SPOLEČNOST: Vzdělání bez ceny

Ondřej Šteffl, ředitel firmy Scio zabývající se testováním vzdělávacích výsledků škol i jednotlivců, publikoval na serveru aktuálně.cz celou řadu článků věnovaných současnému stavu a možnému vývoji terciárního vzdělávání. V jednom z nich označil vysokoškolské pedagogy neochotné slevit ze svých dřívějších nároků (myšleno období před praktickou aplikací Bolognské výzvy) titulem rozbíječi strojů. V tomto blogu též formuloval tzv. Princip maximálního vzdělání (PMV) spočívající v tom, že je správné dát každému příležitost dosáhnout maximálního vzdělání, jakého je schopen a jaké si přeje a jaké je potřeba. Cestou k naplnění PMV má být rozmělnění dřívějšího čtyřletého studia končícího maturitou do sedmiletého studia končícího bakalářskou státní zkouškou. Hlavním důvodem k takovému plýtvání prostředky a silami všech zúčastněných má být, že to tak kolem nás dělají všichni. Tento postoj je vražedný (či sebevražedný – záleží v jaké pozici a životní etapě se člověk právě nachází) z mnoha důvodů. Dva z nich mi ale přijdou v probíhající diskusi na dané téma trestuhodně opomíjené.

První opomíjenou skutečností je fakt, že lidský mozek stárne a jeho výkonnost se odvíjí od způsobu a míry jeho namáhání. Není proto jedno, jestli se určité věci a postupy naučíme během čtyř či sedmi let. V prvním případě musíme mozek podrobit řádově dvojnásobné zátěži a pokud to zvládneme, můžeme od něho i v budoucnu očekávat výkon na dvojnásobné úrovni. Navíc nám zbudou tři roky relativně dobrého fyzického stavu naší mozkovny na to, abychom si mohli osvojit něco dalšího, případně na tvůrčí činnost v oboru jehož základy jsme předtím zvládli. Často slýchávám z úst nejrůznějších odborníků na pedagogiku tezi, že je třeba zejména na nižších stupních škol ubrat ve vzdělávacím procesu prostor biflování a memorování a ušetřený čas věnovat rozvoji osobnostních kvalit. Jenže mezi nejméně rozvinuté osobnostní kvality současné mládeže podle mých zkušeností patří její neochota a neschopnost se soustavně a cílevědomě věnovat jednomu problému a dotahovat věci do konce. Důraz na zábavnost výukového procesu namísto jeho smysluplnosti, vede k tomu, že co nebliká, nevříská a trvá déle než dvě minuty je pozornosti studenta nehodná nuda. Takže díky záměně Komenského „škola příkladem“ za obecně zkreslující „škola hrou“ odstraňujeme z výukového procesu základní komponentu, bez níž proces nefunguje, a ještě to hrdě nazýváme reformou či pokrokem. Rozmělnění středoškolského studia ze čtyř na sedm let tedy podle mého není prostředkem k dosažení principu maximálního vzdělání, ale právě naopak cestou ústupu od daného principu.

Dále mi přijde, že panem Štefflem definovaný princip PMV je vlastně několikanásobný oxymóron. Každému by se mělo dostat vzdělání, jakého je schopen, jaké si přeje a jaké je potřeba. Student obvykle nedosáhne vzdělání, jakého je schopen, pokud se mu snažíme dát vzdělání, jaké si přeje. No a schopnosti a přání studenta jsou v současné době velice vzdáleny reálným potřebám toho kterého oboru. Mám-li si z uvedených požadavků vybrat ten nejdůležitější, řekl bych, že cílem by měla být snaha poskytnout každému studentovi maximální vzdělávání, jakého je schopen. Ovšem vrcholový trénink mozku se stejně jako trénink svalů neobejde bez trochy nepohodlí a sebezapření. Podstatou každého tréninku je soustavná a cílevědomá práce. Jenže kde má takový student brát motivaci ke snášení negativních průvodních znaků tréninku, když ví, že se do cíle (tedy k papíru) dohrabe i bez úsilí. Proč by se trápil, když je kolem tolik zajímavějších zábav než vzdělání. Že by kvůli budoucímu trhu práce? Ale proč. Pokud se všichni rozhodnou příliš vysoko nastavenou laťku podlézt (což je současný trend), tak budou mít v budoucnosti stejné šance, jako kdyby se ji rozhodli přelézt. Mezi slepými může být králem jednooký. Takže pokud se rozhodneme naplňovat PMV tím, že dáme každému bakalářský diplom, děláme opět pravý opak. Věc, na kterou mají všichni nárok, nemá cenu, není třeba o ni usilovat a není možné se v procesu jejího nabývání zdokonalovat. O věc bez ceny nemá nikdo zájem. Panem Štefflem formulovaný princip PMV a způsoby jeho dosažení jsou v prvním kroku cestou ke vzdělání bez ceny a v druhém ke společnosti bez vzdělání…..