SPOLEČNOST. Rehabilitace historické paměti
Klíč k odpovědi tkví kupodivu v jasně formulovaných vládních dokumentech, spatřujících v rekonstrukci této pražské dominanty součást
rehabilitace památek, které jsou spjaty s našimi národními dějinami a zejména s osudy naší státnosti ve dvacátém století. Čili zkráceně řečeno, rehabilitace naší minulosti zvláště pak docela nedávné. Té minulosti, která byla komunistickými internacionalisty zbavena jakéhokoliv pozitivního smyslu a vystřídána hlubokým nihilistickým ahistorismem „života ze dne na den“.
Celá společenská pozitivní seberealizace předcházející ideálům, formulovaným komunisty, musela být vymazána z našeho vědomí. Praxe komunistického režimu pečlivě dbala o to, aby nikdo hrdě nesrovnával ztráty a nálezy minulosti s ponižující bezvýchodností komunistické současnosti. Pět desítek let masírovaného předělávání či respektive vymazávání historie budování státu představují příliš mnoho generací, absolvujících komunistický brainwashing. Kořeny každého z nás byly zpochybňovány, až zahnaly společnost do absolutní historické izolace. Může však člověk žít bez vědomí své minulosti? Jak dlouho? Hledejme své kořeny Kolik času už uplynulo od pádu komunistického režimu a našeho návratu ke svobodnému vývoji. A přesto ještě stále většina společnosti nehledá své kořeny nebo před nimi zavírá oči. Pochopitelně ty nejbližší zasahují do ještě nedávného marasmu, rozvrátivšího naše myšlení a pohledy na svět neetickými hodnotami, oktrojovanými společnosti komunistickým režimem. Ale co bylo předtím? Nic?
Smíme si jednou provždy zakázat připomínat étos legionářů, kteří v nepřehledném víru první světové války dávali všanc své životy ve jménu ideálu samostatného národního demokratického státu? Smíme si neuvědomovat kontinuitu neustávajících snah moudrých mezi námi o budování bezpečného domova uprostřed Evropy? Smíme zapomenout na úmysl vytvořit těmto snahám a lidem Památník národního osvobození, připomínající na věky jejich lidskou velikost? Smíme v monumentálním památníku čnícím nad metropolí z hory Vítkova vidět pouze jeho zneužití jako komunistické nekropole a zapomenout na jeho původní cíl hrdě oslavit činy legionářů a protirakouský odboj, vedoucí ke vzniku našeho státu?
Není už nevyšší čas prozřít a rehabilitovat naši minulost? Kořeny nikoho z nás nezačaly až v únoru osmačtyřicátého a naší součástí není jen trpká zkušenost z doby vlády komunistického režimu. Pokud bychom v rekonstruovaném památníku viděli pouze bezobsažný relikt minulosti, znamenalo by to, že myšlení společnosti dál podléhá komunistické intoxikaci. Jeho vzkříšením a návratem k historickému myšlení a hrdosti nad našíminulostí máme však šanci alespoň trochu se rehabilitovat před svými předky i našimi dětmi.
LN, 27.10.2009
Autor je publicista