Žijeme v tak choromyslné době, že i ti zdraví mezi námi těžko poznávají, co je ještě normální. Ve zprávách slyšíme, že poker bude uznán za hru zakázanou proto, že je hazardní, což prý znamená, že výsledek nelze ovlivnit schopnostmi a spočívá jen na náhodě. Současně před týmiž zprávami sledujeme nabádavě reklamně uvedený tah v loterii, jakoby snad výzvu, abychom hráli tuto hru spočívající rovněž na náhodě.
Ale lidi fascinuje všechno, co spočívá na náhodě: to napětí, jak to dopadne, ta emoce je jako droga, přehluší v tu chvíli všechny jiné pocity, úvahy, myšlenky. Bojujeme proti hmotám, které mají podobný účinek, ale nebojujeme proti nim vlastně jen proto, že z nich profitují soukromí jednotlivci a nikoliv stát? Jako z tabáku? Lihovin? Jsme století narkomanů. Ten druh hudby, např., kterému se říká tu pop, tu heavy, případně jakkoliv a reprezentuje hlavně rytmizovaný hluk, to je jakýsi druh drogy: konzumenty nevede k ušlechtilosti a rozvoji osobnosti, přehluší rovněž city, úvahy, myšlenky a propadá tomu část konzumentů se společnými vlastnostmi psychiky jako kuřáci. Zas jedna droga, ze které ovšem stát má zisk, tak jako z tabáku a lihu, na rozdíl od hudby vážné a duchu prospěšné, jejíž provozování je naopak často ztrátové.
Tak bychom mohli hloubat dál a dál: co např. móda? Proč má být důležitější to, co mám na sobě, než to, co mám v sobě? Proč je hodnotnější to, co si koupím, než to, čím se vzdělám? Ten pocit blaha, že mám zevně viditelné něco s firemní značkou, není to cosi jako droga? Proč máme tu touhu po vyvolávání rozpoložení, které nám pomůže zapomínat? Přemýšlet? Nebo třeba jen popřemýšlet, podumat? A není to, proboha, typické pro dvě krajnosti lidských společenstev, tj. beznadějná bída támhle a naopak její naprostý nedostatek tuhle?
Našel by s někde psycholog, který by to dokázal definovat, diagnostikov at? Léčit to asi nejde, ale možná předcházet?