Stále se setkáváme s názorem, že Nový zákon popisuje věci, které se buď vůbec neudály, anebo jsou podávány zkresleně. Dokonce existence historické osobnosti Ježíše Krista je zpochybňována. V podstatě jsou námitky proti věrohodnosti Nového zákona dvojího druhu:
1) Mytická hypotéza – postupně zlidštěný bůh. Zpochybňovány jsou historické důkazy o tom, že Kristus žil. Mýtus o něm vznikl až někdy v následujících stoletích, na základě starých předkřesťanských mýtů o bohu, který se vtělil, trpěl, umřel a vstal z mrtvých.
2) Kritická hypotéza – postupně zbožštěný člověk. Existence historického Ježíše Krista není zpochybňována, ale jeho učedníci příhody popisované v evangeliích buď vědomě, nebo nevědomky zkreslili a zfalšovali. Ježíš Kristus byl jen potulný kazatel s mimořádnými schopnostmi, kterého jeho učedníci a následovníci zbožštili. Všechno nadpřirozené je třeba z Evangelií vyloučit.
Mytická hypotéza je neudržitelná. Žádná antická kniha se nám nezachovala s takovou podrobností a věrností jako rukopisy Nového zákona. V současnosti známe asi 4 700 řeckých rukopisů Nového zákona, z nichž asi sedmdesát jsou papyry. Janovo evangelium, které je z evangelií nejmladší, mělo ustálenou podobu již před r. 100. To dokázal, mimo jiné, řecký papyrus Rylands, nalezený v Egyptě (v pouštních píscích se papyry uchovají neporušené). Evangelia a další písemnosti o Ježíši Kristu byla napsána několik desítek let od Ježíšova života a jsou k disposici ve velikém počtu, na rozdíl od jiných antických autorů. Cézarova Galská válka je k dispozici asi v 10 kopiích, nejstarší dochovaný rukopis je napsán 900 let po Césarově smrti. Ze 142 knih Římských dějin od Livia se jich zachovalo 20, nejstarší opis je 400 let od Livia. Ze 14 Tacitových Dějin se zachovaly opisy čtyř a půl, od originálu vzdálené 800 – 1000 let. Aischylos žil v létech 525-456 př. Kr., rukopis jeho tragédie je od originálu vzdálen 1500 let. Přesto o existenci těchto antických autorů a obsahu jejich děl nikdo nepochybuje.
Kromě evangelií se zmiňuje o Ježíši Kristu řada autorů. Z nejznámějších jsou Starožitnosti od Josepha Flavia, kde potvrzuje nejdůležitější události z Kristova života, jako že činil zázraky, byl odsouzen, ukřižován a třetího dne se zjevil živý svým blízkým. Nekřesťan, Syřan Mara Bar-Srapion, se v dopise synovi psaném po r. 73 zmiňuje Ježíše Krista.
Úžasným dokladem znalosti poměrů v desetiletích po Kristově nanebevstoupení jsou Skutky apoštolů, napsané pravděpodobně sv. Lukášem, průvodcem sv. Pavla. Jména římských úředníků, jejich tituly, někdy neběžné a dávno zapomenuté, jsou uváděny s naprostou přesností. Tato fakta byla potvrzena až archeologickým výzkumem prováděným v posledním století. Stejně tak jsou přesně popsány zvyklosti oné doby nebo popis antického mořeplavectví.
Je až úsměvné, jak evangelisté svoje vypravování zasazují do historicky známých událostí (sčítání lidí za vlády císaře Augusta, umučení za Pontia Piláta a panování Heroda, za Anáše a Kaifáše, kříž pomáhal nést Šimon, známý majitel pozemků a otec Alexandra a Rufa, Kristus byl pohřben do hrobu Josefa z Arimatie. Autoři evangelií dobře znali Jeruzalem v Ježíšově době, ačkoliv by v r. 70 zničen a o existenci některých míst, popisovaných v evangeliích, se pochybovalo. Jejich existenci (rybník Bethesda) potvrdily až vykopávky.
Kritická hypotéza ignoruje fakta. Při zkoumání Nového zákona byla objevena karygmata, což jsou krátké „formule“, které se jazykově poněkud liší od okolního textu. Karygmata stručně ohlašují „život, smrt, vzkříšení, slavný návrat“ Ježíše Nazaretského. Příkladem karygmat jsou věty uváděné v prvním Pavlově listu Tesalonickým napsaným nejpozději v r. 52, který vychází z ústní tradice. V prvním listě Korintským Pavel píše: "Odevzdal jsem vám především, co jsem slyšel. Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, a ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více jak pěti stům bratřím najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům...“ To znamená, že několik let po Ježíšově smrti a vzkříšení (před r. 57) už existoval celý základní obsah křesťanství, jak jej známe nyní.
Základem křesťanství je víra, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Tuto víru hlásali apoštolové od samého počátku. Sv. Pavel v I. listě Korinťanům zdůrazňuje, že Kristus vstal z mrtvých a že na tom stojí křesťanská víra, tedy v samém počátku křesťanství. V stejném listě pak píše, že i lidé, kteří umřeli, vstanou k novému životu s novým, „zduchovnělým“ tělem (z jiné formy hmoty).
V evangeliích je Ježíš Kristus postaven už svými současníky na roveň Jahvemu. Představa, že by v židovském národě někoho zbožštili, je nemyslitelná. Židé raději zemřeli, než by uznali, že císař je bůh, a nesnesli ani jeho obraz. Ježíš byl veleradou odsouzen, protože prohlásil o sobě, že je Mesiáš, syn Boží, sv. Štěpána ukamenovali, když řekl: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ Apoštolové, po šoku způsobeném smrtí Ježíšovou, vyznali po zmrtvýchvstání Ježíše ústy Tomáše: „Pán můj a Bůh můj.“ Toto hlásali po celém tehdy známém světě a šli pro toto přesvědčení až na smrt, kromě Jana na mučednickou. Udělat Boha z člověka, který zemřel nejpotupnější smrtí, jíž bylo ukřižování, je nesmyslné. Je nemožné vysvětlit, jak několik let po smrti jednoho Žida mohl jiný pravověrný Žid Pavel hlásat jeho Božství a vyznávat, že Ježíš Kristus je Pán (svrchovaná autorita, již musíme poslouchat).
Podle evangelií Ježíš umřel na kříži. Ukřižování byla nejpotupnější smrt určená pro největší zločince a otroky. V prvních čtyřech století křesťané Krista nezobrazovali na kříži a kříž nebyl symbolem křesťanství. Je zcela nelogické, aby si první křesťané pro svého zakladatele vymyslili tak potupnou smrt.
Kritikům Nového zákona vadí především zázraky, které dělal Ježíš a posléze apoštolové. Vycházejí z předpokladu, že zázraky nejsou možné, protože jsou porušením přírodních zákonů. Protože nevěří v Boha, stvořitele hmoty, tedy i zákonů, jimiž se hmota řídí, vylučují a priori existenci zázraků. Většina lidí nebyla přítomna jevům, který byly označeny za zázrak, ale je tu nejméně jeden případ, který za zázrak uznat musíme. Je to úkaz, který se udál ve Fatimě 13. října 1917. Tam se slunce v poledne začalo točit kolem své osy, pak putovalo k obzoru a zpět, přitom neoslňovalo. Jev byl viditelný na vzdálenost 50 km a sledovalo ho 70 000 lidí. Jev byl z hlediska přírodovědného vykládán různě, jenže problém je, že byl předpověděn (proto se tam sešlo tolik lidí). Tři malé děti měsíc předem předpověděly, že se tak stane a že jim to sdělila žena, která o sobě prohlásila, že je Panna Maria. Máme dvě možnosti věřit: buď ty děti náhodou uhodly, že se jev stane v určitý den na určitém místě, anebo jim to sdělila Panna Maria jako mluvčí stvořitele hmoty, který má možnost měnit její zákony. Věřit v takovou náhodu může jen paranoik. Takových nezpochybnitelných zázraků je více, takže tvrdit, že neexistují zázraky, je nelogické a nevědecké.
Jsou lidé, kteří uznávají, že Ježíš Nazaretský žil, uznávají, že učil to, co je zapsáno v evangeliích, ale neuznávají, že byl Syn Boží, berou Ho jenom jako potulného kazatele, jehož učení přetrvalo do dnešních dnů. Tento názor je však nelogický. Ježíš o sobě tvrdil, že je Bůh, který se stal člověkem, aby tu splnil určitý úkol. Takže: buď byl tím, čím se prohlašoval, nebo byl podvodník, anebo byl blázen. Kdyby byl podvodník, tak by ho jeho současníci a společníci prohlédli a nešli by pro víru, že je vtělený Bůh, na mučednickou smrt. Kdyby byl blázen, nebyl by schopen vytvořit takový úžasný myšlenkový a etický systém, který s nadšením přijaly miliardy lidí. Systém, který uspokojivě vypovídá o tom, co je člověk a jaký je jeho smysl a úkol na světě.
Je tedy nutno se sv. Tomášem říci: „Pán můj a Bůh můj.“
Bližší viz Vittorio Messori: Hypotézy o Ježíšovi.