Ta zásadní, která určuje povahu odpovědí na všechny ostatní, zní: „Garantuje demokracie pravdu nebo jen prosazení se většiny vůči menšině?“ A můžeme se zeptat ještě přímočařeji: „Je pravda vždycky na straně většiny?“ Garantuje-li demokracie pravdu, je nezpochybnitelným modelem dokonalého řízení lidské společnosti. V tom případě je ospravedlnitelné šířit ji i „ohněm a mečem“ a vyvážet ji do světa. Pokud bytostně propojena s pravdou není, je pouze jedním typem vládnutí mezi jinými. V tom případě je ovšem její nastolování „ohněm a mečem“ nanejvýš problematické. Antické rčení „vox populi, vox dei“ sice přisuzuje hlasu lidu božský rozměr, božské a pohanské však v antice splývá. V Bibli naopak většinové principy příliš opory nenalézají. Klíčové starozákonní postavy – proroci - stojí vůči většině permanentně v opozici. Typickou biblickou výpovědí je konstatování, že „větší utiskuje menšího“. A volání „ukřižuj“ se v Jeruzalémě o velikonocích neozývá z úst nějaké menšiny, ale z úst zástupů.
Nejen padesát jedno procento, ale ani dvoutřetinová parlamentní většina pravdu negarantuje. Pravda může být klidně právě na opačné straně než výstupy vzešlé z demokratického hlasování. Demokracie není ve své podstatě zápasem o pravdu, ale zápasem o moc. Rozdíl mezi totalitou a demokracií spočívá v tom, že v prvním případě vynáší z předpokladu své moci absolutní soudy člověk, zatímco v druhém případě tak činí lidé. Ale může být kvantita zárukou kvality? Z hlediska pravděpodobnosti je kvantita zahrnující do sebe celé spektrum - od nejlepšího po nejhorší - zárukou šedivosti. V tomto smyslu je demokratická vláda vládou předvídatelnou. Vláda jedince či úzké elitářské skupiny je oproti ní vládou nevypočitatelnou. Může být výrazně lepší než šedivý demokratický průměr, ale může také společnost stáhnout až na dno pekla. A hlavně, povaha takové vlády se může přes noc radikálně změnit. V demokraciích dochází také k proměnám. Nikdy však k tak rychlým a nečekaným jako v totalitách.
Demokratické společnosti se nacházejí ve stavu zvláštní rozpolcenosti. Na jednu stranu se snaží vší silou upevňovat a šířit názor, že demokracie je nejvyšší formou společenského zřízení. (Totéž tvrdili o diktatuře proletariátu komunisté.) Na druhou stranu si uvědomují, že jsou oblasti, ve kterých by „vox populi“, sledující svůj bezprostřední prospěch, tento systém snadno rozvrátil. Představme si třeba referendum na výši daní. Veškerá státní infrastruktura by po něm zkolabovala. Výzkumy veřejného mínění přitom ukazují, že je spousta dalších oblastí, v kterých se vůle lidu zásadně rozchází s oficiálními či mediálně protežovanými stanovisky. Vůli lidu zpochybňují jednak hlasy proroků, jednak hlasy manipulátorů. Ani jedna z těchto „menšin“ nejedná demokraticky. Přesto se od sebe jejich projevy zásadně liší. Proroci vystupují vnějšně nezajištěni. Manipulátoři působí z pozice moci. Názory, které nejsou schopni v demokratické soutěži zvrátit, se snaží zdiskreditovat a tímto způsobem vyřadit z okruhu volebních alternativ.
O kvalitě demokracie mnoho vypovídá to, který z těch dvou „nedemokratických“ vlivů v ní dominuje. Promlouvání proroků je pro demokracii přínosné. Prorocké hlasy jí totiž rozšiřují obzor a upozorňují na to, k čemu by ve své šedivosti nedohlédla. Odměňuje za to proroky kopanci a ranami. Jejich myšlenky v ní však zůstávají a klíčí. Manipulátoři představují propagandu, za kterou stojí moc. Manipulátoři narozdíl od proroků demokratickou nabídku nerozšiřují, ale naopak ji zužují. Dílem karikují, dílem démonizují konkurenční postoje a vytvářejí tak ovzduší, ve kterém se k nim lidé nemají odvahu hlásit. Demokracie potřebuje tím méně „odborníků“, čím širší rozhled a vnímavější mysl mají lidé, kteří tuto společnost tvoří. Kvalita jejich rozhodování totiž odpovídá právě těmto kritériím. Demokracie negarantuje pravdu. Pravda je však – alespoň podle proroků - normou, kterou demokrat nadřazuje boji o moc. Co před Pravdou neobstojí, to má být pro něj nepřijatelné. Co Pravdě vyhoví, to má držet, i kdyby to dostalo tisíckrát nálepku populismu.
Autor je evangelický farář