VZPOMÍNKA: Za odchodem spisovatele Houšky
Píšu v minulém čase o mimořádně talentovaném a pracovitém člověku, tělem a duší oddaném myšlenkám Masarykovy humanitní demokracie a svobody člověka. V knihovnách a na knižních pultech najdeme dnes už desítky titulů, jejichž autorem je Vítězslav Houška (1925 - 2011), novinář, spisovatel, překladatel, karikaturista a
dlouhý čas šéfredaktor časopisu Filatelie. Čím vším se tento autor už nezabýval? Napsal a vydal 42 knížek za svůj život: Vzpomínky reakcionáře a kverulanta, Facky, hroty, polemiky, Vražda naslepo, Mystérium Modrého Mauritia, Železná Sparta a Vítězná Slavia, Hokejové české hvězdy, pět knih o šachu, dvě o filatelii – ale zejména lidé naší generace ho znají už několik let jako autora velmi populárních a zajímavě napsaných knížek o T. G. Masarykovi. V Masarykově knižnici Hlas vydalo nakladatelství Paris v Karviné celkem šest těchto knih: TGM známý i neznámý, Lidé kolem TGM, Novinář Peroutka o TGM, Masaryk! Ne Lenin, TGM myslitel a státník a tou poslední šestou je knížka Karel Čapek a TGM. Vyšly v rozmezí posledních šesti let.
Autor při prezentaci jedné z nich (Masaryk! Ne Lenin) svým prvním čtenářům rozšifroval onen název. Masaryk se za svého života s Leninem nikdy nesešel, ačkoliv to bylo teoreticky i prakticky možné, když pobýval na Rusi. A přece mají cosi společného a v sobě rozdílného zároveň. Zatímco Lenin ještě před I. světovou válkou napsal knihu Stát a revoluce, tak TGM sedm let po válce přišel se svou Světovou revolucí.
A dále: Krátce předtím, než byl TGM zvolen počtvrté prezidentem naší republiky, nesli v prvomájovém průvodu komunisté heslo: Ne Masaryk, ale Lenin! Vítězslav Houška jako dávný masarykolog zvolil jiný a řekněme rovnou správnější slovosled. Zatímco komunisté Masaryka zatracovali a chtěli pohnat před soud, dnes se k němu jakoby znovu hlásí bez jediného slova omluvy či studu. Ani Masaryk však neměl „v oblibě horoucí, nadšené a patolízalsky naladěné apoštoly masarykismu“. Zatímco komunisté neustále opakovali naší mládeži Leninův imperativ „Učit se, učit se, učit se!“, pak od našeho myslitele a státníka TGM jsme si vštípili jiná trojí nabádání: „Myslet, myslet, myslet!“ Podstatný je to rozdíl!
Četné literární lahůdky nám znalec Masarykova života a díla nachystal ve svých knížkách. Jsme zvyklí na jeho humor, satirické šlehy, ale zejména úsměvné historky také jako pamětníka Masarykovy první republiky a všech jejích velkých i tragických postav. Do posledních chvil svého života byl přitom stále duševně svěží v tom svém požehnaném věku - zcela jistě i v tom měl vzor a příklad v prvním prezidentu - Osvoboditeli. Doslova hýřil vzpomínkami zcela osobními, ale vždy ve vztahu k svému prezidentovi, kterého například český novinář Ferdinand Peroutka právem postavil do jedné řady s osobnostmi našeho národa, jakými byl Jan Hus, Jan Amos Komenský, Josef Dobrovský, František Palacký a Karel Havlíček Borovský – všechny poznával celý svět a všichni měli také světu co sdělit. To je hodnota, kterou dnes stále hledáme u dnešních politiků, rádoby představitelů českého duševního bohatství.
Více nám napoví názvy některých kapitol Houškových knih: Charakter národa, Totální válka, totální otrava, totální konec, V šest večer po válce, Študáci a kantoři, Román v dopisech, Země bez úsměvů, Padesátá léta, Říkání o revoluci a brutalitě, Moji milí spolužáci, Styl – toť člověk!, Prezident trpitel a Tatíček Masaryk.
Také cítíte tu touhu co nejrychleji se do těch řádek znovu začíst, protože je vyprávěl Vítězslav Houška – muž z masa a kostí, ale hlavně s obří pamětí i těch nejjemnější nuancí z jeho dávného života. Objevujeme zakrátko kořeny jeho vztahu k Masarykovi, a to z rodiny od svého tatínka, ze školy od kantorů vpravdě vlasteneckých, od spisovatelů včetně socialistického myslitele H. G. Wellse, který navštívil lánský zámek a rozmlouval v něm „se skvělým, myslivým a bdělým gentlemanem chladně a osvěživě jako na návštěvě vědecké laboratoře“.
Díky za ten citát, milý Vítězslave Houško: „Prezident Masaryk shlíží shovívavě na kejkle dryáčnického imperialismu a úpadkové diplomacie. Čte, poslouchá, mluví klidně. Nikdy jsem ho neviděl na fotografii s tváří řečnicky zkroucenou nebo se zdviženou pěstí.“ Zejména pak jasnozřivá slova otázky, tolik potřebné pro naši současnost: „Nastane jednou na světě doba těchto klidných, vytrvalých a svobodomyslných mužů, kteří nejednají přenáhleně a jimž se protiví přepínat hlasivky?“
Tohle byl Houškův Masaryk, ale také život s Masarykem v duši i v srdci. Jaké to psával dopisy své milované budoucí ženě, ani v nich nechybělo jeho zaujetí k Masarykovi, jak ji posiloval a neodradil ani starým vydáním s otrhaným zevnějškem knihy. Jak ho uchvátil Jaroslav Stránský, další demokrat a humanista, vyznavač pravdy a čestný polemik! Ten, jehož jsme navzdory zákazu nacistů poslouchali v relacích Volá Londýn, odkud nám připomínal oddanost a lásku k Masarykovi.
Jsem autorovi vděčný i za vylíčení veletočů a jejich ekvilibristů, tribunů a marxistických pseudovědců. Na vysoké škole, když jeden z nich zjistil, že autor jím chváleného úchvatného díla, není ani členem rodné strany, dokonce jako jediný z celé školy nevstoupil ani do svazu mládeže, jakmile se moci ujali v této zemi na dlouhá léta komunisté, zle se na něj obořil s otázkou „Kde to žijete, člověče?“
Po přečtení Houškových knih o člověku, jehož milovaly naše národy a jehož sláva obletěla celý svět, neubráním se určitému dojetí, které se člověka zmocňuje v silných okamžicích. Na Masaryka nelze zapomenout, měl by tu být stále s námi, cožpak to ti zaslepenci v našich nejvyšších postech necítí? Kde vůbec nacházejí svoji oporu ke své pýše a moci? Chybí jim to, čím se vyznačoval Masaryk, jeho lidé, jeho ctitelé: pokora a skromnost.
Vlastnosti, které byly skutečně vlastními pro spisovatele Vítězslava Houšku.