Milý Radovane,
kromě předčasně rozkvetlých šeříků u nás vládne furt příjemná nuda. Temelín spokojeně přede, i když ani osmý Richter by nás z míry nevyvedl, protože máme tolik solárních panelů, že by klidně nahradily Fukušimu. Ve vládě to trochu skřípe, ale to asi patří ke každému manželství, a to je přitom tvořeno jen dvoučlennou koalicí. Překvapil snad jen Vláďa Štancl alias Míša David, na jehož vítězství v jakési esemes soutěži by nikdo nevsadil pětník. Ne že by si pohár nezasloužil, vždyť nedávno vítal popěvkem zlaté hochy z Nagana, ale zlé časy dolehly na sázkaře. Vykrmili jsme jimi zlaté tele pohrobkům s. Himla (toho si možná pamatuješ) a ono jim někam uteklo. Asi se nedrželi rady Anie kartářky, kterou jsem onehdy viděl v TV Public: „Pokud nebudete milovat své účty a své výdaje, nezbohatnete.“ Ale Tebe zajímají určitě právní fígle, abys věděl, co Tě u nás může případně ještě čekat.
Promiň, Radovane, že dokola píšu o dost tom samým. Asi to je tím, že ničemu dalšímu moc nerozumím, jinak bych už byl v politice. Jako člověkovi, který slyší, že jinému ukradli auto, je ho líto. Jako okradený majitel jsem naštvanej. Jako soudci zloděje mi to musí být ganz egal. Se mnou kupodivu taky řadě zástupců (okrádaného) lidu. Buď zákon napíší blbě, nebo žádají jeho zrušení u soudu ústavního, a to i ti, kteří pro něj hlasovali. Takhle jsme vyspravili nedávno dva.
První se týkal toho, kdo má povolovat prohlídky nebytových prostor. Donedávna státní návladní, teď už jen soudce. Abys pochopil, Radovane, co to je nebytový prostor: V podstatě všechno kromě domů a bytů. Auto, sklad, kontejner, taky louka třeba. Ústavní soudci řekli, že návladní, který povoloval jejich prohlídku dosud, je součástí státu, tož nemůže být natolik nezávislý jako soudce. Kancelář poskytuje často stejně tolik soukromí jako obývák, takže její prohlídku musí povolit jen soudce, který doteď posílal policajty zpřeházet jen obýváky.
Já jsem moc malý rozhodčí, abych mohl polemizovat s kolegy ústavními. Ale jejich rozhodnutí obsahuje názory vlastních oponentů. A jeden od bývalého vedoucího katedry trestního práva Univerzity Karlovy a rektora Policejní akademie je určitě moudřejší mého. Jeho votum má asi 50 stran a je fakt dost přesvědčivé.
Zákonodárce poskytl zvýšenou ochranu speciálně svobodědomovní, proto nemůžeš být odsouzen za to, že se vloupáš třeba do zubní ordinace nebo Temelína, abys tam přespal. Oproti polorozpadlé chatě na Sázavě, poskytující uživateli větší soukromí. Ústavní oponent (s kolegyní) píše: „Marně přemýšlíme o tom, jakými atributy by bylo možno charakterizovat soukromý život vedený v bývalém kravíně – pěstírně konopí.“ Což byl případ, který k Nálezu vedl. Dále poukazuje na to, že státní zástupce nadále rozhoduje v řadě dalších případů, které rovněž, jak jinak, zasahují do soukromí osob, možná výrazněji než prohlídka kravína. Jeho rozhodnutí navíc je jednoduše přezkoumatelné: nadřízeným návladním a hlavně v samotném soudním řízení, kde může být, a taky pravidelně bývá, jakýkoli důkaz z řízení přípravného napaden. Naopak čím více bude v přípravném řízení úkonů za účasti a pokynů soudce, na které se pak nahlíží nekriticky, tím víc se zeslabuje význam hlavního líčení „které se mění na divadlo a přívěsek přípravného řízení.“ Oponent rozebírá též odkazy na údajně analogická rozhodnutí evropského soudu, v Nálezu pro fundovanost citovaná. Kromě jednoho se všechna týkají netrestních kauz. Řízení správních, ponejvíce přestupkových, kde prohlídky návladní samozřejmě nenařizoval, neboť mu v nich taková pravomoc ani nepřísluší. A k jedinému odmítnutí prohlídky v kriminální kauze došlo pro její nezdůvodnění, neúčast nezainteresované osoby a prohlížení spisů patřících klientům advokáta (jehož kanceláře se týkala). Naopak mnohé zahraniční trestní řády jsou s naším zcela identické. V Rakousku a Německu může být dokonce i domovní prohlídka provedena bez příkazu soudce, pokud věc nesnese odkladu.
Jako člověk z praxe nemohu než podepsat, že „faktické možnosti soudce ověřovat důvody k nařízení prohlídky jsou velmi limitované. Ten je beztak odkázán na stručné a fragmentární informace poskytnuté mu policejními orgány a státním zástupcem, když možnost k verifikaci důvodů k nařízení prohlídky má právě státní zástupce, který provádí soustavný dozor nad přípravným řízením a je v kontaktu s policií.“ A to ani necituji obavy oponujícího soudce z paralyzace obecných soudů v důsledku přetíženosti těmito úkony. Protože bych to zas schytal, jací jsme lenoši a nechce se nám makat. Ale fakt netuším, jak lépe než návladní objektivně a nezávisle přezkoumám žádost policie o prohlídku (otevření) auta, kde zoufale štěká pes, kontejneru na našem asijském tržišti, do kterého se před celníky s oblibou zavřou prodavači i se zákazníky, nebo garáže, kde má být lup. Kromě toho nevím, zda změna zákona nevylučuje z projednávání věci povolujícího soudce, jako je tomu přímo ze zákona u domovních prohlídek. Na malých soudech, kde trestňáci jsou dva až tři, musí takový úkon povolit civilista (aby pak věc měl kdo soudit) a ten s tím má zkušeností pramálo.
Vím, Radovane, teď cedíš mezi zuby něco o tom, že si hřeju jen svou bramboračku a Tobě je šumák, kdo a kam posílá žandáry. Ale možná Tě potěší, že mí ústavní kolegové omezili šmírování mobilů. Zrušili zákon a vyhlášku, které zejména telefonním operátorům nařizovaly 6 až 12 měsíců uchovávat provozní a lokalizační údaje mobilních telefonů. Jsem dalek toho, abych zrovna já kritizoval rozhodnutí kolegů, to vlastně ani nesmím. A stejně jako každý jsem rád, že o mně nikdo neví a nenajde (i když asi ne tolik jako Ty). Ale je poctivé připomenout taky důsledky, které se kohokoli mohou dotknout. Aby s nimi počítal.
Z každého zapnutého mobilu lze fakt vyčíst mraky údajů. Kde se nachází, kde všude byl, s kým si volal a psal, kolikrát změnil SIM kartu a možná i kdy byl s majitelem na záchytce. Intimních údajů až hrůza. Podobné však lze zjistit z kde čeho. Platebních karet, mýtných bran, lékařských vyšetření, bezpečnostních kamer, policejních databází apod.
Základem ochrany soukromí proto musí být ochrana osobních informací v takových evidencích, tedy aby se nedostaly do nepovolaných rukou. Dost na tom, že u nás prý soukromá očka špehují premiéry nebo se na Tebe i jinak prolátne, že posloucháš Davida či dvakrát týdně sázíš sportku. Čtu dvoje noviny denně (kromě Psa) a moc jsem zatím neslyšel o úniku informací od telefonních operátorů. Pokud se poté provalí od policie, tak je to chyba, co chyba, trestný čin jejích příslušníků. Čemuž těžko zabráníme vymýcením některých zdrojů, kterých mají podstatně víc. Proto gauneři mezi nimi zásobují své zákazníky špinavostmi třeskutějšími než je četnost Tvých kontaktů s milenkou a záchytkou.
Ono je to holt pořád stejné téma: Na jedné misce vah ochrana Tvého soukromí, na druhé Tvé bezpečnosti a majetku. Jedna občas převažuje druhou, jinak to už nebude. Nestraním žádné, jen si zasloužím přesvědčivější argumenty. Máme tu, Radovane, padreho ochrany soukromí, bývalého poslance. Napsal: „Pokud policie argumentuje, kolik ukradených aut či prchajících zločinců vypátrala pomocí sledování mobilů a kamer, představme si argumentaci továrny zamořující přírodu, kolik zdraví zachránily léky, které vyrobí.“ Pominu-li, že na takové obhajobě bych nic divného neviděl, nechápu, zda tím myslí, že zločinnost produkuje policie. To ale nic není proti radikálnímu závěru: „I kamerové systémy určené na odhalování aut překračující povolenou rychlost, mýtné brány na dálnicích a údaje o výběru z bankomatu, skenují životy lidí, kteří nic neprovedli a jejich preventivní využívání musíme považovat za projev totality…“
Miluji, Radovane, výraz „totalita“. Je rázný, drsný, nesmiřitelný. Ji odsuzující mluvčí logicky musí být demokrat nebo humanista nebo obojí. Věřím, že ho používal už za minulého vpravdě totalitního režimu. Ale co má společného s měřícími kamerami nebo bankomaty? Nevím kolik by stál software kamer, které by začaly natáčet až po překročení padesátky, a bankomatu, který by poznal, zda si z něj nevybírá tunelář. Kromě toho by se pak mimochodem špatně u banky reklamovala její chyba. Za světový patent bychom mohli vybudovat novou jadernou elektrárnu a sázkovou společnost, neb např. ve Švýcarsku mají radar skoro v každé vesnici a co dvacet kilometrů na dálnici. A pachatelé krádeží a loupeží našich platebních karet a tisíce jiných věcí (s nimiž je karta ukradena) by měli pré. Jediným důkazem často stojícím proti nim je záznam kamery u bankomatu, do kterého ji strkají.
Podobně s mobily. Argumentace stěžovatelů u Ústavního soudu byla pozoruhodná: „Zásah do soukromí je přípustný ve vztahu k boji s kriminalitou pouze tehdy, pokud slouží k předcházení zločinnosti.“ Než k ní však dojde, údaje z telefonů jsou Ti, Radovane, většinou na pendrek. Ty pomohou jen k dopadení zlosyna po činu, byť prevenci jeho stíhání snad slouží taky. Když už, mělo by prý být možno do soukromí zasáhnout jen u zvlášť závažných trestných činů a jen pro případ, že nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Abys pochopil, Radovane, ty mají sazbu minimálně do deseti let. To jsou loupeže, vraždy a tak, asi dvě procenta. Na ukradená auta, podvedené stařečky nebo zneužitou dceru zapomeň. Policie žádostí o provozní a lokalizační údaje také údajně nadužívá. V Nálezu je citováno, že v roce 2008 bylo zjištěno 343 799 trestných činů, objasněno 127 906 a počet žádostí o tyto údaje činil 131 560. Nevím, co z těch čísel, Radovane, vyčteš, já nic. Nemám ponětí, kolik je třeba žádostí na jeden případ, kolikrát zájmová osoba vyměnila SIM kartu, jak často se ani žádný trestný čin nestal. Kolik se ztratilo dětí, nemocných a starých lidí a jen díky lokalizaci jejich telefonu se je podařilo vypátrat. A kolik mobilů ukradených či sígry užívaných bylo ztraceno, zahozeno, prodáno a zničeno, takže pokus o jejich ustanovení byl marný. Tuhle i vyšetřovatel nedávné tragédie děvčátka v pražské Tróji říkal, že jen díky údajům o telefonech mohli vyloučit řadu podezřelých. Tedy těch, co „nic neprovedli“, ale údaje o nich pátrání pomohly.
Také jsem se dočetl, že veřejná moc disponuje při stíhání trestné činnosti robustními nástroji, takže tohle šmírování vlastně nepotřebuje. Dávají v TV právě oblíbený seriál, proto se tomuhle názoru ani nedivím: Jak to, že Arazím měl plnou objasněnost i bez telefonní indiskrece?! Představa lidu včetně jeho zástupců, stěžujících si na neústavnost, je trochu naivní a detektivkami ovlivněná. Ona policie zas až tolik nástrojů nemá a ani houfy senzibilů a ramenatých strážmistrů na ulicích Ti, Radovane, příliš před moderními a zkušenými pacholky nepomůže. Oni telefony nekradou ani neloupí, případně se jich hned zbavují. Těch hloupějších je pořád naštěstí dost a často jen pomocí nich jsou vypátráni. Nebo kvůli vlastním, se kterým trajdají sem a tam. S velkou slávou jsme, Radovane, nedávno zavedli stíhání „stalkingu“, který se často provádí právě telefonickým obtěžováním. Bez archivace hovorů ho můžeme zřejmě odpískat. A hodně mne pobavil názor, že uchovávání některých údajů je neefektivní kvůli existenci anonymních SIM karet. Každý průměrně zkušený policajt Ti vysvětlí proč. Já to veřejně odhalovat nebudu. Jen dodám, že oproti úvodem zmíněným příkazům prohlídek kravínů, ty směřující k operátorům vydává pouze soudce, který má být – viz kravíny – garantem objektivity a nezávislosti. Holt tady ani to nestačí.
Už jsem Ti psal jednou, Radovane:Nic nekritizuji, proti ničemu neprotestuji. Míň obžalovaných, míň práce. To jen tak, jestli už nenazrála doba, abychom se konečně mohli potkat doma. Nebudeš se tolik bát, přečteš pořádný noviny o tom, co se děje, dozvíš, co Tě čeká, pobavíš, ušetříš. Jenom ty holky z naší školky už skoro nepoznáš.
Tvůj
jinak soudce Městského soudu v Brně