Slova politiků víří vzduchem a prostupují námi jako nehmotné, bezobsažné pšouky, po kterých už nezůstává ani smrádek. Nic. Pusto, prázdno. Faleš, lež. Krycí manévry, přetvářka. Budeme honit a pranýřovat ouředníčka, kterému agent – provokatér mermomocí vnutí pět, deset… padesát, sto tisíc… před příštími volbami se možná podaří odhalit i nějaký větší úplatek, aby se voličům vyslal signál, že se to s tím bojem proti korupci myslí vážně… Malá ryba sebou umí také efektně mrskat, na kameře to vypadá dobře a když se to umně zveličí, máme v síti tákovýho „žraloka“.
Málokdy si to připouštíme, ale jsme velmi, velmi bohatá země. Žijeme v absolutním přebytku blahobytu, ale jen zřídka kdy si řekneme: už máme dost, víc nepotřebujeme, to, co máme, nám stačí. Esenci této nenažranosti pak politikové vyextrahovali do tak čisté podoby, že už se ani nepozastavíme nad tím, když je vidíme objíždět tropická moře na jachtách šéfů státních i nestátních firem, kterým pak zcela náhodou a v souladu se zákonem spadne do klína nějaká ta státní zakázka. Neudivuje nás už, že poslanec, který svého času ve sněmovně představoval jazýček na vahách mezi většinou a menšinou, si v krátkém čase pořídí luxusní vilu, nějakého toho bouráka (i s řidičem) a haciendu na Kanárech (na to snad je i poslanecký plat se všemi náhradami žalostně málo), kam jeho dcera jezdí se svými kamarády tak, jako obyčejní mladí jezdí pod stan do Českého ráje… Možná namítnete, že má pan poslanec (říkejme mu třeba Hubený) i svoji firmu, která mu vydělává, zatímco on cedí pot a krev za zájmy tohoto státu ve sněmovně, kde s ostatními dlouhá léta usilovně přemýšlejí, jak s korupcí zatočit. Ano, nejspíš máte pravdu: zabezpečený podnikatel rozhodl se vrátit službou v politice této zemi to, co mu umožnila získat. Radujme se! Nikdo nikdy přece ještě nikoho neusvědčil z toho, že ke svému majetku přišel díky svému politickému vlivu…
Americký sen je přežitek. V kurzu je sen Český. Jen díky němu se z mašinfíry nejdřív stane předseda strany, potom ministr, pak premiér a po vynuceném vyhazovu multimilionář s nemovitostmi na Floridě… a samozřejmě taky právník!
Český sen se ale dávno změnil v horečnaté blouznění… vše je jaksi pomotané, propletené a nikdy se nedopátráte začátku ani konce. Nejaktivnější složkou české policie jeví se býti ta dopravní (snesla by šmahem přejmenování na ‚buzerační‘), ale aby se zadařilo dotáhnout nějakou opravdu velkou causu do konce – tedy k obvinění, nikoli k odložení – toho už se v surrealistickém snu Českém nenadějete, protože Vás nejspíš vyruší zvuk ‚chytře‘ nakoupených stíhaček nebo bagrů a buldozerů budujících na zelených loukách cokoli, v čem se dají proinvestovat miliardy… skladiště, továrny na výrobu analogových televizorů (skvělý kšeft na tři roky, dokud je nevytlačí digitální technologie), supermarkety, montovací haly atd…. A pokud se nadějete, práci policie smete pod stůl práce soudů.
Můj někdejší profesor se před lety stal ministrem. Měli jsme spolu ten nejlepší možný vztah učitel - žák. Dominoval v něm vzájemný respekt; on mě považoval za svého nejlepšího studenta, přesto, že se mnou byly, skrze prořízlejší ústa, nemalé problémy a já v něm viděl moudrého, velice vzdělaného, laskavého a vtipného muže, erudovaného historika a znalce dějin umění. Filosofa.
I po škole jsme se jednou do roka vždy sešli a povídali si o všem možném; svou strmou politickou kariéru zahájil jako starosta. Město pod jeho vedením očividně vzkvétalo; vše, co bylo cenné, se opravilo, zrenovovalo, zachránilo, díry v silnicích zmizely, park rozkvetl novou výsadbou, mladí měli kde sportovat i kam chodit za zábavou… byl jsem na něj pyšný.
Když se stal členem vlády, náš kontakt ustal. Rozhodl jsem se jej obnovit až tehdy, když světlo světa spatřil nápad, kterak přes tu nejkrásnější a vlastně jedinou přírodní krajinnou dominantu našeho okresu – dvacet kilometrů dlouhou kuestu (tektonickou kru), porostlou květnatou bučinou (jakých už je v republice žalostně málo), vést dálnici. Ze všech tří variant tato byla nejdražší (most, nikoli tunel) a ke svému okolí nejméně šetrná. Výsměch zdravému rozumu. Totální devastace krajinného rázu. A stopnout to prý může jen ministerstvo, jehož byl můj bývalý profesor ministrem.
S někdejším spolužákem jsme si domluvili u pana ministra audienci… v paláci nás vřele přivítali. Sekretářka pana ministra si mohla úsměvem ústa natrhnout. Pan ministr nás očividně moc rád viděl… vzpomínali jsme, povídali si…. to, že se nám nedívá příliš do očí, jsem zprvu ani nevnímal.
„Pane profesore, co ta dálnic? Dyk to je úplná hovadina!“ Spustil jsem a byl si jistý, že se mi dostane přitakání, jelikož pan profesor je patriot a má tu krajinu u nás doma rád, zná její hodnotu. Proč stavět dražší variantu, když se může postavit levnější a šetrnější… kdo už by to měl chápat líp, než „můj“ osvícenej pan profesor?
Ve své bláhovosti jsem si neuvědomil, že k tomu, aby zabránil nejhoršímu, takto moudrý muž nepotřebuje moji intervenci… To poslední opravdu upřímné, co jsme od něj slyšeli, bylo : „Hm… s tím se nedá nic… betonová lobby“ a v jeho pohledu byla tušit zrůdná síla, kterou toto slovní spojení představuje. Pomyslel jsem si, že to přece není možné, aby skutečně tzv. betonová lobby vůbec existovala! Hodlal jsem pana ministra rozebrat, protože přes negativní stanovisko jeho ministerstva by se prostě betonová lobby mohla jít klouzat… ale to už najednou musel pan ministr rychle někam jít, nedopil ani svou kávu, ruku nám podal ve spěchu, s očima sklopenýma…
Od té doby si nedělám iluze. Politika má sílu semlít snad kohokoli. I zdánlivě pevný charakter se jejím vlivem pokroutí jako paragraf. A to jsem si jistý, že právě tento politik nikdy od nikoho žádný úplatek nevzal; na něj stačila jiná forma nátlaku, možná i jen vědomí, že je jen kolečkem v soukolí stranického mechanismu, který je ve své podstatě jen loutkovým divadlem v rukách betonových a jiných lobby.
To jediné, v čem – kromě účasti ve volbách – spatřuji potenciál věci měnit (a zachraňovat), je občanská společnost. Tedy organizovaní obyčejní lidé, kterým není lhostejný osud země, ve které žijí a tento svůj zájem umí projevit skutky: peticemi, protesty, pořádáním veřejných diskuzí, vyvíjením tlaku na své politiky, kontrolní činností… tedy vším, za co platíme politiky, ale jim se to z nějakého důvodu zjevně ještě nedoneslo…
Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.