Jaká je nejsnadnější cesta k tomu dokázat, že v Česku něco nefunguje? Spolehlivě účinné je poukázat na to, jak se věci dělají jinak jinde. A někde v podtextu je jasné, že pod pojmem jinak se myslí lépe, což české postupy řadí mezi diletantské a škodlivé. Této taktice musí čelit Jan Stráský od samého nástupu do čela šumavského národního parku. A veřejnosti je podsouván dojem, že to, že Stráský dělá svou práci špatně, tvrdí nejen jeho odpůrci doma, ale potvrzuje to i jiný přístup lidí z opačné strany hranice. Skoro každé srovnání ale kulhá, tohle dokonce na všechny své nohy. Národní parky na Šumavě a v Bavorském lese mají totiž společného máloco. Nestavme protentokrát peníze hned na první místo a nerozebírejme fakt, že v bavorském parku je na jednotku plochy téměř trojnásobné množství finančních prostředků a téměř dvojnásobný počet zaměstnanců, ale povšimněme si rozlohy. Bavorský park má necelých pětadvacet tisíc hektarů, šumavský bezmála sedmdesát tisíc. Bohaté Bavorsko má tedy oproti Česku park o třetinové rozloze. Výčet bavorských výhod tím zdaleka nekončí. Předně měli mnohem víc času na systematickou práci – na německé straně park vznikl už v roce 1970, u nás o víc než 20 let později.
Na území bavorského parku jsou jen čtyři obce, na šumavské straně dvaadvacet. To podstatně zjednodušuje provoz. Bavorské obce navíc nepodléhají parkovému režimu, zatímco ty české ano. Riziko střetu zájmů ochrany přírody a rozvoje obcí je tedy už jen v tomto ohledu na Šumavě podstatně vyšší než v Bavorsku. Péči o lesy zase zjednodušuje nižší podíl problematického smrku. Na bavorské straně jsou příkré svahy a horské smrčiny tam rostou jen ve vrcholových partiích, smrčiny jsou obehnány ochranným valem smíšených nebo čistě listnatých lesů. U nás jsou typické tzv. pláně ve výšce nad 1000 m, kde je všude smrk. Bavorský les má prakticky přirozené zastoupení dřevin, a tak má mnohem lepší obranyschopnost vůči kůrovci, a proto se tam snáze uplatňují samozřejmě jiné postupy než u nás, kde byly buky a jedle historicky vykáceny. Bavorsku proto můžeme jen po česku závidět.
Přes značnou plochu kulturních lesů a kulturní krajiny vůbec je na Šumavě vyčleněna značná rozloha pro bezzásahová území – taková, kde samovolně působí přírodní procesy. Oproti bavorským 12 tisícům může na Šumavě divočina bujet na 15 tisících hektarech. To znamená, že v Česku máme co do plochy divočiny více. Ale vzhledem k mnohem větší ploše českého parku nemůžeme unás dosáhnout bavorských 50% z celkové plochy (připomeňme, že v Bavorsku mají 50% po 40 letech existence národního parku). Přírodu lze přírodě nechat bez rizika jen tam, kde je zachována přirozená skladba dřevin. Takový stav lesa panuje v Bavorsku, nikoli však v Česku. Vlivem historicky mnohem vyššího zalidnění a exploatace české části Šumavy je přírodě blízkých lesů u nás mnohem menší podíl z celku (odborníci na základě výzkumu lesních ekosystémů říkají, že na české straně Šumavy je lesa v přirozeném stavu jen 13%, zbytek je kulturní hospodářský les).
Kůrovcová kalamita, která vrcholila tento rok, prokázala nebezpečnost uplatňování bavorských receptů v české kuchyni. V prostředí české Šumavy je probíhání čistě přírodních procesů spojeno nutně s vážným rizikem velkoplošných rozpadů lesa. Na české straně určitá skupina lidí chce napodobovat bavorský NP s velkým podílem bezzásahového území. Alespoň částečně se snad podařilo popsat, že podmínky jsou úplně jiné. Porovnávat oba národní parky je přinejmenším zavádějící. A chtít stejný typ managementu pro celé území je vyloučené. Je to, jako bychom měli člověka, který má ideální předpoklady pro hru basketbalu a také hraje profesionálně NBL: je štíhlý a vysoký, talentovaný, má všechny genetické předpoklady a mentalitu sportovce. Proti němu stojí člověk, který měří metr šedesát, trpí nadváhou a celou řadou chorob a je zcela bez genetických předpokladů pro jakýkoli sport. Z toho bychom chtěli hráče NBL udělat. Takový netalentovaný hráč bude mít dva tábory podporovatelů. Jedni budou říkat: je v pořádku, že je takový, jaký je, a podle toho k němu musíme přistupovat. Postupně ho budeme trénovat, budeme ho podporovat k nejlepším možným výsledkům, ale vždycky budeme mít na paměti jeho limity. Aby se netrápil, tak ho nikdy nebudeme nutit, aby hrál vrcholnou soutěž. Druhý tábor bude takového člověka hecovat, dřít ho z kůže, uvalí na něj nejpřísnější dietu, použije anabolika a založí mnoho výzkumných projektů, které budou dokazovat, že i tento otylý hráč nevysokého vzrůstu může být dokonce hvězdou NBL (nejednou jsme přece slýchali, že Šumava bude tím nejlepším parkem v Evropě). Veřejnost po několika letech ideologické masáže začne outsiderovi věřit. Vždyť novináři, vědci a nově vzniklí odborníci na slovo vzatí říkají, že má šanci.Mohlo by se tohle stát ve sportu? Samozřejmě, že ne. Stalo se to na Šumavě? Absolutně ano.
Vyšlo vezkrácené verzi v Právu 7.11.2011
Autor je zástupce ředitele SNPŠ