Neviditelný pes

MÉDIA: Sen o kompetentních novinářích

27.3.2010

Již několik let jsem sporadickým čtenářem novin. Přesto mne k nim poutá nostalgie. Mám mezi novináři přátele, vždy jsem jim záviděl frmol uzávěrky, rychlé psaní, nadhled i hlomoz redakcí. Speciální vztah mám k Lidovkám. Jako srab z šedé zóny jsem za komunismu vždy čekal na nové číslo, četl je a propagoval. I proto mám dnes problém strávit hrubý útok na Jana Rumla nebo Václava Havla právě v Lidovkách, a to jen za to, že se rozhodli podpořit konkrétní politickou stranu, která není v lásce dnešních Lidovek (Čtyřprocentní Cyril a KDU-ZSK, LN 18. 3.). Zelenají více Havel s Rumlem svým politickým názorem, nebo redakce Lidovek svou netolerancí?

Neznám redaktora Petra Koláře. Nevím, jaké má vzdělání, ale způsob, jakým píše o lidech, kteří pro tuto zemi něco udělali, svědčí o celé dnešní mizérii, v které pliveme na vlastní dílo, historii a její reprezentanty. Nemusím s nimi souhlasit, mohu s nimi polemizovat, ale zesměšňovat je jen proto, že chtějí nabídnout voličům svůj názor, znamená popírání demokracie a plurality, na kterých nakonec stojí i svoboda médií.

Omezování volné soutěže stran Kolářův komentář byl zejména o volebních preferencích. Zesměšňuje ty, kdo se pohybují na hranici volitelnosti. Nevím, zda Kolář ve škole měl alespoň seminář ze sociologie. Úvod do statistiky výzkumů je zpravidla o velikosti zkoumaných vzorků dotázaných a způsobu, jak se pracuje s pravděpodobností při uplatnění výsledků na celou populaci. Potíž přitom není v tom, co a jak zkoumají výzkumné agentury, ale jak s výsledky pracují novináři v Lidovkách nebo v České televizi při projekci na volební výsledky. Když měří například agentura SC&C preference na 968 respondentech v Hradeckém kraji, vybraných nejspíše kvótně, tedy samotnými tazateli podle předepsaného klíče (ČT tyto informace neposkytla), pak při cca 70procentní volební účasti je hranice volitelnosti (pět procent) reprezentována 34 respondenty, kteří se vysloví pro danou stranu. Pokud tazatelé „vyberou“ 34, budete v televizní debatě a máte šanci komunikovat s voliči, pokud 33 nebo 32, což může být standardní statistická chyba výběru respondentů, máte smůlu a pan Kolář vás označí za ztroskotance.

Je to v pořádku? Myslím, že ne, a soudím, že se veřejnoprávní ČT dopouští omezování v ústavě garantované volné soutěže politických stran. Koleduje si tak o soudní zpochybnění voleb. A právě Kolářem zesměšňovaná KDU kontrolním výzkumem agentury Median prokázala, že výběrová chyba v hradeckém případě skutečně sehrála diskriminující roli, omezení soutěže tedy bylo reálné.

Řešení je jednoduché, stačí, aby ČT posunula hranici ke třem procentům a otevřela soutěž skutečně férově. Proč to nedělá, je otázka. Ale nikoli otázka pro zpravodajství ČT, nýbrž pro Radu ČT nebo soud. Zkusí to někdo? Možná ano a řekl bych, že může mít šanci, důkaz diskriminace je na stole.

A novináři, namísto aby se věnovali řešení popsaného problému, zesměšňují ty, kdo na chybný postup ČT doplácejí, lhostejno, zda ze zelených, disidentských, liberálních nebo křesťanských pozic. Je to přinejmenším neprofesionální.

LN, 23. 3. 2010

Autor je sociolog



zpět na článek