V naší ulici se toho zatím moc nezměnilo. Názvy ulic byly ještě v češtině. V televizi hlásili, že premiér Fischer svolal na odpoledne vládu. Ten chlap má odvahu, říkal jsem si. V Bruselu určitě ještě nejmenovali protektora, který bude na vládu jezdit, aby kontroloval, co rozhodne. Je to pašák, tenhle člověk, říkal jsem si, do poslední chvíle bude předstírat, že jsme suverénní stát. A to byl před pár měsíci pouhý statistik.
Druhý den bylo v Praze docela slunečno. I tady byly ještě české nápisy ulic a obchodů, i když jsem na Václavském náměstí viděl několik lešení. Je to jasné, začnou tady, v srdci země. Pouze mi nebylo jasné, jestli odstraní i sv. Václava a dají tam kopii toho čůrajícího chlapečka. Zřejmě ano, vždyť konec konců Francois Duquesnoy byl rozhodně lepší a navíc asi o 250 let starší sochař než Josef Václav Myslbek, který dokonce celý život věřil v pravost Rukopisů.
Pražský hrad vypadal z dálky stále stejně. Jel jsem dvaadvacítkou a ve stanicích Královský letohrádek a Pražský hrad jsem byl jediným česky mluvícím pasažérem. Už to zřejmě začalo. Všichni, co vystupovali, hovořili anglicky; byli to určitě úředníci z Bruselu, kteří obsadí celé Hradčany. Z tramvaje jsem zahlédl u Vikárky několik nákladních aut. Později mi jeden kolega důvěrně prozradil, že auta byla plná rukopisů budoucích knih Petra Hájka, syna známého vysoce postaveného komunistického ideologa, dosavadního prezidentova poradce. Odešel do emigrace, aby odtud řídil vystoupení naší země z EU. Klaus se prý vydal do Spojených států, aby získal podporu amerických Slováků, a Miroslav Macek dostal za úkol navštívit některé ložnice manželek vysoce postavených diplomatů v Paříži, kteří by nám mohli prospět v boji proti Bruselu. Původně tam měl vystupovat pod krycím jménem Štefanik, ale po protestech premiéra Fica od toho bylo upuštěno. Nakonec má Fico pravdu, některé vysoce postavené manželky by si mohly Štefanika pamatovat a Macek by ostrouhal.
Když jsem se vracel zpět na nádraží, vystoupil jsem u Národního divadla a šel ten kousek na Hlavní nádraží pěšky. Bylo mi divné, že nevidím žádné demonstrace, protesty nebo stávkující. Musel jsem v duchu uznat, že na té evropské integraci něco je. Jak si ti bruselští dovedou poradit i s tak hrdým a odbojným národem. Dva dny po ztrátě suverenity a na ulicích nic nepoznáte. Cestou jsem zkusil jednu pivnici. Klid a pivo bylo ještě české. Staršího číšníka, který mi položil pivo na stůl, jsem se zeptal: tak co, ty směrnice z Bruselu o tom, jak točit pivo, to je ale hovadina, že? Vrchní nic neřekl, jen si něco šeptal s kolegou výčepu a celou dobu se stolu, u něhož jsem seděl, vyhýbal obloukem. Jasně. Má asi děti a nechce si to hned pokazit. A tak jsem se vydal na cestu k nám na venkov.
Úplně poslední část cesty absolvuji vždy autem. I když to bylo v noci, zastavila mě hlídka Policie ČR. V tom rozrušení nad ztrátou suverenity jsem totiž zapomněl rozsvítit světla a navíc mi nesvítily obě parkovačky. Ještě než mi vypsali pokutový bloček, pokusil jsem se prorazit odkazem na historii. Pánové, povídám, protektorátní četníci sice také sloužili Hitlerovi, ale když mohli, tak českým lidem pomáhali. Řada z nich také padla v Pražském povstání. Neměli byste vzhledem k současné situaci svůj názor na světla mého automobilu přehodnotit? Tak nějak jsem apeloval na jejich čest. Ovšem tito neměli žádnou čest a o historii neměli ani ponětí. Nakonec mi dali ještě fouknout a stále kroutili hlavou. Což je další rafinovaná lest Bruselu. Jim totiž nejde o to, co nafoukáte. Na zkušební trubičce necháte otisky a ty Brusel sbírá. Jejich sen je mít otisky všech Evropanů i všech obyvatel porobených národů. Navíc policejní ředitelství má za to dotace. Od toho nás chtěl právě náš prezident uchránit, ale nemohl to říci nahlas. Tak si vymyslel ty sudetské Němce, ti se hodí na všechno. Bylo to od něj geniální. Ale nepovedlo se.
Večer jsem si ještě odskočil do restaurace Na růžku. Ta byla neuvěřitelně přecpaná, paní ze sousedství půjčovala židle za stovku. Koupil jsem si poslední. Ve výčepu kraloval pan Šídlo, známý to opozičník. Ten večer mě zklamal dvakrát. Hned zpočátku, když na moji otázku, zda byla již zavedena policejní uzavírací hodina jako za protektorátu, jen odfrkl, co je to za blbost, a jestli mi nepřeskočilo. O tom, že mi přeskočilo, je zřejmě přesvědčen dodnes. Když jsem odcházel (ty frťany platil Hezounek, který se před týdnem vsadil o deset rund pro celou hospodu, že Klaus vytrvá, nepodepíše a, jak citovala jeho manželka, učitelka češtiny v důchodu, neposkvrní ústa ani hruď falešnou řečí), tak jsem ho prý přesvědčoval, abychom založili partyzánský oddíl a odešli do lesů jako kdysi jeho děd.
Ráno jsem slyšel ve zprávách, že navrhli úplně nového eurokomisaře. Po těch všech hádkách o této funkci jmenovali Šloufa. Ano, toho Šloufa. Je to geniální tah. Brusel potřebuje někoho oddaného, někoho, kdo jen zdálky vytuší usnesení a sklapne podpatky a nepřemýšlí. A to se měl Šlouf kde naučit. To byl velmi taktický signál do Bruselu. Třeba ta ztráta suverenity nebude tak bolet. Jinak všechny úřady u nás zatím komunikují stále v češtině. Zatím. A také jsem neslyšel, jak to ti čerchmanti v Bruselu chtějí udělat, aby oni jmenovali soudce našeho Ústavního soudu. Což je namátkou také jedna z částí naší suverenity. Tedy, bývalé.