přijde příště. Dvacet let jásání nad svobodným tiskem a okouzlení z dovolené v Bibione je za námi a pryč. Jste-li umělci, měli byste to vidět. A ne se zabývat blbostmi a plakat, že vám náš lid nerozumí.