KNIHA: Osvěžme si paměť, potřebujeme to
Kdyby se Pavel Bošek dožil dneška, mohl by také říci, že - ačkoliv zdravá - je dnešní mládež neuvěřitelně neinformovaná. Tak to tvrdí, kupříkladu, čeští učitelé, ačkoliv právě oni za tenhle nepřijatelný stav nesou díl zodpovědnosti.
Jen se zeptejte českých studentů na české (a československé) dějiny minulého století. Nemluvě už ani o dějinách, které předcházely. Jen se jich zeptejte, co jim říká (kromě hesel, pakliže je ovšem znají) slovo komunismus. Jen se jich zeptejte, co tuší (pakliže vůbec něco) o událostech kolem 21. srpna 1968. Se zlou se potážete a odejdete do ústraní přinejmenším s migrénou.
Právě proto je nedávné vydání knihy kriminalisty Rudolfa Čížka nazvané Ztracené archívy 1968: 21. srpen 1968 v ulicích Prahy tak důležité. V Čechách ji vydalo
Naše vojsko, zámořští čtenáři si mohou knihu objednat na stránkách www.czech-books.com.
Rudolf Čížek, tehdy mladičký policajt, se dopustil odvážného činu: spakoval denní hlášení a další podobné doklady Městské správy Veřejné bezpečnosti v Praze a zachránil je jak před skartací, tak před případným zneužitím Státní bezpečností, což bylo úplně jiné zvíře než to, kde pracoval a stal se kriminalistou. Už to, kde a jak ty doklady uschoval, svědčí buď o nerozvážné mladické opovážlivosti, nebo o chytrosti člověka, který moc dobře zná své pappenheimské. V každém případě, ty doklady se uchovaly.
Když se schylovalo ke 40. výročí srpnové invase, rozhodl se Rudolf Čížek, že ty doklady by se slušelo zveřejnit. Stalo se tak v pořadech Českého rozhlasu i České televize. Navíc se ty doklady staly závažnou součástí výstavy v Museu České policie.
A teď tedy vyšly knižně. Autor dokázal vyhledat řadu lidí, jejichž jména našel mezi postiženými, a přesvědčil je, aby mu ty pohnuté příhody vyprávěli. Jejich vyprávění zaznamenal tak, jak je slyšel. V několika případech se mu podařilo dát dohromady lidi, kteří se před oním srpnem neznali, poznali se až během těch událostí a pak se jejich životní dráhy rozešly. Pohovořil také s Janem Petránkem, který byl během invase jedním z oné skupiny rozhlasových redaktorů a reportérů, kteří bez ohledu na nebezpečí i únavu informovali národ o tom, co se děje. Nechal též vyprávět Jiřího Všetečku, jehož dramatické fotografie obsazované (a obsazené) Prahy obletěly celý svět. Při té příležitosti dokázal Rudolf Čížek najít některé z lidí, které Jiří Všetečka vyfotografoval. Jejich vyprávění, případně vyprávění jejich příbuzných, jsou v knížce také.
Až potud ta knížka nemá chybu.
Pakliže nějakou chybu má, bude to v úvodu. Ten sepsal dr. Oldřich Tůma, ředitel Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky. Oldřich Tůma poměrně přesně popsal dění v Československu od počátku tzv. Pražského jara až do jeho podzimu. Pokusil se také uvést toto dění do souvislostí. To je úkol nadmíru těžký, neboť čtyřicet let, to je na takové posuzování poměrně málo. Jenže mu uniklo pár podrobností.
Za prvé, Antonín Novotný, jehož odvolání z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ (později také z úřadu presidenta republiky) celou věc odstartovalo, to totiž měl u Sovětů rozlité. Když parta kolem Leonida Brežněva sesadila v Moskvě dosavadního šéfa Nikitu Chruščova, byl Novotný jediný ze všech komunistických pohlavárů, kteří si dovolili projevit nespokojenost. Zajisté, neučinil tak veřejně, ale věc se i tak prošvihla. Navíc, a to už byla v sovětských očích úplná nehoráznost, když Moskva o rok později navrhla, že by se v Československu mohla umístit jejich raketová jednotka (zda s jadernými hlavicemi nebo ne, to se dodnes neprovalilo), Novotný naznačil, že je-li taková jednotka zapotřebí, bude to jednotka československá. Její důstojníci se mohou vyškolit v Sovětském svazu, když to jinak nepůjde, ale bude to jednotka československé armády, nikoliv sovětské.
Jaký div tedy, že když po invasi chodíval Novotný po jinonických hospodách, říkal dělnickým štamgastům u piva, že za jeho vlády by se nic takového jako invase nemohlo stát. Je také pravda, že Novotný reagoval na zcela neudržitelný stav československého hospodářství v letech, která předcházela Pražskému jaru, tak, že byl ochoten povolit dovoz všeho západního zboží, se dvěma výjimkami: Coca-Cola a Volkswagen, jako symboly západního buržoasního způsobu života, byly i nadále mimo jakoukoliv pružnost.
Kromě toho, i přes rozsáhlost svého úvodu, Oldřich Tůma opominul prapodivné zpravodajské hrátky, k nímž došlo začátkem 60. let minulého století. Tehdy totiž Antonín Novotný osobně zatkl dlouholetého ministra vnitra Rudolfa Baráka, který si měl dělat zuby na postavení “českého Chruščova”, a nechal ho odsoudit za jakési prokazatelně nesmyslné zlodějny. Tím sice naštval Sověty, ale na druhé straně zase pomohl pozdějšímu ministerskému předsedovi Lubomíru Štrougalovi, který si pak mohl v srpnu 1968 úplně klidně dovolit nazývat Sověty zcela veřejně okupanty, aniž by to jakkoliv uškodilo jeho kariéře. Tentýž Štrougal, porůznu (a většinou převelice tiše) obviňovaný mnohými z kolaborace s nacisty, už jako nový ministr vnitra Sovětům silně pomohl při jakési složité desinformační akci československé rozvědky, v jejímž důsledku se do Sovětského svazu dostalo ze Západního Německa potrubí pro ropovod na Sibiři, které vláda NSR původně odmítala vyvézt, neboť šlo o zboží tzv. strategické povahy.
Tyhle události možná přijdou někomu jako okrajové, jenže právě ony to byly, které vymezily, kdo bude na šachovnici Pražského jara hrát jakou figuru a v jaké barvě.
Naštěstí, zmíněný úvod není tak dlouhý, aby přehlušil nesporně závažné doklady, které dokazují, že tzv. normalisace přišla sice po invasi poměrně rychle, ale událostem srpna 1968 byla vzdálena naprosto nekonečně.
Rudolfu Čížkovi patří náš dík.