GLOSA: O perníkové chaloupce

Bída vodejde, vodejde všecko, co má pavoučí nohy. Bude tam světlo a teplo, modrý móóóře. A včeličky poletí, bzzz, bzzz... Neexistovala snad v sedmdesátých letech mezi žactvem základek oblíbenější hláška než tenhle výjev z dílu Majora Zemana Mimikry, v němž si umaštěný halucinát (v civilu Oldřich Vlach) právě šlehá dávku. Měl jako by propojit narkomanskou scénu s alternativní kulturou a mládeži tyhle rejdy znechutit. Nevím, nakolik se to zadařilo, potkat skutečného narkomana však byla tenkrát fakt vzácnost. Nedostatek „surovin“ navíc nutil k levným náhražkám – třeba k fetování toluenu, pražení topinek na induloně nebo mixu nejrůznějších prášků s alkoholem.

Dnes už mají mnohem početnější výletníci do světa snů pestřejší výběr. Třeba pervitin. Ten leží v oblasti, kde končí veškerá legrace, daleko za „trávou“ a LSD. Alarmující je, že řada „perníkových chaloupek“, odkud se v Brně pervitin šíří, má adresy jako Křenová, Bratislavská, Cejl... Částečné propojení pervitinových vařičů a distributorů s některými olašskými rodinami přináší dvě komplikace: Zaprvé sehraná rodová struktura je odolnější proti policejním zásahům. A zadruhé distribuce pervitinu vykořeněným lidem z ghetta toužícím po úletech z mizerné reality, někdy i dětem a příbuzným, představuje něco jako kladení časovaných bomb. Takže jen víc odhalených „perníkových chaloupek“ jak se to policii podařilo nedávno.

Autor je redaktor Brněnského deníku Rovnosti, vyšlo v Rovnosti 2010