Neviditelný pes

PRÁVO: Cesta do hlubin študákovy duše

16.10.2009

(dopis strýci do zámoří)

Milý Radovane,

chtěl jsem Ti tuhle psát o našem vstupu do světové špičky v gamblerství, které krize nekrize vysává do sucha mandatorní dávky neplatičům alimentů a tržně vyhnalo pekařské a zelinářské lobby z obchodních míst všech našich měst, ale než jsem našel tužku, předstihli mne s tímhle tématem politici, kteří si téhož po patnácti letech všimli a dokonce šéf Sazky, co ze svého chudého zisku má ještě deset let splácet jakousi pražskou hokejovou chýši a ten chce dokonce hazardéry připravit o anonymitu, což jsem se skoro já bál napsat. Navíc s hazardem kromě mariáše moc zkušeností nemám. Se školami asi tak dvacet let, a to nepočítám poddůstojnickou.

Určitě i k vám, Radovane, dolehla po plzeňském Prazdroji také známost tamní fakulty práv. Nového se ode mne nedovíš nic, předplať si naše noviny. Já odnikud odjinud také nic nevím a kdo ví jak to všechno je. Bohatě by však na větší průšvih než nepřijetí Lisabonu stačila pravdivost poloviny kolujících informací.

Samotný děkan a proděkan opisují a jeden z nich nejdřív přišel se šílenou teorií úmyslného nastražení závěrečné práce, která odstartovala celou lavinu (než vymyslel jinou, ještě lepší). Další prochází policejním odposlechem jako spiklenec jiného vykuka, kterému sliboval, že k absolutoriu nepotřebuje ani zkoušky, a to nemluvě o tom, že měl soukromě těžit z vlastních posudků. Někdo fakultu vystudoval přes prázdniny, jiný sice až za rok a půl, ale u jeho zabitého taťky, povoláním kmotra, najdou zase index této školy patřící policajtovi. Většinu studentů přijímali na odvolání z karlovarské (personálně propojené) školy, nemluvě o podezřelém uznávání ukrajinských diplomů. Některé závěrečné práce dodnes nemohou najít, třeba předsedy akademického senátu nebo z pera bývalého premiéra, co dostal tak nějak darem po skončení funkce šedesát mega, stejně jako práci jeho následného zaměstnavatele. Primátorka města jednoho z proděkanů si prý nemůže vzpomenout na vedoucího vlastní práce ani žádné učitele. A to dostudovala před pěti lety a je tedy díky rozdílu věku zatížena určitě menší sklerózou než já, dodnes s hrůzou vzpomínající i na učitele školy základní. Už jen udělat dva ročníky práva za jeden, obnáší složit asi tak dvacet zkoušek ročně, což by určitě obtížně zvládl i předseda ústavně právního výboru, který si jinak na své bývalé fakultě pochvaluje moderní univerzitní přístup. Koneckonců sám jeden vedoucí katedry prohlásil, že bez vlastní advokátské praxe se učitel těžko uživí…

To všechno a určitě ještě mnoho dalšího se, Radovane, někde dočteš a nemusí být vše ani tak podezřelé jak vypadá, jakkoli tomu oba asi nevěříme. Ale opakuji – i kdyby jen půlka z toho byla pravda – tak bys určitě také zkameněl v úžasu z reakce studentů. Ti u nás, Radovane, mají velký kredit. Říkalo se, že položili bývalý režim, ještě s herci (možná i těmi, co hráli v telenovelách Okres na severu, Bouřlivé víno, Rodáci apod., to jest skoro všichni). Určitě už byli jiní, než mí bývalí spolužáci, kteří kdysi hlasovali pro mé vyloučení z vojenské katedry. Ale ani ti dnešní nešílí vzteky nad těmi, kteří jim škodí na pověsti a dělají si z nich v podstatě srandu. Právě před týdnem se v Lidovkách někteří plzeňští študáci vyjádřili, že to je nafouknutá bublina; oznamovatel plagiátů má politické ambice; jedná se o mstu ostatních právnických fakult; nikdo z vedení by neměl odcházet a beztak je to chyba nedostatečné kontroly státu. Na vlastní oči jsem pak v televizi viděl, jak zaplněná aula studentů tleskala vestoje šéfům fakulty, když jim přišli mučednicky oznámit, že pro dobro školy aspoň své hlavounské funkce složí.

I kdyby polovina informací byla pravdivá, a to pocházejí od předsedkyně akreditační komise ministerstva, policie a učitelů samých, tak je to na pořádnou bouři. Místo studentské revoluce či stávek však jen servilní a opatrné vyčkávání, jak to dopadne.

Samospráva je nejkoncentrovanějším roztokem demokracie a snem elit. Ale také rizikem. Víme o tom své v justici. Stačí si přečíst opovržlivé vyjádření čtenářů, kdykoli jsem se snažil hájit naše kárné senáty složené jen ze soudců, co prý oči nevyklovou. Přitom u nich možno napadat jen kamarádství a solidaritu se žalovanými, kteří na své soudce z jiného města nijak nemohou. Autonomie vysokoškolského světa je však mnohem vyšší. Jedna akreditační komise ministerstva školství jako odborný orgán = toť vše. Univerzita je posvátná půda a zásahy zvenčí považovány za nepřípustný zásah do akademické svobody. Vrcholným orgánem je akademický senát složený půl na půl ze studentů a kantorů. Takže např. o odvolání děkana hlasují jeho zaměstnanci s těmi, co mají plnou hlavu z chybějících zápočtů, zkoušek a reparátů. Určitě bys, Radovane, nechtěl být v kůži žádného z nich, když návrh neprojde, a možná ani v případě opačném, neboť některý z Tvých budoucích zkoušejících mohl stát na opačném křídle.

Zažil jsem fungování tohoto tělesa v praxi i na brněnských právech. Nejprve akademický senát odmítl odvolat dříve trošku agentujícího děkana a postavil se tak proti lustračnímu zákonu. Na škole, vyučující právní vědomí, vskutku troufalé, ale vzedmutá vlna veřejné kritiky si mohla trhnout nohou. Pak senátorům přišel udat neúspěšný kandidát na děkana svou úspěšnější kolegyni, že už rok trpí ve škole skupinu studentů (udavač to samozřejmě po celou dobu jako proděkan věděl taky), kteří místo přijímacích zkoušek platili podezřelé společnosti. Vzbudil bouři pochopení, jak si nějací zbohatlíci mohli koupit studium a fakultní poslanci rozhodli demokraticky, že ti na škole končí. Opět bouře, když se dotyční obrátili na média, že peníze měli často z celoživotních úspor a nemohou za to, že využili legální nabídky. Tak na zasedání senátu přišel sám rektor a jeho řeč byla chmurná. Sdělil přítomným, že na právnické fakultě panují asi podivné poměry, když jsou zde zkoušky přijímací zřejmě tvrdší než těch asi osm řádných, které zaplativší studenti už za prvák udělali. Výhružně dodal, že škola již nedávno stála po ignoraci lustračního zákona před zrušením, tak ať dobře zváží další postup. A ejhle, akademický senát dotyčnou skupinu svých kolegů demokratickým hlasováním vzal na milost.

Na plzeňských právech se studovalo k titulu prý někdy dva, jindy osmnáct, ondy čtyřiadvacet měsíců. Naposledy jsme se, Radovane, viděli, když jsem se v Brně učil právu poprvé, než mne vyhodili. Tehdy jsme měli největší plezír a za největší absurditu komunismu považovali některé stranicky kované kolegy. Ti makali původně ve fabrikách a jako vzorným komunistům jim strana umožnila středoškolské vzdělání v Ivančicích. Za jediný rok udělali maturitu a pak si mohli sami vybrat k pokračování ve studiu nějakou vysokou školu. Hodně jich šlo na právnickou, ta se cenila už tehdy, ač se u nás moc na právo v té době nehrálo. Na zkoušky sice chodili raději spolu a zkoušející byli určitě chápaví, vždyť to byli taky straníci, ale ty čtyři tehdy předepsané roky absolvovat museli, dokonce si pamatuji jednoho, co ho ze školy vylili.

Není to tak dávno, co jeden renomovaný pražský advokát plamenně hovořil proti stíhání úplatných fotbalových rozhodčích. V podstatě má jít jen o soukromý džob vypatlaných kopaček a tudíž jeho ovlivňování není veřejným zájmem. V duchu takové logiky by bylo zbytečné se zabývat i plzeňskými trably. Ne všechno se ale dá koupit nebo sežrat. Kdovíjak získané tituly sice mohou sloužit i ke žranici, ale pravý smysl školy (vysoké stejně jako základní a sportu taky), který je neférovostí studia dotčen, je někde jinde. Učí nejen řemeslu a obratnosti, ale hlavně správné orientaci v životě. Výchova se tomu kýčovitě říká. Proč se učit, když se dá školní úspěch koupit? Proč být rychlejší než ostatní, když konečné skóre je dané? Chránění pravidel výchovného procesu by mělo být stejně urputné, jako vlastního domu. V Plzni však takový hlas poškozených nezní, naopak jejich porušování se vestoje tleská.

My tady, Radovane, věčně stíháme a odsuzujeme různé jednatele společností, přestože u nich nejde o nic víc než prachy. Když zvýhodní věřitele, tedy někomu zaplatí víc než jinému. Poškodí ho, pokud se vyhýbají splácení dluhů. Špatně spravují majetek. Moc se zadlužují. Není to vlastně prkotina proti zvýhodnění nebo duševnímu zadlužování studentů ?!

Vím, Radovane, že Tě už nudím úvahami o vzdělání, které Ty navíc ani nepotřebuješ. A zdržuji od výpravy za žraloky, proti kterým jsou poměry ve v Plzni kašičkou. Tak se měj a napiš, jak jsi dopadl.

Tvůj

jinak soudce Městského soudu v Brně



zpět na článek