Z Masarykových Lán a zdejšího muzea putuje výstava pod názvem "Hradní fotoarchív 1918 - 1933" s několika desítkami let starých snímků (spíše momentek) ze života našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka do Hradce Králové. Tvoří jen nepatrnou výseč z původních 8000 fotografií tehdejšího hradního fotografa, akademického malíře Jano Šrámka (1886-1957). Ucelenou podobu ji vtiskl kolektiv pracovníků Národního muzea s vedoucí Milenou Běličovou.
Hradní fotoarchiv - jako ostatně vše, co je spojeno se jménem TGM - má velmi pohnutou historii. Vznikal bezprostředně po zvolení prvního prezidenta naší republiky a převážnou většinu fotografií zhotovoval uvedený Jan Šrámek. Zakrátko se vyprofiloval na hradního fotografa hlavy státu, a to při nejrůznějších příležitostech - nejen slavnostních či oficiálních návštěv státníků a nástupcních audiencí ambasadorů. Pozoruhodné jsou též snímky ze soukromého života TGM a jeho rodiny, přátel a známých z jeho cest po naší republice, z letovisek, nebo ze zámku v Lánech. Jsou mezi nimi unikáty těžko vyčíslitelné historické hodnoty. Už také jako pramen pro studium vývoje obrazové veřejné komunikace a pro celkovou mediální problematiku.
Kdo byl onen pohotový fotoreportér, který mnohdy ve značném spěchu fotografoval prezidenta a jeho aktivity, často se odehrávající v nevyhovujících, jak protorových, tak světelných podmínkách? Vždyť byl vlastně samoukem a na omluvu kvality některých snímků uváděl, že je fotografickým amatérem. Původně vystudoval Akademii výtvarných umění (mj. též grafickou speciálku u Maxe Švabinského). Do státní služby nastoupil jako zavedený výtvarník a žurnalista s bohatou praxí. Uspořádal dokonce několik samostatných výstav. Vždyť TGM zpodobnil také malířsky - je znám jeho portrét z roku 1923 nebo litografická reprodukce kresby TGM tuší z roku 1930.
.
Mezitím Šrámkovi narostla konkurence v podobě tiskových agentur, hradní fotoarchiv se stal již začátkem třicátých let majetkem agentury ČTK, která původní Štrámkovy snímky velmi často využívala pro své zpravodajské účely. Jak to mohlo jinak dopadnout, když v následujících letech bylo ničeno státnické dílo jak prvního, tak i druhého prezidenta Edvarda Beneše!?
Další osudy Jano Šrámka jsou již víceméně rozporuplné a dokládají amorálnost celé komunistické éry u nás. Jen ztěží lze vysvětlit, proč tentýž autor, který dokonce vytvořil také úžasnou předlohu pro jednu z nejslavnějších čs. poštovních známek, že na sklonku svého života namaloval obraz "Gottwald v mládí", oceněný dokonce ve výtvarné soutěži, kam se přihlásil. Dopouštěl se i jiných pochybení ve své době. Jistě - podobných rošád jsme byli za minulého režimu svědky nejednou. Zemřel v neblahých padesátých letech, kdy nekrology nesměly opomenout jeho autorství obrazu komunistického představitele.
Nejen hradní fotoarchív, ale i jiné písemnosti ČTK a tiskového odboru prezidia prvorepublikové ministerské rady byly zničeny nebo ztraceny. Malířova a fotografova dcera Olga odevzdala Archívu Národního muzea nepatrný fond tří archivních kartonů, což bylo jenom torzo z bohaté produkce. Vedoucí archívu Národního muzea Aleš Chalupa má velkou zásluhu na tom, že když na počátku 70. let hrozila negativům Jano Šrámka skartace, dokázal jich 8000 zachránit. A teprve po roce 1989 mohly být navráceny původnímu účelu.
Avšak až po více než třiceti letech uložení v archivním depozitáři získalo Národní muzeum v roce 2005 prostředky od Grantové agentury ČR. V letech 2006 až 2008 byly vyčištěny a nově uloženy skleněné desky v nekyselých obalech a k digitalizaci negativů i pozitivů. Spolu s tím zpracoval kolektiv autorů Národního muzea v čele s Milenou Běličovou velkou obrazovou publikaci o 192 stranách, v níž jsou pečlivě vybrány nejzajímavější, pozoruhodné a historicky cenné snímky.
Další výběr z tohoto fondu se stal základem výstavy Hradní fotoarchiv 1918 - 1933, poprvé prezentované v Národním památníku na Vítkově v roce 2009. Dnes jsou všechny dochované snmímky chronologicky seřazeny, odborně popsány a evidovány v elektronické databázi. Ta je součástí též internetové prezentace. S výstavou putují rovněž dva díly Sborníku Národního muzea, v nichž všichni zúčastnění na tomto velkolepém díle podrobně pojednávají o všem, co s ním v minulých letech souviselo.
Vypravil jsem se do Lán, shlédl výstavu a navštívil též velmi často opomíjenou Pamětní síň Alice Masarykové, která je od lánského muzea nedaleko. Zde v roce 1928 otevřela ve svém domě vzorný sociální dům (Poradnu pro matky a děti v Lánech) za účasti prezidenta TGM, Edvarda Beneše a jeho ženy a přítomno bylo několik pozvaných osobností z USA. Dodnes je tento dům udržován a je v něm i malé muzeum Českého červeného kříže. Po několikáté už za život jsem se šel rovněž i tentokrát poklonit památce TGM a jeho nejbližších. Je tomu již 74 let, kdy odešel náš první prezident Osvoboditel.
Bylo mi tehdy 11 let a nikdy nezapomenu, jak jsme se ve škole učili báseň Jaroslava Seiferta "To kalné ráno, to si pamatuj…" Zcela nedávno při jedné příležitosi jsem byl potěšen, když jsem slyšel recitovat svou báseň, inspirovanou po mnoha letech právě básní našeho nositele Nobelovy ceny míru. Nazval jsem ji
Ještě zní.
Kolikrát my jsme je
recitovali -
ty verše Seifertovy
o kalném ránu v září
a měli před očima
obraz Švabinského.
V paměti zasutá vyprávění
svých otců o TGM,
když rodila se z něho
svobodná naše republika
a měla patřit všem.
Byli jsme na ni tolik hrdi,
my děti této republiky
a hlásili se v mládí
k jeho ideálům.
Ani ta okovaná bota
nemohla zašlápnout
tu neskonalou touhu v nás.
Ach, ano, ještě neumírá čas,
stále v nás cosi dříme
a připomínat nestačíme,
že jeho myšlenky jsou věčně živé.
Studánka, k níž se chodí pít,
když kolem vyprahlá je zem.
Každičké jeho slovo
nechť v našich činech
ještě zní!
Ne, naše generace
nesmí být poslední!
Na každém kroku (tady v Lánech o to silněji) cítím význam těch veršů ve vztahu ke skutečnému státníkovi a politikovi, jehož myšlenky o cestě k demokracii a svobodě člověka jsou nadčasové, dodnes inspirující.
