Tenkrát jsem jeho slova zcela nepochopil. Dnes vím, že měl naprostou pravdu.
Když před dvaceti lety stříhali na tehdejších západních hranicích ministři Hans Dietrich Genscher a Jiří Dienstbier ostnaté dráty, otevřel se nám svobodný svět, jehož atmosféru i praxi jsme začali polykat plnými doušky. Nepřipraveni na svoje vlastní chyby. Některé provázejí náš život dodnes. Tehdy jsme mimo jiné neuměli zvednout slovo, které také leželo před branami svobodného světa, pouze snad nikdy nebylo předmětem exportu. Na to je příliš posvátné, čisté a těžko sdělitelné. To slovo se zove pokora.
Pokud nemáme v sobě potřebnou míru pokory, nemůžeme dobře pracovat na jakémkoli postu. Můžeme být sebevzdělanější, sebeschopnější a sebeinteligentnější, bez pokory, která je součástí kultury ducha, nedosáhneme úspěchu. Budeme pouze maximálně umět ho předstírat či kamuflovat.
V těchto dnech se v malých i velkých obcích scházejí lidé, kteří dostali důvěru voličů, a domlouvají se na společném programu stran a také na rozdělení funkcí při jeho realizaci. My máme nejvíce mandátů, prohlašují mnozí, my chceme starostu (primátora), jednoho místostarostu (dva náměstky) a druhého starostu dáme vám. A vám (je-li tam někdo třetí), vám dáme dva uvolněné radní. Nestejně dlouhé chvíle dohadování nakonec přinesou kýžená jména. Nemusí se nám to líbit, ale taková je praxe. Máme na to nárok, říkají „vítězové“.
A teď si představte, že představitelé oné „vítězné„ strany přijdou za partnerem s menším počtem mandátů a řeknou mu, že v jejich řadách je člověk, který by asi starostenskou funkci uměl nejlépe, tedy zcela jistě daleko lépe než kterýkoli zastupitel zvolený za stranu „vítěznou“. Nabídnou mu ji a dokonce to budou umět zdůvodnit svým členům a stoupencům. Že to je sci-fi? Bohužel. Ale jedině a jen proto, že jsme slovo pokora nechali ležet možná zrovna na těch místech, kde leží ony zrezivělé ostnaté dráty, dělící nás po desetiletí od světa svobody a demokracie. Neboť málo pokory bylo v nás již tehdy, když jsme tvrdili, že jsme si svobodu vybojovali cinkáním klíčů. Byť jsme tušili, že pouze ty klíče by na to nestačily.
Zkuste prosím vzít slovo pokora jako klíč k rozpoznání jednání druhých, i jednání každého z nás. Zjistíte úžasné věci. Mnohé billboardy se vám začnou zdát ošklivé a nehezky, či neobjektivně formulované. Nemluvě o výrocích různých politiků. Ale nemusíme se pohybovat pouze v politice. Spor, který léta vedete se sousedem o jablka z větve přesahující z jeho zahrady na vaši zahradu, se vám najednou změní na zanedbatelný detail vašeho soužití. Ten protivný ředitel školy, který kdysi dal vašemu synovi dvojku z mravů, měl tehdy přece jen pravdu, kluk si to zasloužil.
Pokora neznamená ústupek. Pokora je pochopení. Střízlivé a věcné vyhodnocení situace za účelem jejího řešení, nikoli za účelem jejího vyhrocení. Pokora vás přivede k tomu, že nebudete stále stereotypně řadu let tvrdit o tom či onom politikovi, „že je vůl“, ale budete se snažit zjistit, proč se tím „ volem „ ve vašich očích stal. Poté snad (i když s ním i nadále nebudete souhlasit), ho začnete titulovat jinak.
Já sám mám potíže s charakteristikou jednoho našeho dlouholetého politika, zejména když nám obyčejným lidem něco úžasného sdělí. S potřebnou mírou pokory klidně i nahlas řeknu – ale jdi, ty brepto. A je vymalováno.