Již několik let se zájmem sleduji slovní bitvu pánů Vlka st. a Doležala na NP na téma odsun Němců po II. světové válce, podpořené výčty nepravostí, které obě strany spáchaly, a úvahy o tom, zda se má někdo někomu omluvit a za co. Na rozdíl od zmíněných pánů jsem nestudoval historické prameny. Tohle je pouze komentář laika ke zmíněné problematice , který s ní nicméně má osobní zkušenosti, i když tak říkajíc „zděděné“.
Moji rodiče před válkou žili v malém městečku na severu Moravy. Protože můj otec a jeho bratři byli členové Sokola a následně i České strany národně sociální, po německé okupaci ČR vyšel z místní české samosprávy signál „všichni Vašci musí pryč“. A tak se stalo, že místo toho, abych se narodil v rodinném domku příslušníků střední třídy, narodil jsem se v suterénu domu na předměstí Brna. Tam jsem taky, v krytu proti bombardování, „chytil“ tuberkulózu od jiného člověka, který se tam skrýval. Její následky pociťuji dodnes.
Je pravda, že moje rodina nebyla odsunuta, jak byla nucena řada jiných českých lidí z oblasti Sudet, po jejich připojení k Říši. Uprchla proto, aby si pravděpodobně zachránila život, takže je těžko říct, jestli to je nebo není větší příkoří než odsun. Faktem však je, že německá okupace ČSR zcela ovlivnila můj život.
Z výše uvedených důvodu nemám sympatie k těm, kteří se pohoršují nad tím, že byl odsun Němců proveden. To byl, dle mého přesvědčení, nezbytný krok, něco jako rozhodnutí rozvedených manželů, že nebudou bydlet v jednom bytě (nebo spíše jako když manželka po rozvodu bývalého manžela z bytu vyhodí). Další vzájemné soužití Čechů s Němci těsně po 2. světové válce si dokážu těžko představit, pro tuto situaci bych využil termín „nepřekonatelný odpor“, který je v rozvodovém řízení argumentem pro zrušení manželství..
Jiná věc je způsob, jakým byl odsun proveden. Excesy a zvěrstva, ke kterým při odsunu německého obyvatelstva docházelo, jsou odsouzeníhodné. Dle mého míně k nim došlo ze dvou hlavních důvodů. První z nich byla mstivá reakce na léta perzekuce, ponižování, likvidace případného odporu a nakonec i kvůli excesům ustupující německé armády (myslím si, že to, že k těmto věcem docházelo, uzná i pan Doležal a jiní odpůrci odsunu). Těžko zjistit, kolik lidí, kteří se takto mstili, ztratili někoho blízkého v době Heydrichiády, byli „odsunuti“ po zabrání Sudet nebo museli pracovat jako otroci v německých továrnách. Taková msta je sice hodna odsouzení, ale psychologicky pochopitelná.
Existuje však i další důvod. V každém národě existuje spodina, která využívá „revoluce“ a jiných mimořádných událostí k obohacení nebo ventilaci negativních pudů (krásný příklad tohoto chování popisuje Hemingway v románu „Komu zvoní hrana“). Bylo tomu tak při pogromech na Židy v Německu, při zabrání Sudet, při panování „vyšší rasy“ u nás a, bohužel, i při odsunu Němců. Všechny tyto činy je nutné odsoudit. Říkám-li všechny, míním všechny, ne pouze ty, co udělal „ten druhý“.
Zvláště jsem uvažoval o konceptu tzv. kolektivní viny. Nic takového jako kolektivní vina neexistuje, existuje pouze vina každého jednotlivce. Vždy se podivuji nad tím, jak údajně byli i vysocí pohlaváři NSDAP „překvapeni a zděšeni“, když se dozvěděli o koncentračních táborech. Stupidita, nebo pokrytectví? S nejvyšší pravděpodobností to druhé, i když nepřiznané. Každý Němec věděl, že z jeho sousedství mizí Židé, a profitoval na jejich zabaveném majetku, stejně jako na bohatství uloupeném v okupované Evropě. Každý z nich věděl, že jeho hrdinná armáda zabíjí civilisty v bombardovaném Londýně nebo varšavském ghettu. A pokud proti tomu neprotestoval a naopak z toho těžil, je vinen a měl by si to přiznat.
Poslední, o čem bych se chtěl zmínit, jsou otázky o vzájemných omluvách za to či ono spáchané někým v minulosti, které se staly módou a prostředkem zviditelnění politiků. Považuji to rovněž za pokrytectví, je to naruby obrácena „kolektivní vina“, pokud se má někdo omlouvat za něco, co sám neudělal. To platí i o II. světové válce, včetně německé okupace s jejími následky a následném odsunu Němců.. Můžeme litovat toho, co a jak se stalo, a odsoudit to, ale proboha žádné omluvy. Já osobně žádné omluvy za problémy, které mně a mé rodině německá okupace ČSR způsobila, neočekávám a nepotřebuji. Leda že by se mi přišel omluvit sám SS Obergruppenführer Reinhard Heydrich, ale to je technicky nemožné. A ten by to stejně neudělal.
Takže, žádné vzájemné omluvy, prosím.