Nějak se nejsme schopni poučit tisíciletými dějinami, které tak stále znovu a znovu opakujeme. Stávající situace je pak důsledkem nepříjemné souhry tří problematických oblastí – nedostatku práce, závisti a touze po právech bez povinností.
Práce je cennější než sůl
Technický vývoj v průmyslu i zemědělství nahradil těžkou a časově náročnou ruční výrobu. K práci je potřeba méně lidí, naopak se zvětšuje skupina těch, kteří pracovat nechtějí či nemohou. Nastává problém, jak naložit s lidmi bez příjmu. Minulost znala tři nástroje na tuto nemoc – válku, epidemii a hladové zdi. Přítomnost vymyslela dva nové léky – prvním jsou sociální dávky a podpory v nezaměstnanosti, které v lidech ubíjejí odpovědnost za vlastní život a motivaci. Vlády patrně již dnes vědí, že i za tučných let má tento lék značné vedlejší účinky. Nemohou však jeho podávání pacientům přerušit, protože lék se mezitím už stal návykovým. Každá vláda se primárně snaží o to, aby zůstala vládou i do budoucna. Odejmutí léku závislým, tedy zrušení dávek a podpor, by znamenalo prohru ve volbách, proto je pro politické špičky všech zemí nepřijatelné. V dobách finanční krize se ze špatně zvoleného léku stává medikament vražedný. Přesto na něm každá vláda trvá a jen se snaží snížit dávkování, ačkoli dobře ví, že změny nejsou systémové, ale kosmetické. Doufá přitom, že pacientovo srdce vydrží, než zásoba léku dojde úplně. Druhý lék objevila Evropská unie jako mutaci hladových zdí – zavedla regulaci a kontroly, instituce a úřady, výběrová řízení a granty, směrnice a nařízení. V tomto systému dokázala EU víc, než kdokoli před ní. Jen pro jeden její orgán - Evropskou komisi - pracuje dnes víc než 24 000 lidí. Díky tomu máme statisíce nových pracovních míst. Slušelo by se napsat „zbytečných“, ve skutečnosti můžeme Evropské unii poděkovat za pomoc při řešení naléhavého problému – jak si poradit s nadbytkem humanitně vzdělaných pracovních sil.
Právo na blahobyt
Druhou problematickou oblastí je závist a právo na blahobyt. Každodenně jsme sdělovacími prostředky a reklamami přesvědčováni, že je třeba žít lépe, rychleji a pohodlněji. Už i malé děti vyžadují značkové oblečení a poslední typy mobilních telefonů. Už dávno není podstata života odříkání, morální pevnost, pracovitost, pokora, sebeobětování ani dosahování vlastních vysokých met. Dnes je podstatou života blahobyt ztělesňovaný novým typem mobilního telefonu, co největší placatou televizí a plnou skříní nových věcí, obměňovanou při každém výprodeji. Lidé nejsou oceňováni pro to, čím jsou nebo co vykonali, ale pro soubor věcí, kterými se obklopují. Mají-li nějakou věc ostatní, pak ji přece musíš mít taky, neboť bez novinek nejsi cool a in a ve starých šatech dnes nic neznamenáš. Být in je modlou a hrozí, že se časem stane vymahatelným právem. Jen čekám, kdy někdo prosadí do evropské legislativy nárok být oděn stejně moderně jako ostatní a nové typy mobilních telefonů se budou fasovat při každých narozeninách. Rabování napříč Evropou i důvody pro ně jsou toho důkazem.
Jen práva bez povinností
Kdysi bylo jasné, že rubem práva je povinnost a že každý může být nositelem jen takového množství práv, aby jimi nezasahoval do sféry týchž práv ostatních. Pár let poté je všechno jinak. Dnes se život skládá jen ze samých práv. Zárodek má právo na život, oba rozvádějící se rodiče mají právo na dítě, každý má právo vyslovit svůj názor, dokonce se kvůli němu přivazovat na cizí věci. Odsouzení ve věznici mají právo na víc životního prostoru než matka v azylovém domě, o ovoci ke svačině ani nemluvě. Ti, kteří mají vlastních práv plnou pusu, však odmítají uznat stejná práva komukoli jinému, podobně jako nějak opomíjejí, že mají také povinnosti. Dítě přece nemá jen právo na klidné rodinné prostředí, ale má také povinnost poslouchat rodiče a doma pomáhat. Rodiče mají povinnost se o děti řádně starat. Manželé mají povinnost být si věrni, zaměstnanci mají povinnost pracovat. Každý občan je povinen podřídit se zákonu a respektovat soudní rozhodnutí. Stát kdysi dávno vznikl právě proto, že se lidé dohodli na respektování pravidel, které nazvali zákony. Naopak dnes je ceněn ten, kdo dokáže mezi zákony proplouvat, obcházet je, nerespektovat, soudit se proti nim, napadat je u Ústavního soudu a všelijak se jejich aplikaci vyhýbat.
Všemohoucí lidské právo
O Evropskou unii se otřu v tomto článku ještě jedenkrát – v souvislosti s neuvěřitelným nakynutím lidských práv. Původní myšlenka ochrany práva na život a zdraví se rozrostla do neuvěřitelných rozměrů – dnes dokonce uvažujeme o právech zvířat na životní prostor či rostlin na dostatečnou zálivku, časem možná i o právech hraček na klidné stáří. Vlastně mě udivuje, že se na našich silnicích stále jezdí vpravo – tím je přece omezováno moje právo svobodné volby. Jako advokát jen čekám, kdy se na mě někdo dotčeně obrátí.
Dopad přemíry práv bez převzetí odpovídajících povinností je vidět zejména na mladé generaci. Naučili jsme děti mít vlastní názor i právo sdělovat ho bez ohledu na slušnost či vhodnost. Radujeme se nad jejich schopností rozhodovat se, komunikovat s námi jako s partnery a projevovat svou vůli. Vychovali jsme je v přesvědčení, že jejich přání i požadavky jsou oprávněné a stejně důležité jako naše. Ale neučíme je povinnostem, pokoře a službě. Proto chtějí hlavně vlastnit bez osobního přičinění. A pak se divíme, že nás neposlouchají, že nám odmlouvají a stejně tak odmítají poslouchat učitele, respektovat autority či uctívat stáří. Až když dospějí, nemají úctu k majetku, práci jiného či autoritě policie.
Nejsem s tímto stavem spokojena. Ačkoli riskuju, že mě obhájci dětských práv umlátí dudlíky, přála bych si, aby mé děti poslechly, když jim řeknu, stejně tak aby uposlechly pokynu učitele. Věřím totiž, že se jim to jednou v životě může hodit. Epidemie jsme vyhubili, ale není vyloučeno, že válka se už blíží.
Článek byl ve zkrácené podobě uveřejněn dne 31.8.2011 v Lidových novinách
Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti