Můžeme jejich čin odsoudit, nazvat je vrahy, neporozumět jim. Můžeme souznít s názorem těch politiků, včetně nynějšího prezidenta, že těmto lidem vysoké státní vyznamenání na hruď nepatří. Můžeme být dokonce rádi, že Milan Paumer není mezi živými, a přidat se k chóru těch, kdo mu v internetových diskusích přejí pekelné plameny. To vše můžeme. Máme plné právo se tak zachovat. Veřejně, nedvojsmyslně, neohroženě, beztrestně.
Jen bychom neměli zapomenout na to, že přesně takovýmto postojem vyjadřujeme svůj vztah ke komunistickému režimu.
Kdosi řekl, tuším Vilém Hejl někdy před čtvrtstoletím ve Svobodné Evropě, že mezi lidickými oběťmi a jejich nacionálně socialistickými katany neexistuje kompromis. Sotva se najde Čech, který by o tom pochyboval.
Pro Ctirada Mašína, jeho mladšího bratra Josefa, Milana Paumera, Václava Švédu a Zbyňka Janatu neexistoval kompromis mezi svobodou a rudou totalitou. Komunistický režim krátce po ústavním puči z února 1948 postupně ovládl všechny oblasti československé společnosti. Mocensky prosadil vlastní vidění světa, které bylo bezvýhradně podřízeno kremelské režii. Počínal si v principu stejně jako předtím nacisté v dobyté Evropě.
Bylo možné za Protektorátu beztrestně veřejně schvalovat atentát na Heydricha? Naivní otázka.
Bylo možné po únoru 1948 veřejně nesouhlasit s tzv. lidově demokratickým politickým uspořádáním? Naivní otázka.
Jak je tedy možné, že vnímáme jinak odboj se zbraní v ruce proti nacistům a jinak proti komunistům? Tím, že čas německé nadvlády byl časem války? Ale takové bylo i období komunistické nadvlády, zejména v 50. letech: byl to čas války studené, novým režimem vyhlášeného třídního boje, třídní nenávisti a třídní spravedlnosti (justičního teroru).
Nekomunističtí aktivisté druhého odboje i účastníci odboje třetího vedli zápas za svobodu a demokracii. Přesto poměřujeme angažmá jedněch i druhých proti mocným dvojím metrem.
Proč?
Během protinacistického odboje přišli o život nejen okupanti, udavači a zrádci, ale také protektorátní policisté, ba i civilisté. Přesto morální právo postavit se nacistům se zbraní v ruce nikdy zpochybněno nebylo.
Během protikomunistického odboje přišli o život režimní policisté a milicionář ve funkci pokladníka. Přesto morální právo postavit se domácím komunistickým vládcům, vazalům ve službách moskevských diktátorů, je zpochybňováno neustále, jak bude koneckonců zřejmé v debatách navazujících na zprávu o odchodu Milana Paumera.
Vztahuje se i na III. odboj stejný princip, jaký uplatňujeme na atentátníky na Heydricha? Pricip vyššího principu mravního?
Při tiché vzpomínce na Milana Paumera jsem si jist, že ano. Vina za oběti, které při odbojové činnosti Mašínů a spol. stáli na straně uzurpátorů moci, padá na hlavu těchto uzurpátorů.
⃰
Dvacátého druhého července 2010 zemřel Milan Paumer. Prostý člověk, kterému stisknout ruku byla čest. Přitom národní hrdina.
K tomu, aby jím byl, státní vyznamenání nepotřeboval...