Neviditelný Pes

FEJETON: Lovci lebek

21.8.2009

Občas mi zavolá nějaký headhunter a nabízí mi práci. V českém překladu headhunter neloví hlavy celé, ale jenom mozky. Pokud mohu srovnat práci našich a zahraničních “lovců mozků”, pak ti místní jsou spíš lovci lebek. Před pár lety jsem se rozhodl, že změním zaměstnání. Ve firmě, kde jsem pracoval měli vyšší platy učitelé s aprobací tělesná výchova/pěstitelské práce. Platy sice nedělají člověka, ale manažera ano. Naše personální oddělení vysvětlovalo diskrepanci v příjmech tím, že například jeden z dotyčných má “zahraniční manažerskou zkušenost”. Ta spočívala v asi půlroční stáži v mnichovském McDonaldu, kde byl kolega šéfem směny hranolek. Já jsem prý pouze lékař. Sice MUDr, PhD a dokončuji MBA, ale lékaře mi už nikdo neodpáře. Kdokoliv s titulem MBA je pak “víc MBA”než kdy budu já. V Čechách je totiž Hippokratova přísaha brána jako slib chudoby a lékař považován za podivného jedince, kterému je jeho platový handicap kompenzován možnosti dívat se na odhalené lidské tělo. Navíc firma razila heslo, že vzdělání vadí manažerovi v pružném rozhodování. To se vždy setkalo s nadšeným potleskem všech tělocvikářů ve stoji spatném!

Navštívil jsem tedy headhuntery. Headhuntryně mi sdělila, poté co přišla na smluvenou schůzku asi o půl hodiny pozdě, že jsem se před šesti lety registroval u jiné kolegyně a dělám jim v tom pěkný bordel. Na mou námitku, že se mi z agentury nikdo za šest let neozval, se rozčílila. Prý mi nebudou volat každý týden. Slečna kolem dvaceti let, která mě tvrdošíjně oslovovala “pane” a komolila moje příjmení, mi vysvětlila, že se jako lékař na moc věcí nehodím. Možná dokonce ani na medicínu ne. Měla pro mě volné místo obvodního doktora někde u Náchoda. Netušila, co je to atestace, ani neznala rozdíl mezi internistou a praktikem. Jen to, že do Náchoda nikdo nechce. A Náchod je někde u Pardubic, kde bydlím.

Jiný headhunter mi řekl, že u nich ve firmě na nějaké PhD nevěří. Kromě PhD ateistů jsem se setkal i s MBA ateisty. Přitom získat zmíněné tituly je mnohdy těžší než driblovat medicinbalem. Pro většinu agentur byl problém, že nebydlím v Praze, a nikoho ani na vteřinu nenapadlo, že bych se do Prahy mohl chtít přestěhovat. Vadilo taky, že mám hodně zájmů a mimopracovních aktivit. Jedna manažerka mi řekla, že se do práce vrátila už 14 dní po porodu dítěte, jestli bych byl schopen stejné oběti. Ubezpečil jsem ji, že v nejbližší době rodit nehodlám a pokud bych náhodou porodil, pak zůstanu po zbytek života ve výzkumném ústavu. Několik pohovorů jsem absolvoval telefonicky. Paní z ČR mi vysvětlovala, že kandidátům zásadně netelefonují. Buď zavolám já nebo se uvidíme přes Skype. Ve smluvenou dobu se v aparátu ozývalo:

„Cožééééé? Co chcetéééé????“

„Máme spolu pohovor.“

„A co chcetéééé???“

„Máme spolu pohovor.

„A CO CHCETÉÉÉ? Jóóó, teď mi kolegyně říká, že spolu máme pohovor po te -le-fo-nu. Ale jak nevidím, jak se tváříte, tak to asi nepůjde. Ne, ne, ne! Bez ksichtu to nemůžu posunout dál.“

Jindy jsem byl na pohovoru přímo v agentuře. Brýlatá paní v kostýmku si upjatě listovala v mém životopisu.

"Teda, pane doktore, jak na to tady koukám, vy snad děláte úúúúplně všechno!"

"Všechno, ne... Třeba ty... kruhy v obilí... to nedělám já!"

Zřejmě špatná odpověď...

Kdyby něco, tak se mi prý ozvou. V ejčárovskému newspeaku takové pozvání zpravidla zní takto: „Pokud bude nějaký job, tak vás nabrífujeme a pozveme do assessment centra.” A venkovan zřejme v tuto chvíli tápe...

Překvapivě existují lidé, kteří netuší, co znamená "být poslán do assessment centra". Mnozí by mohli i zaváhat, jestli “ass” na začátku slova nesymbolizuje zdvořilé anglické odmítnutí. Tato žhavá personalistická novinka z roku 1942 se používala prapůvodně na povyšování britských námořních důstojníků za druhé světové války. Jak píše kádrovací expert Motowidlo (to jméno jsem si opravdu nevymyslel!) ve svém článku z roku 1990, jde o to vystavit kandidáty modelovým situacím z budoucí práce. V praxi to znamená, že se sejdou ejčáři s tělocvikářema a vymyslí nějakou šaškárnu, ze které vyjde vítězně prsatá blondýna nebo tělocvikář.

Pak jsem si jeden večer otevřel sedmičku bílého. Někde při druhé skleničce jsem rozeslal své anglicky psané životopisy na všechny světové strany. Během pár týdnu jsem obdržel několik odpovědí. Kromě výuky echokardiografie v indickém Bangalore jsem dostal ještě další tři velmi dobré pracovní nabídky. Místo Náchoda jsem nakonec skončil v Barceloně a v New Yorku. Poslední headhunter, kterého jsem zatím potkal, byl šlechtic s dvěma doktoráty. Aby nedošlo k mýlce, znám i několik fajn headhunterů z Čech i Moravy a řady z nich si velmi vážím. Nicméně nezoufejte, pokud jste pro české podmínky příliš vzdělaní či neumíte rozehnat kariérní chmury přeskokem přes švihadlo. Kupte si do začátku sedmičku dobrého moravského vína a třeba mi za pár měsíců budete na dálku připíjet alsasským.



zpět na článek