Polemika o odbojové činnosti bratří Mašínů by měla být zasazena do širšího kontextu. Československo nebylo tehdy izolovaným ostrovem, ale stalo se součástí velké sovětské říše. Rozhodující slovo v hlavních politických a hospodářských otázkách zde tehdy měli sovětští poradci .To však neznamenalo, že režim neměl oporu mezi obyvateli. V roce 1950 bylo v KSČ 2 670 000 lidí, z toho 2 270 000 na území dnešního Česka.Komunistou se stal každý třetí dospělý Čech, když nepočítáme asi milion občanů druhé kategorie, které režim pronásledoval.
O to více je nutno ocenit odvahu bratří Mašínů. Nestáli totiž jen proti komunistickému režimu, ale také proti ohromnému počtu jeho fanatických stoupenců . Za této situace nemohli důvěřovat nikomu a likvidace všech svědků byla bezpodmínečně nutná. Režim pronásledoval každého, u koho byl jen malý náznak podezření, že s ním nesouhlasí. Tehdejší čeští komunisté obhajovali zločiny spáchané ve jménu komunistické ideologie.
Tato ideologie ospravedlňovala v očích jejich stoupenců každý zločin a současně jim umožňovala uchovat si ,,dobré svědomí“. Nacistická ideologie byla po porážce nacismu zdiskreditována tak, že se k ní není dnes možné v civilizovaném světě hlásit bez rizika veřejného odsouzení. Komunistickou ideologii takový osud nepostihl, přestože zločiny spáchané komunisty ve jménu této ideologie nejsou o nic menší než byly zločiny nacistické.
Česká společnost byla komunistickou ideologií zasažena více, než jsme si dnes ochotni připustit. Komunistická ideologie je ideologie nedemokratická a ze své podstaty antiliberální. Strana hlásící se k této ideologii by neměla dostat šanci účastnit se soutěže demokratických politických stran. Tento názor je možné doložit jak teoretickými rozbory, tak i praktickými zkušenostmi. Dnešní liberálové se naivně domnívají, že není možné komunistickou stranu s její ideologií odporující demokratickým normám z volné soutěže politických stran vyloučit. Neberou při tom v úvahu všechna rizika s tím spojená a už vůbec ne praktickou zkušenost.
Pak se ale nelze divit, že 50% obyvatel odchovaných většinou v komunistické rodině a v komunistické škole, považuje stále bratry Mašíny za zločince. Dostává se jim poměrně hodně informací o konkrétních zločinech komunistických režimů, ale proč je komunistická ideologie nepřijatelná, jim nedokáže nikdo srozumitelně vysvětlit. Dva policisté a jeden milicionář, které odbojáři zabili, oddaně sloužili komunistickému režimu a byli členy KSČ. Často slýcháme, že se tito lidé stali oběťmi ideologické zaslepenosti, a proto je prý nutno k jejich podpoře režimu přistupovat shovívavě. Otec Mašínů zůstává pro českou veřejnost hrdinou, protože zastřelil německé nacisty, jeho syny považuje mnoho lidí za zločince, protože zastřelili tři české komunisty. Čeští komunisté však byli schopni terorizovat spoluobčany podobným způsobem jako nacisté. Pak se ale nemohli divit, že se někteří z nich stali náhodnou obětí odbojové skupiny.
Boj proti komunismu má vysokou symbolickou hodnotu a jeho význam přesahuje hranice každé země. Redaktor Petr Zídek se snaží uzavřít problém jen na malý český dvoreček a nebere v úvahu, že KSČ byla též součástí mezinárodní zločinecké mašinérie, která zahubila desítky milionů lidí. Čeští kolaboranti s nacismem nebyli po válce souzeni za zločiny, které sami spáchali, ale za spolupráci se zločineckou nacisticko mašinérií.
Odboj proti komunismu, podobně jako odboj proti nacismu, není možné v době, kdy již měl ve světě na svědomí smrt desítek milionů lidí, posuzovat jen v místním kontextu. Podle Petra Zídka neměli miliony pronásledovaných v komunistických zemích žádné právo bránit se se zbraní v ruce, protože takový odboj nemohl komunistické režimy ohrozit a přinášel jen další zbytečné oběti. Totéž by bylo možné napsat o odboji proti nacistické okupaci, a přesto nikoho ani nenapadne něco takového tvrdit. Matka bratří Mašínů byla po dopadení jejich otce nacisty několik týdnů vězněna a pak propuštěna. Když se Mašínové probili na Západ, odsoudili komunisté jejich matku na mnoho let do vězení a přestože trpěla rakovinou, nechali ji rok umírat ve vězeňské cele. Zemřela tam v roce 1956, tři roky po Stalinově smrti, v roce, kdy v Maďarsku vypuklo povstání a Poláci byli v ulicích.
Jen u nás se v té době podle Petra Zídka a Tomáše Zahradníčka odpůrci komunismu věnovali každodenní drobné práci.