Je škoda, že si výše uvedených věcí všímá jen menšina komentářů, zatímco většina bulvárně rozpatlává Duškova proletářsky hrubozrnná vyjádření a konjunkturálně se zaklíná vlastním veskrze kladným poměrem k homosexuálům. Publikum se následkem toho dělí na lidi „pokrokové“, kteří Duška odsuzují za údajnou homofobii, a „konzervativce“, kteří obvykle dávají nad výroky rázovitého odborářského bosse jen oči v sloup, náhle však pro něj nacházejí jisté sympatie. Pro dokreslení zbytečně polarizované atmosféry připomenu ještě vulgární internetové diskuse (netvařme se pokrytecky, že neexistují nebo že jsme je nikdy nečetli), v nichž se fanatici z obou táborů vyžívají v líčení hrůzných trestů, kterým by rádi vystavili (podle osobních preferencí) buď homosexuály, nebo naopak jejich odpůrce (církev, pravičáky a Duška s celou rodinou).
Tohle všechno ale, jak jsem zmínil úvodem, odvádí pozornost od podstatných otázek případu. Předně: Co vlastně Dušek opravdu řekl? Víme to přesně? Osobně jsem se v médiích setkal hned s několika různými verzemi jeho výroků (verze kratší, delší, mírné odchylky v použitých obratech…). Záhy jsem zjistil, že je to způsobeno splýváním citací z několika různých rozhovorů a vyjádření, která pan Dušek poskytl v relativně krátkém časovém rozpětí dvou dnů různým médiím. Směr jeho výroků je (snad) takový, jaký jeho komentátoři předpokládají, konkrétní (a úplné!) znění těchto vět, které jediné ovšem může být pro objektivní posouzení relevantní, veřejnost nezná a není v jejích silách je z mediálních komentářů nějak rekonstruovat. Z toho, co je médii citováno nejčastěji, upoutá samozřejmě pozornost zejména Duškův „vtip s tužkou“, o němž si sice mohu myslet, že by si ho veřejně působící člověk mohl ušetřit, který však docela dobře zapadá do dobového politického folkloru kultivovaného topolánkovskou vulgaritou, kalouskovskými vztyčenými prostředníky, ale třeba i někdejším Havlovým výrokem o podobnosti tradiční rodiny a teletníku. Tak proč najednou tolik jemnocitu? Duškův vtip s tužkou nebyl ničím víc než vtipem. Možná pubertálním, možná nevhodným, ale pořád jenom vtipem. Kdyby měla média podobně bít na poplach, kdykoli někdo, třeba ve filmu, zesměšní policisty nebo blondýnky, zřejmě by nedělala nic jiného. Vybavuje se mi v této souvislosti asi dva roky starý (prorocký) výrok britského komika Rowana Atkinsona (představitele pana Beana), že až bude zakázáno dělat si legraci z homosexuálů, bude po svobodě veta. Proto by se každý svobodymilovný člověk měl bít za právo na vtipy, a to i na blbé vtipy a za právo pana Duška.
Některé komentáře se ale lehce dotkly i jiné, mnohem vážnější stránky Duškových výroků, totiž toho, že poukazoval na údajné spiknutí homosexuálů v managementu Českých drah, potažmo i přímo ve vládě ČR, které prý má vést k neetické a nezákonné praxi. To je skutečně silná káva a nelze ji odbýt zjednodušenou floskulí některých žurnalistů, že každý, kdo mluví o spiknutí, je potenciální nacista. Kdyby se prokázalo (ale opravdu prokázalo!), že podobné spiknutí existuje a že neoprávněně vysává astronomické částky ze státního rozpočtu, bylo by třeba rychle mu učinit přítrž (lhostejno přitom, zda by šlo o spiknutí homosexuálů, šachistů nebo chovatelů ještěrek). Pokud pan Dušek má o něčem takovém důkazy, pak se asi nad pachateli stahují mraky (pokud tedy Dušek oslovil kromě médií též policii). Jestliže však pan Dušek takové důkazy nemá, mohou se naopak stahovat mraky nad ním, protože jeho svoboda slova překročila mantinely, když ohrozila čest a dobrou pověst jiných osob, a mohlo by se stát, že ho za to případný soud odsoudí k citelnému odškodnění.
Nejde tedy o to, že Dušek mluvil o spiknutí, čehož se tak děsí někteří přecitlivělí komentátoři, nýbrž o to, zda o této věci mluvil bez patřičných důkazů, nebo takové důkazy má. Samo podezření tu nestačí. Podezření sice může přirozeně vzniknout na základě nějakých indicií, ale sebezřetelnější indicie v takovémto případě ještě nejsou důkazem. Vyslovovat veřejná obvinění jen na základě podezření je ošidné a nezodpovědné. Proto je také tak důležité, co přesně (!) Dušek řekl.
Avšak tím posledním, kdo by mohl Duškovi vyčítat případné lehkovážné obviňování druhých, jsou média. Mnozí žurnalisté totiž po léta nedělají nic jiného. Jak rádi používají o druhých lidech různé „nálepky“, jak rádi o někom zmíní, že je třeba „extrémista“ (aniž někdo ví, co to přesně znamená), že je „vyšetřován policií“ (aniž se veřejnost kdy dozví, jak ono vyšetřování skončilo) nebo že je někdo „spojován“ s tím či oním. Ostatně i způsob, jakým někteří žurnalisté informují o Duškově aféře, mluví sám za sebe svou nepřesností, nepřehledností a bulvární emocionalitou, ne nepodobnou mediálnímu lynči. Jak se zdá, stále platí klasické úsloví, že co je dovoleno bohu Jovovi, není dovoleno volovi…
Ale zpět ke kauze samotné. Připomeňme, že má několik rovin: Jednak je tu právo pana Duška na svobodu slova, které je třeba hájit. Pak je tu právo jím obviňovaných osob na ochranu cti a dobré pověsti, které je rovněž třeba hájit. A konečně je tu také klíčová otázka pravdivosti Duškem vyslovených obvinění, jež by měla být vyšetřena příslušnými státními orgány. To je věcný obsah celé aféry. Není třeba mobilizovat kvůli ní známé lidskoprávní šíbry typu ministra Kocába ani angažovanou kulturní frontu v čele s Davidem Černým etc. Není také třeba servírovat čtenářům a divákům v médiích čtrnáctidenní školení proti homofobii. Stačí věcně informovat, jak se celá kauza v uvedených třech rovinách vyvíjí. Chci totiž věřit, že dosud žijeme v prostředí právního státu, kde nezemřel zdravý rozum a kde jsou stejnou měrou zajištěna občanská práva pánů Dvořáka, Žaludy, Nováka, Slamečky i Duška. Vývoj kauzy ukáže, nakolik je podobná víra ještě v současné době oprávněná.
Autor je předsedou Lipového kříže
Převzato s autorovým svolením z blogu Michala Semína