OSOBNOST: Když se splaší kůň, narodí se třeba novinář

Snad jednou vyjde kniha o úloze splašených koní rakouských diplomatů a důstojníků.

Jedna taková příhoda se stala u nás na Moravě. V létě roku 1899 se zde konaly císařské manévry, jejichž účastníkem byl i mladý právník, záložní poručík Fiegel, v civilu soudce. Také se mu splašil kůň a soudce Fiegel musel s vymknutým kotníkem navštívit posádkového lékaře. Jak se slušelo a patřilo, šel onomu lékaři později poděkovat. A tak se stalo, že mu byla představena „andělsky krásná, plachá a nepřístupná dcera lékařova“. Zamiloval se na první pohled, avšak rok trvalo, než se oba mladí lidé vzali. 18. září 1901 se jim narodil první a jediný syn František Lucián.

Sudičky u kolébky mu přisoudily více než sedmdesát let života, úžasné nadání, perfektní znalost jazyků a neuvěřitelnou schopnost literární. Nemohly ovšem sudičky ovlivnit to, že jeho rodiče jako Židé zahynuli v koncentračním táboře a on sám na své židovství celý život doplácel. Díky neúnavné a perfektní překladatelské činnosti tohoto muže jsme mohli číst knihy autorů, jakými byli Erle Stanley Gardner, Arthur Conan Doyle, Richard Gordon, Erich Maria Remarque, Michael Zottman Thomas, Edgar Wallace, Peter Cheyney a další. Mohli jsme si také přečíst pozoruhodný cestopis českého cestovatele bratra Oldřicha Čecha, který jako později blahořečený františkánský mnich navštívil Indii, Borneo, Sumatru, Čínu a území dnešního Vietnamu. Byl vlastně prvním Evropanem, který navštívil Tibet. O tom všem vyšla v roce 1962 útlá knížečka Já bratr Oldřich Čech z Furiánska. Autor byl synem jednoho z českých vojáků, doprovázejících Přemysla Otakara II. do Itálie. Tato kniha, podobně jako řada děl výše uvedených autorů, spatřila světlo světa také díky mistrovskému umění překladatelovu. On sám knihy nejen překládal, ale také psal. Jeho zásluhou jsme poznali život Pasteurův (Přemožitel neviditelných dravců), Keplerův (Syn čarodějnice) či osudy zapomenutého letce a současníka Kašparova, Evžena Čiháka (Jak jsem létal a padal). V roce 1971, rok před svou smrtí přeložil tento obdivuhodný muž málo známou knihu Sira Arthura Conana Doyla Ztracený svět. Otec slavného detektiva Sherlocka Holmese napsal vzrušující román o prehistorických dinosaurech a ptakoještěrech. Nemohl tušit, že mu název románu téměř o sto let později ukradne Michael Crichton pro pokračování Jurského parku. Náš muž překládal již jako známý a vážený novinář i v době první republiky. Cestu zpátky (E. M. Remarque) přeložil v roce 1931 a Bíblův román Orlík, syn Napoleonův, o dva roky později. Díky jemu jsme mohli například číst dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna a všechny další knihy Twainovy. Zamyšlený román o Janu Evangelistovi Purkyně, jehož život patří i do dějin našeho regionu jeho studiem ve Staré Vodě, již nenapsal. Byl také vynikajícím novinářem a publicistou. První svůj novinový článek podepsal 14. března 1924 koncovkou svého příjmení a tak se zrodil novinář, publicista, spisovatel a překladatel František Gel. Světlo světa spatřil 18. září 1901 v domě č. p. 21 v Městě Albrechticích v okrese Bruntál. Jestli příhoda s tatínkovým koněm měla vliv na jeho dobrodružnou povahu, se dá těžko říci. Ale faktem je, že po dosažení plnoletosti a maturity na prostějovském gymnáziu se mladý František Lucián Fiegel rozhodl utéci z domova a vstoupit do cizinecké legie. V Budapešti, kde prodal své zlaté hodinky, vzbudil podezření a byl poslán zpět do své domovské obce. Tak to za Rakouska-Uherska fungovalo. V rámci nápravy absolvoval jednoroční kurz obchodní akademie a dle otcova přání začal studovat na právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Avšak po dvou semestrech přijímá místo bankovního úředníka, když si předtím vyzkoušel kousek vojenského řemesla u 6. jezdeckého pluku. V roce 1924 vznikl v Praze nový časopis, čtrnáctideník Soudní síň. Mladý muž nabídl redakci své služby, když v nabídce prezentoval své vzdělání právnické, aniž by specifikoval, jak dlouho jeho studia trvala. Nemohl pochopitelně hned nabídnout to, co patřilo k jeho snad vrozeným schopnostem – mistrovství pera. Česká veřejnost na jaře 1924 se zájmem sledovala hrdelní proces s Hildou Hannikovou, manželkou zavražděného kapitána Hannika. Zkušení novinářští matadoři Josef Kodíček a Rudolf Těsnohlídek zjistili, že jim článkem o tomto procesu, uveřejněném 14. 3. 1924 v časopise Soudní síň pod zkratkou „gel“ přibyl kolega, který umí psát. A tak se zásluhou Těsnohlídkovou objevila 3. června 1924 v Lidových novinách první soudnička tohoto autora a pak vše šlo rychle za sebou. František Fiegel se stal velice vyhledávaným autorem, získal si přízeň nejen Těsnohlídka, ale i šéfredaktora Lidových novin Arnošta Heinricha a také svých výrazných redakčních kolegů, bratří Čapků, Eduarda Basse a Karla Poláčka. Tak se zrodil reportér. V době, kdy se Hitler ujal v Německu moci, přešel tehdy již uznávaný novinář František Gel do pražského tiskového koncernu Melantrich a dál se věnoval tématice bezpečnosti státu. Tato jeho první životní kapitola skončila 15. března 1939. I jeho útěk do ciziny nebyl prost řady dobrodružství, které vyústilo tím, že se stal uprostřed války válečným zpravodajem České tiskové kanceláře. Hned po válce si vyzkoušel jiný žánr – rozhlasové vysílání. A bylo tak dobře. Jeho reportáže z Norimberského procesu byly tak sledovány, že pražská kina posunovala podle jejich vysílání začátky promítání a majitelé kaváren si stěžovali, že jim Gelovy reportáže snižují tržby – lidé seděli doma u radia. Mnozí kavárníci to řešili nákupem radiopřijímačů instalovaných v jejich provozovnách. Jméno českého reportéra se stalo světově proslulým, byť Norimberský proces sledovalo 450 reportérů z celého světa. Autor asi osmi set reportáží (jejichž nahrávky se bohužel ztratily) byl mimo jiné okouzlujícím společníkem, hovořil perfektně anglicky, německy, francouzsky, španělsky, latinsky a řecky. Není divu, že byl později pověřen diplomatickými posty v Anglii a ve Francii. V roce 1947 se projevil jako nenapravitelný romantik, dědictví to zřejmě po tatínkovi. Posluchačku, která v dopisech chválila jeho tvorbu, odhadoval na ženu s dlouhou životní zkušeností. Když se mu ona posluchačka, Jiřina Střemchová, tehdy studentka septimy, přišla osobně představit, neupadl do rozpaků. Zamiloval se do ní a vzal si ji o šest let později za ženu.

V červenci 1949 jeho diplomatická kariéra skončila. Jeho angažovanost v západní armádě nemohl komunistický režim tolerovat. Vrátil se do rozhlasu, avšak následkem všech válečných dobrodružství byl jednoznačný verdikt: ochrnutí končetin a důchod v jeho dvaapadesáti letech. František Gel se nevzdal. Napsal desítky rozhlasových pásem, překládal a psal knihy. Když se jeho zdravotní stav zlepšil, přednášel adeptům novinářství na Univerzitě Karlově, na níž byl 1. července 1968 jmenován profesorem. Ovšem 1. února 1969 byl z univerzity propuštěn a netušil, že mu mnoho života již nezbývá. Odešel za svými rodiči v noci ze 17. na 18. října 1972 a ironií osudu zůstal na jeho pracovním stole nedokončený překlad Remarqueova románu Stíny v ráji. Díky značnému úsilí novinářky Věry Sedlákové, byla 17. září 1996, v předvečer jeho nedožitých 95. narozenin odhalena na jeho rodném domě č. p. 21 v Městě Albrechticích pamětní deska. Tuto skutečnost přivítali mnozí významní čeští novináři a publicisté, mezi nimiž nescházeli například Jefim Fištejn, Věra Šťovíčková, Jiří Marek, Jiří Dienstbier či Rudolf Křesťan. František Gel napsal řadu knih a reportáží o lidech výjimečných. Díky jeho překladům nám bylo umožněno číst vynikající romány světových autorů. Osudy jeho samého by vydaly na více než jednu knihu. Snad i ta, o našem význačném rodákovi, spatří někdy světlo světa. Mohla by začít zcela prozaicky, vyprávěním o jednom vymknutém kotníku mladého právníka, pod nímž se splašil kůň. A také o tom, že všichni novináři nebyli (a nejsou) póvl, žumpa a další označení, které různí frustrovaní lidé občas používají. Proč? Jak se můžeme přesvědčit ve slovníku cizích slov, frustrovanost znamená stav při závažném neuspokojení lidských potřeb.