Když jsem v červnu 2003 zahajoval svůj šestiletý mandát v Radě České televize, zpravodajská redakce se zrovna dostala do sporu s hradním pánem, který si stěžoval, že údajně nedostal adekvátní prostor pro vyjádření k referendu o vstupu České republiky do Evropské unie. Zastal jsem se tehdy veřejně ČT, že dbá své nezávislosti a nepodléhá mocenským tlakům, a Jiří Janeček coby šéf jejího zpravodajství mi telefonicky poděkoval. O měsíc později byl zvolen generálním ředitelem ČT a zanedlouho podnikl krok, kterým „své“ zpravodajství aktivně a nepochopitelně vystavil jinému tlaku. Sepsal totiž omluvný dopis Aleši Hušákovi za kritickou reportáž v pořadu Klekánice, která měla dle stížnosti dotčené společnosti „napadat a poškozovat dobré jméno“ Sazky. Jak je to s dobrým jménem Hušákovy Sazky, dnes už vidíme nad slunce jasně. A obdobně je tomu, obávám se, s dobrým jménem Janečkovy České televize. Kariéry obou vysokých manažerů se ostatně krom dojemného smíření na počátku potkávají i na jejich konci: zdáli se být neotřesitelní a hle, jeden už byl sesazen a druhý tomu ve stejný čas předešel vlastní rezignací.
Od kauzy Sazka, jež vyvolala značně kritickou veřejnou odezvu, se Janečkovo ředitelování odvíjelo jako seriál pochybných kroků, selhání a skandálů. Připomeňme některé z nich.
Personální politika na nejvyšších manažerských pozicích se vyznačovala zoufalou improvizací, vysokou fluktuací a nepřehledným zřizováním a rušením funkcí a kompetencí. Kvalifikační kritéria byla v zásadě dvě: osoba to musela být loajální a pokud možno pocházet z jižních Čech jako pan generální ředitel. Potom bylo možno získat například nově vytvořenou trvalou funkci ředitele prvního stupně přes nákup toaletního papíru, řečeno s mírnou nadsázkou, nebo funkci hlavního sekretáře, která byla zřízena z nutné potřeby, ale vydržela jen asi měsíc. Důsledky? Na jedné straně narůstající počet centrálních ředitelů s jejich platy a sítí vztahů, na druhé straně neustálé změny například v brněnském studiu, kde se za těch osm Janečkových let vystřídalo pět ředitelů a přes deset lidí na pozicích šéfů programu a výroby. Za celé období přitom do ČT nepřišla téměř žádná obecně respektovaná osobnost, a pokud, tak nevydržela dlouho. Taková personální politika a potažmo změny organizačního uspořádání samozřejmě také něco stály, což v době, kdy se šetřilo na programu, nevypovídá zrovna o uvážlivém díle dobrého hospodáře.
Nejcitelněji se tato politika dotkla klíčové funkce šéfa programu: první tři roky byla obsazena jen prozatímně a za těch osm let jí prošlo neuvěřitelných sedm lidí, tedy zhruba jeden pocestný ročně. Program je přitom mozkem televize a musí fungovat koncepčně. Vždyť právě programem, tedy výrobou a vysíláním obsahů, je definována televize veřejné služby a právě tím se odlišuje od soukromých médií. Pokud by se dalo vůbec mluvit o programové strategii, potom pouze v tom smyslu, že se ČT snažila vyrovnat své komerční konkurenci, nikoli že by rozvíjela jedinečnost své služby. Obecně to vedlo k estrádní a magazínové banalizaci poskytovaného programu. S tím souvisí i postupné vymizení skutečně kritických, investigativních a diskusních pořadů stejně jako dlouhodobějších a náročnějších projektů, jakými byly Bigbít nebo Ztracená duše národa. A to je s podivem vzhledem k tomu, že byl zřízen nový zpravodajský kanál, nesporný to klad Janečkovy éry, kde právě pro tyto typy a formáty by mohlo být místa habaděj. Jako jeden z vrcholných příkladů úpadku programového myšlení České televize lze uvést případ časosběrného dokumentu Občan Havel, jehož unikátní kulturní a jak se ukázalo i komerční hodnotu nebyla ČT schopna rozpoznat, když jí byl opakovaně nabízen, a proto se jej nakonec ujala Nova. Namísto programové invence a otevřenosti naopak bujela uvnitř televize byrokracie a také arogance vůči nezávislým tvůrcům, s nimiž ČT jednala silově zneužívajíc svého exkluzivního postavení zejména v oblasti dokumentárního a hraného filmu. Narušení důvěry mezi veřejnoprávní televizí a tvůrci považuji za další z kritických dědictví Janečkovy vlády.
A tomu všemu dopuštění blahosklonně přihlížela Rada ČT, která „svého“ ředitele držela navzdory sílící kritice ze strany médií, odborné obce i části politické reprezentace. Jaká rada, takový generální ředitel, který je radou volen. A jaká rada, taková sněmovna, která radu volí. Něco je tu systémově špatně, selhávají-li řádné kontrolní mechanismy a vítězí-li politické dohody, lobbistické rejdy a mocenské či ekonomické zájmy. A v takovém prostředí se pak náramně daří Janečkům a Hušákům.
Jiří Peňás ve čtvrtek v tomto listě napsal, že Janeček byl takovým normalizačním Husákem České televize. Já dodávám jiný příměr, totiž že byl manažerským Hušákem České televize: firmu, která má poskytovat veřejnou službu založenou především na kapitálu důvěryhodnosti, morálně vytuneloval.
LN, 10.6.2011
Autor je filmový historik, Masarykova univerzita; v letech 2003-2009 byl členem Rady ČT