Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Serióznost médií

19.3.2011

Vzhledem k níže uvedeným tématům předem uvádím, že nejsem politolog, právník ani ekonom, a proto se nehodlám pouštět do diskuze s lidmi v těchto oborech vzdělanými. Nejsem ani politik na jakékoliv úrovni nebo člen jakékoliv politické strany. Dá se říci, že jsem obyčejný řadový občan s pocity, pokud tak lze říci, nezúčastněného pozorovatele. Nejsem dokonce ani zastáncem kterékoliv níže jmenované osoby, protože si jsem vědom, že nemám k dispozici všechny informace nutné pro zaujetí stanoviska.

Po dobu řady let mám jeden pocit, kterému dal korunu případ Kalousek – Čásenský a který mi mnohé objasnil. Častokrát jsem se podivoval nad tím, jak se shodně tzv. „pravicově“ či „levicově“ orientované, případně údajně politicky zcela neutrální media shodnou na nějakém cíli a o něm generují spoustu informací, v podstatě se stejným obsahem a závěry. Vzhledem k rozdílnému zaměření (a jiných šéfredaktorech) jsem v názorech čekával alespoň nějaký rozdíl.

První do oči bijící kampaň, kterou jsem zaregistroval, byla kauza Čunek, kde se do „honu na Čunka“ bohužel zapojil i státní aparát. Dojemná snaha státních vyšetřujících orgánů nalézt „alespoň něco“, i kdyby to sahalo deset let zpět a s původním obviněním to vůbec nesouviselo, byla výrazně podporovaná všemi medii bez rozdílu. Možná to bylo proto, že měla o čem psát či vysílat a nemohla si dovolit zůstat stranou. Koneckonců, kdo by si nechal ujít zprávu o politikovi, který masturbuje v kanceláři před svou sekretářkou.

Velice si vážím tehdejší stání zástupkyně paní Vesecké, že do „vyšetřování“ zasáhla navzdory tomu, že si jistě uvědomovala, že její jednání je na hraně a může na to v budoucnu doplatit. A taky ano. Existence „justiční mafie“ se sice nakonec neprokázala, ale předchozí rozsudky pana soudce Cepla bohatě čerpaly ze zpráv v mediích namísto z prokázaných faktů. To stačilo, aby po čase „veřejnost volala“ (skrze organizované průzkumy veřejného mínění) po odvolání paní Vesecké, což se nakonec stalo.

Asi nejrozsáhlejší a nejúspěšnější byla akce, kterou bych nazval „hon na předsedu vlády“. Skandalizování, polopravdy a „investigativní pátrání“ o panu Topolánkovi byly dovršeny záměrnou provokací, s gustem prezentovanou (nebo je vhodnější termín „rozmazávanou“?) všemi medii bez rozdílu. Organizovaná kampaň zde byla patrná i řadovému občanovi. Ponechme ovšem stranou otázku, zda někdo, kdo „naběhne na vidle“ bulvárnímu redaktorovi, je politik a zaslouží si být předseda vlády.

O kauze Bátora jasný názor nemám, hlavně proto, že dostupné informace jsou značně protichůdné. Kromě zarytých kritiků jeho osoby, hlavně na stránkách tištěných periodik, existují i jeho neméně zuřiví zastánci včetně pana prezidenta a já si nemohu ověřit, kdo z vášnivě diskutujících mluví pravdu a kdo ne. Jisté je však to, že obě strany postupují v předem organizované kampani, kterou na obou stranách někdo naplánoval a vede. Pouze v případě „Bátora“si dovolím projevit svůj osobní názor na zmíněného pána., pokud je pravda, že kandidoval za stranu paní Bobošíkové. Nikdo, kdo bere vážně osobu, která od KSČ přijme kandidaturu na prezidenta republiky a k tomuto účelu si pořídí rudý kostýmek, u mne nenalezne sympatie. Pokud tato informace patří k údajným dezinformacím, panu Bátorovi se omlouvám.

A teď k poslednímu případu ministra Kalouska, který mnohé z výše zmíněného objasňuje. Takže o co šlo. Šéfredaktoři všech významných periodik se setkají a dohodnou společný postup pro prosazení jistého názoru, v tomto případě útoku na zvýšení DPH, zejména tisku. Následuje novinová kampaň, ve které je například toto zvýšení prezentováno jako národní katastrofa. Což je blbost, která musela být jasná i autorovi článku.

Pokud jsou takováto setkání šéfredaktorů obvyklou praxí, mnohé z výše uvedených případů vidím v jiném světle. Naplňuje mne to, stejně jako pana Kalouska, značnými obavami o nestrannost tisku a vzbuzuje váhání, zda si mám kupovat noviny.



zpět na článek