Najednou se například zjistí, že mu chybí některé základní atributy státnosti. Například nemá vlastní vlajku. Místo toho si slouží vlajkou státu, který tu byl před ním, a kterou jsme si zrekvírovali při dělení federace. Mečiar tenkrát protestoval, a právem. Nebylo to fair.
Navíc nemá ani vlastní svátek. Existuje sice „Den české státnosti“, ale to je jen krycí jméno pro svátek svatého Václava. K němu se nehlásíme, protože za války kolaboroval s Němci. Shodou okolností svatováclavská legenda symbolizovala v minulosti (mimo jiné) příklon našich předků k sjednocené Evropě. K Evropě sjednocené západním křesťanstvím, ovšem. Křesťanství nám nevoní, provinilo se prý podobnými zločiny jako Hitler.
Pak je tu den vzniku České republiky. Byl vybrán velmi nešťastně: následuje totiž bezprostředně po jediném křesťanském svátku, který národ slaví kolektivně, náruživě a s plným nasazením: svátku sv. Silvestra.
Stát by měl stát na nějaké ideji. Na jaké ideji vznikla Česká republika? O její vznik se zasloužil Václav Klaus. Nemyslím to ironicky, byl to obtížný úkol a zvládl ho dobře. Až na jednu maličkost. Jeho zdůvodnění bylo: my jsme to nechtěli, ale když Slováci jinak nedají, budeme jejich vůli respektovat. Ve skutečnosti rozdělení nechtěli ani Češi, ani Slováci. Bohužel jejich představy o společném státě byly nekompatibilní. Každý si chtěl ponechat výhody společné státnosti pro sebe a její náklady svalit na druhého. Ústup od této koncepce k rozdělení federace byl kompromis v tom nejlepším slova smyslu. Bohužel to z české perspektivy nevypadá tak, že po dohodě vznikly dva rovnocenné suverénní státy, nýbrž že se od Československa odštěpili Slováci a založili si vlastní stát. Z toho pak pro Čechy plyne, za prvé, že legitimním nástupcem Československa je pouze nebo aspoň v první řadě český stát, a za druhé (stinná stránka téže věci), že tento český stát je jen nedůstojný zbytek něčeho velkého, krásného a autentického.
Takže hlavním státním svátkem České republiky se jaksi samospádem stal svátek vzniku tohoto ideálního, dnes už virtuálního státu. Protože už v reálu neexistuje, musí se o to víc realizovat v symbolické rovině: fanglemi, blýskavými šavlemi, uniformami historickými (sokolové s brky za čepicemi) i imaginárními (Hradní stráž). Oslava státu, který je sedmdesát let mrtvý (jeho další realizace byly jen pitvorné karikatury) má i svou morbidní stránku. Z hrobů vylézají přízraky (bojovnice Anděla Dvořáková) a zalévají přítomnost žlučí. Abychom mohli zbožňovat minulé a zaniklé, musíme dehonestovat přítomnost. Lidem to nevadí, remcat na „poměry“ jsou zvyklí.
Stát, který oslavujeme, vznikl v době, kdy byla Evropa osudově rozdělena. Důsledkem byly dvě mimořádně krvavé světové války. Nakonec se výrazně uplatnily mocenské zájmy (sovětského) Ruska, kde se prosadily ty nejhorší imperiální tradice. Rozdělení Evropy mělo v sobě Československo zakódováno. V nelehké situaci je jeho tvůrci pojali jako pevnost, která má odolávat zároveň minulosti a sousedům. Tato koncepce se příliš neosvědčila. Po druhé světové válce, v důsledku ruského nebezpečí, Evropa své rozdělení postupně překonávala. Výrazem překonání jsou EU a NATO. Zbytkové Československo do Evropy zavleklo stopy někdejšího rozdělení. Zhmotnily se v Benešových dekretech, s nimiž čeští politici každou chvíli bojovně mávají.
Integrace zbytkového Československa do Evropy byla provázena mimořádně hloupými řečmi. Václav Klaus například prohlásil, že se do Evropy nevracíme, protože jsme v ní odjakživa byli. Nesmysl, mimo jiné i vlastní indolencí jsme se na třiačtyřicet let odebrali do Ruska. Tentýž Václav Klaus si před časem stěžoval, že nás v Evropě nepřijímají jako někoho, na koho se velmi těšili, ale jako cizí nechtěné dítě. Ve skutečnosti nás přijali jako marnotratného syna, jenže marnotratnému synovi to bylo a je pořád ještě málo.
V roce 1989 jsme dostali svobodu. Moc jsme se o to sami nezasloužili, byl to Boží dar. Máme se jako prasata v žitě (přes hospodářskou krizi). Těšíme se takové míře občanských práv a svobod jako nikdy v našich novodobých dějinách. Měli bychom si toho – a našeho nynějšího státu – pořádně vážit, a k minulosti se stavět jako civilizovaný národ kriticky: umět ocenit její přednosti a odsoudit její nedostatky. Pokud si totiž toho daru dostatečně vážit nebudeme, přijdeme o něj, ani se nenadějeme.
Reflex, Sme 5. 11. 2009
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.