Jakou odezvu měla nedávno proběhnuvší papežská návštěva ve sdělovacích prostředcích? Není tajemstvím, že novináři dovedou namísto skutečnosti vytvořit jakousi mediálně-virtuální realitu, pochopitelně nikoli bez vlivu na veřejnost. Někteří jako by si v tom doslova libovali. Proto je užitečné si občas podobných jevů povšimnout.
Člověk nemusí být příliš stár a může přitom pamatovat všechny papežské návštěvy v naší zemi, včetně té „nulté“ v červenci 1985, která měla být původně první, ale bolševik byl v tomto ještě neoblomný. V novinách se tehdy psalo o „Mírové slavnosti Velehrad“. To se zdálo vládnoucímu režimu nejméně škodlivé, s pořádáním mírových slavností měl bohaté zkušenosti. Tentokrát se ovšem režie trochu vymkla z rukou. Tolik lidí pohromadě jsem do té doby nikdy na vlastní oči neviděl. A všude kolem dohlížela jakási vatikánská policie s automobily značky Volha v papežských barvách se zkratkou hesla „Velebíme Boha“ na bočních dveřích.
Napodruhé to v červnu 1990 už vyšlo, a tak byl Jan Pavel II. jednou z prvních světových osobností, která navštívila svobodné Československo. Nálada byla ještě všeobecně radostná, přejícná, jen sem tam proskočila obava, zda komunismem zbídačelý stát unese náklady s cestou spojené. Do té doby se o to nikdo nestaral, u dalších návštěv také ne a co se jich tu přitom vystřídalo, dalajlámou počínaje, přes George Bushe staršího, Jásirem Arafatem konče. Po Václavu Havlovi na jeho početných cestách koneckonců také nikde nechtěli, aby dělal stojku. Proto se to tiché ustarané povzdychávání mohlo zdát jen pomíjivým dozvukem „starých struktur“.
Chyba lávky! Další návštěva v květnu 1995 se setkala s otevřenou a hlasitou nevraživostí. Hlavním důvodem byly ovšem peníze. Kdo zaplatí tuto zbytečnou cestu? A kvůli komu sem jezdí?, tázaly se noviny unisono. Ani program návštěvy nedošel porozumění. V moderní historii první obřad svatořečení mimo Řím také nebyl pro naše sdělovací prostředky lákadlem, naopak. Oba kandidáti svatosti, Jan Sarkander a Zdislava z Lemberka, byli národem důkladně prokádrováni a pohořeli: první vyšel z prověrek jako hamižný a brutální reconquistador, druhý jako buchta od plotny hrubě popírající módní feministická schemata. Ano, taková je pravda: pokud ve veřejnosti tehdy vládlo „obrovské nadšení z Jana Pavla“, jak dnes někteří uvádějí, zpravidla ve snaze dát do protikladu osobnosti obou pontifiků, rozhodně to nebylo díky podpoře žurnalistů.
Příčinou této nevlídnosti byla proměna veřejné nálady. V roce 1995 jsme byli sebevědomým středoevropským tygrem, chystajícím se k rozhodujícímu hospodářskému skoku. Stali jsme se zemí podnikatelů, kde bylo zvykem zhasnout a hrabat. Bílý páprda ze zemičky se zanedbatelným tržním potenciálem byl vnímán jako nositel naprosto zastaralých etických principů, založených na zodpovědnosti člověka nejen vůči sobě, nýbrž i vůči jiným – absurdní nárok! Směšně středověké poselství, že trh (podobně jako kondomy) zdaleka nevyřeší vše, nikterak nezapadalo do horké atmosféry čerstvě zprivatisovaného socialismu. Jakoby vstal z hrobu starý Nietzsche, podle něhož vymysleli morálku právě křesťané, aby udrželi silné lidi tohoto světa v šachu.
Poslední návštěva Jana Pavla v roce 1997 už byla vysloveně ignorována a na následujících dvanáct let měla naše veřejnost od všech papežů svatý klid. Během té doby středoevropský tygr pošel, aniž skočil, přišla „blbá nálada“, ze které jsme se mentálně snad ani nevzpamatovali, a etické principy jsme ze země odsunuli takřka beze zbytku, což se začalo nemile projevovat ve všech oblastech života, od vysoké politiky po silniční dopravu. Vytratila se nakonec i zodpovědnost vůči sobě: jedni se začali znovu domáhat státních zásahů do čehokoli, jiní si zase zvykli jednat jako nesmrtelní a poslední si vzali k srdci heslo francouzské předrevoluční šlechty – po nás potopa. Rozumnější se začali ptát, odkud přichází na zdejší společenské poměry pohroma a rozklad. Náš nedávný host příčinu vystihl slovy: „Lidský život by velmi deformovalo, kdybychom v něm viděli jen oněch sedmdesát či osmdesát let, která smíme prožít. Je-li momentální život to jediné, co vůbec mohu mít, pak si pochopitelně musím hledět, abych urval a vydoloval, co se dá. A samozřejmě nemohu brát ohled na druhého.“ Bene dictum, Benedicte!
O nynější návštěvě se poprvé mluvilo před rokem, s jistotou pak od letošního ledna. Bylo jasné, že se setká s námitkami, z nichž mnohé bylo možno lehce předvídat. Ze začátku se zdálo, že se obavy potvrdí: byli jsme informováni o tom, jaká budou s návštěvou spojena omezení a výdaje. To slyší rád málokdo. Chvála Bohu, s blížícím se dnem D nabralo zpravodajství smířlivější tón a dozvídali jsme se, co papež rád jí, co pije, jaké nosí pokrývky hlavy a podobně. Nakonec, takřka současně s příjezdem, došlo k definitivnímu zvratu: nic z toho, čeho jsem se obával, se nekonalo. Tisk, rozhlas i televise se doslova zapojily do organisace zveřejňováním pokynů a rad pro poutníky, zpravodajství bylo věcné, komentáře bez rýpanců, televisní přenos stíhal přenos a beseda besedu, přičemž složení besedujících bylo sestaveno velmi rovnoměrně. Jak poznamenala redaktorka Mladé fronty Dnes Zuzana Kaiserová: „Bylo zajímavé sledovat, jak se jindy cynická česká média o víkendu proměnila v celoplošné katolické vysílání.“
Kde se vzal ten kladný přístup? Myslím, že důležitou roli hrála osobní účast novinářů. Znáte to sami: na běžnou akci přijde reportér v polovině, vyblejskne si pár obrázků, odchytí dva-tři účastníky, aby měl jeden kladný a jeden odmítavý hlas, a pokud není připraven bufet, rychle odchází. Pak se při četbě novin či sledování zpráv divíte, zda jste vůbec byli na stejném místě a účastnili se téže věci. Ne tak nyní. Řada reportérů strávila s poutníky i noc a vydrželi přes bohoslužby. V podtextu reportáží se pak zřetelně dalo vysledovat příjemné překvapení, že jsou ti katolíci vlastně velmi podobní lidem – mají dvě ruce a dvě nohy, jedí, pijí a smějí se úplně jako ostatní. A přesto z nich vyzařuje něco víc, než z obyčejného davu. „Všichni byli jakoby zdrogovaní pozitivnem,“ povšimla si jiná zástupkyně MfD, Pavla Komárková.
Mnoho věcí, spojených s náboženskými obřady, se jen těžko sděluje. Nemusíme se tedy divit, že zástupci sedmé velmoci referovali spíše o záležitostech technických. Tak jsme se dozvěděli, co a kde papež snědl, kolik lidí kam přišlo a kolika se udělalo při mši mdlo... Žurnalisty zvyklé na pochody fotbalových rowdies s námahou hlídané dvojnásobným počtem po zuby ozbrojených policistů doslova fascinovala klidná disciplina, s níž věřící přicházeli na svá místa, a záběry nekonečného pochodujícího zástupu tvořily vděčnou součást obrazového zpravodajství. Osvědčil se i smysl pro detail, zvětšený lupou mediálního zájmu: v centru pozornosti se na svých pět minut slávy objevily omylem přibrané a promptně vrácené svaté schůdky, i aktivistky placené firmou Vulkan za rozdávání preservativů, anebo bojovníci za teplé zítřky. Hrdinou dne se stal malý pavouček, který svůj výlet do blízkosti slavné osoby na rozdíl od Obamovy mouchy přežil.
S jistým zadostiučiněním bylo veřejností přijato několik vět, které papež během návštěvy přečetl v češtině. Přiznám se, že když tak učinil poprvé, domníval jsem se vinou silného německého přízvuku, že zdraví své krajany mně nesrozumitelným bavorským nářečím. Až teprve jásot mne vytrhl z omylu – vždyť i snaha se cení. Naštěstí přešel rychle do italštiny a to už mu bylo rozumět výborně.
Co mne osobně z Benediktových kázání a projevů oslovilo nejvíce, byl úryvek z promluvy k akademikům ve Vladislavském sále: „Ačkoli někteří namítají, že otázky náboženství, víry a etiky nemají místo ve světě kolektivního myšlení, takový názor není vůbec samozřejmý. Svoboda, která je předpokladem pro používání rozumu – ať je to na universitě nebo v církvi – má svůj smysl: je určená k hledání pravdy. [...] Je třeba znovu objevit myšlenku uceleného vzdělání založeného na souladu poznání zakotveného v pravdě. Pomůže nám to postavit se v současné společnosti tolik evidentní tendenci tříštit poznání. Mohutný rozvoj v informační a technologické oblasti s sebou nese pokušení oddělit rozum od hledání pravdy. Rozum, je-li však zbaven základní lidské orientace k pravdě, začíná ztrácet směr; chřadne. [...] Zatímco doba vměšování politického totalitářství pominula, nejsme často svědky toho, jak jsou používání rozumu a akademické bádání po celém světě – více či méně jemně – nuceny sklonit se pod tlakem ideologických zájmových skupin a podřídit se vábení krátkodobých prospěchářských nebo pragmatických cílů? Co se stane, bude-li naše kultura stavět pouze na módních argumentech, s malým odkazem na skutečnou historickou intelektuální tradici, nebo na názorech, které jsou nejhlučněji prosazovány a nejvíce sponzorovány? Co se stane, oddělí-li se naše kultura od svých životodárných kořenů v úzkosti, aby si zachovala radikální sekularismus? Naše společnosti se nestanou rozumnějšími ani tolerantnějšími ani přizpůsobivějšími, ale spíše křehčími a uzavřenějšími a se stále větší námahou budou rozlišovat, co je pravdivé, vznešené a dobré.“
Nepřehlédnutelná a hojně komentovaná byla stoprocentní účast Václava Klause na všech akcích „spolku zahrádkářů“ včetně obou mší. Snad jen k přijímání nešel, ale zaručit to nemohu. O důvodech se jenom spekulovalo: prý byl fascinován setkáním s někým taktéž neomylným, chtěl být v záběrech kamer a fotoaparátů, snažil se lovit katolické hlasy... nevím. Poslední důvod mi přijde nejméně pravděpodobný, poněvadž o katolické hlasy nemá zájem už ani KDU-ČSL. A pokud by tomu tak bylo, šeredně se přepočítal. Ve chvíli ohlášení jeho příletu na tuřanské letiště nevypukl žádný halas a kdosi v zástupu ironicky poznamenal: „Děkujeme za nadšené přivítání.“ O něco dříve odpověděl vedle stojící mládenec na dotaz novinářky „Kdybyste mohl mluvit s papežem, co byste mu řekl?“ „Zeptal bych se ho, jestli zná rozdíl mezi Bohem a Klausem!“ Kdepak, zahrádkáři mají dobrou paměť.
Jako každá zahraniční cesta nejvyššího katolického pontifika se i tato setkala se zájmem světových sdělovacích prostředků. Bylo celkem příjemné číst o České republice jinak, než jako o zemi, jež se dobrovolně zařadila na politický Balkán (promiň, Balkáne). I tady si lecčeho už naši novináři všimli, třeba všudypřítomného zdůrazňování, že se Benedikt XVI. odhodlal k návštěvě nejbezvěrečtější země Evropy či rovnou světa. Nebyla to ze strany cizinců tak velká pochvala, jak by si mohl někdo myslet. Nejvýstižnější bylo označení naší země za „ground zero“ evropské náboženské apatie a papežova snaha pokusit se o nápravu byla stejným autorem posouzena jako „uphill battle“, obtížný boj do kopce.
Krátkou procházku zahraničním tiskem zahájíme polským deníkem Zycie Warszawy. Ani tomu neuniklo, že jsou v naší zemi věřící pokládáni za nesvéprávné slabochy, kteří by se bez boží pomoci neobešli. Rovněž zaznamenali „dosud aktivní husitské hnutí, jehož členem je i president Klaus“. Pro u nás jistě vlivný polský deník Gazeta wyborcza napsal článek vedoucí zahraniční rubriky Lidových novin Luboš Palata. V této rubrice se zprávy o křesťanském náboženství objeví jen tehdy, když nějaká jeptiška kdesi v Indii přijde do jiného stavu, a ani tentokrát redaktor svůj stín nepřekročil a předložil jen hrstku zlomyslných frází: na mši sice přijde několik tisíc lidí, ale z velké části nevěřících, Němci jsou u nás neoblíbeni, poněvadž hubili „protestantské husity“, sv. Václav prosazoval českou podřízenost Němcům a jeho svátek připadá na 29. září – to je už opravdu i na Palatu ignorace přímo stropní! Barvitá zpráva o brněnské bohoslužbě byla naštěstí svěřena někomu kompetentnějšímu.
Z rakouských novin se postavila k návštěvě čelem Die Presse a přinesla řadu podrobných článků. Ani Němci nezůstali pozadu, standardní referáty uveřejnily kupříkladu Frankfurter Allgemeine Zeitung, Süddeutsche Zeitung a Die Zeit. Posledně jmenovaný list poznamenal, že papež působil při svém věku a nabitém programu dosti svěžím dojmem, jen hlas měl trochu zastřený.
Italská La Repubblica pojmenovala článek o brněnské mši Oceán zástupů – přes 150.000 lidí na mši na letišti a vylíčila průběh všech tří dnů, jež Benedikt XVI. strávil v „rudé“ České republice. Corriere della Sera se pozastavila nad stotisícovým shromážděním v zemi, která se ze dvou třetin označuje za bezbožnou.
Španělský El País uvedl svůj článek zcela přirozeně snímkem věřících před Pražským Jezulátkem – vždyť Španělsko je pro „El Niňo Jesús de Praga“ rodnou zemí. El Mundo zase nazval svou reportáž titulkem „Benedikt XVI. v centru evropského militantního ateismu“. Zpráva samozřejmě zasáhla Latinskou Ameriku, takže se kupříkladu i čtenáři brazilského deníku O Globo dozvěděli, že papež povzbudil Čechy, aby znovu objevili své křesťanské kořeny. A nakonec se o návštěvě papeže u vzdálených protinožců zmínil i sydneyský The Australian.
Překvapil mne ohlas návštěvy ve Spojených státech. Článek Papež vybízí Evropu, aby se rozpomněla na křesťanské dědictví, jenž se objevil na čtvrté straně nedělního vydání deníku The New York Times (27. 9.) zdaleka nebyl jediný. NYT a spolu s nimi kupříkladu Washington Post odebíraly zpravodajství od agentury The Associated Press, která využívala svého českého zpravodaje Karla Janíčka. Jeho příspěvky byly velice střízlivé a bez nádechu sensačnosti. Musel jsem si s hanbou vzpomenout na loňskou dubnovou Benediktovu cestu do USA a jak chabě o ní referovaly naše sdělovací prostředky. Nejostudnější výkon tehdy předvedl zpravodaj České televise R. Bradáč, jehož vinou se divák o vlastním průběhu nedozvěděl takřka nic kromě vyčerpávajícího přehledu všech protestujících skupinek. A teď – jakou pozornost věnuje Amerika návštěvě jednoho z náboženských vůdců v malé zemičce kdesi v Evropě!
Oběhli jsme svět, vraťme se na závěr domů. Rád bych poděkoval všem, kteří se u nás na zajištění celé návštěvy podíleli, především těm bezejmenným: 1300 policistům, 450 vojákům, 370 zdravotníkům, stovkám dobrovolných pořadatelů, desítkám hasičů, řidičů aut a autobusů. Bez jejich pomoci by to rozhodně tak hladce neklapalo. V nemenší míře bych rád – a jistě nejen za sebe – poděkoval i našim novinářům za seriosní a vstřícný přístup. Setkal jsem se s názorem, že zkrátka „přijela celebrita“, a jen proto se mohli přetrhnout. Nemyslím, že je to stoprocentně správný výklad. Existují i neoblíbené celebrity a nevlídné přijetí ve sdělovacích prostředcích mohlo celou návštěvu doslova a do písmene „zabít“. Kdybych měl prozradit, co se mi nejvíce líbilo, byly by to snímky Jana Langera na aktuálně.cz (také jsem fotografoval východ slunce nad oltářem, ale profesionál se zkrátka pozná) a potom svatováclavská příloha MfD Kavárna. Ta byla zajímavá úplně celá, ale nejvíce mne překvapil – ano, doslova překvapil – článek Vítej, papeži, v zemi ateistů. Tak vyhraněné články se v novinách často neobjevují. Vypůjčil jsem si z něj první polovinu titulku – druhou polovinu jsem převzal z diskusního fora.
A jaký dopad bude mít návštěva na další vztahy? Pražský pomocný biskup Václav Malý v chatu na idnes.cz velmi opatrně uvedl: „Doufejme, že návštěva papeže napomohla alespoň částečné změně pohledu na církev u nepředpodjatých spoluobčanů. Zda to bude trvalejším jevem, je pro mě otevřenou otázkou.“ Naproti tomu bývalý ambassador České republiky při Svatém stolci Pavel Jajtner v rozhovoru pro TV Nova řekl, že by dnešní dny mohly být počátkem zásadního obratu. Bylo by to hezké, sám se ale kloním k stanovisku Malého – už jen proto, že z celého desetiminutového Jajtnerova interview se do vysílání dostala pouze větička, že u nás papež jako rodilý Bavorák jistě ochutná pivo.